Slovo šéfredaktory - Krajané na Hradčanech

Sotva jsem stačila rozdistribuovat číslo 9, už tu mám uzávěrku čísla deset a úvodník nikde... A tak jsem sedla a napsala. Hlavou mi šly myšlenky trpké, dokonce beznadějné, protože jsem si přečetla pár deníků a poslechla zprávy a také živé výstupy politiků v rozhlase a televizi. A nejen těch našich směšných figur a figurek utápějících se v žabomyších válkách při boji o větší koryto, ale i mrazivé výhružky z Kremlu a rozmáhající se militantní muslimské rozpínání po světě (a ústupné chování vlád mnoha států) bylo příčinou mé nálady-nenálady. Ale naštěstí jsou věci a události, které člověka dokážou vyvést z temnoty smutku.

V polovině září se konala v Praze Konference zahraničních Čechů. Zúčastnilo se jí na 160 účastníků z různých světadílů a předneslo na několik desítek proslovů. Tématem byly historické osmičky - 1948 a 1968. Přednášky, projevy a proslovy byly na vysoké úrovni, dobře připravené a zajímavé, stejně tak jako dotazy, odpovědi, debaty. Jediným mínusem byl - ostatně jako vždycky při takových příležitostech - nezájem médií, přičemž to neplatí pro Český rozhlas! Ten se dosti věnuje krajanským námětům, a to nejen v krajanském vysílání, ale i v jiných stanicích a relacích.

Na konferenci navazoval Krajanský folklórní festival. Snad si čtenáři vzpomenou, že loni se uskutečnil v Praze první ročník. Byl moc hezký. Všechna vystoupení, která jsem viděla, jsem dojetím proplakala. Když mladé holky z Oděsy zpívají Ta naše písnička česká a soubor Slavíček z Rumunska moravské lidové, to člověka dojme. Letos už jsem byla „otrlejší“, nicméně radost mne jala veliká. Ředitelka organizace Sedm paprsků, Věra Doušová je z těch úžasných bytostí, které jsou na světě proto, aby dělaly úžasné věci bez ohledu na to, co z toho budou mít. Loni dokázala téměř “na koleně” vydupat ze země ten první festival. A ten letošní, druhý dokázala rozšířit na více dní a pozdvihnout na skutečně důstojnou společenskou úroveň. (Tu uměleckou, vlasteneckou měl již loni a bude mít vždycky, když se sejdou lidé se srdcem na pravém místě.)

Místem vystupování pěveckých a tanečních souborů bylo na chviličku (při závěrečné recepci Konference) Karolinum, následně Rytířský sál Senátu ČR, Salesiánské divadlo a další pěkné chvíle se soubory již mířily na Hradčanské náměstí. Do Martinického paláce a na náměstí. Byla to nádhera! Na dvě stě převážně dívek a žen (i když muži také nechyběli) tančily, zpívaly a rozdávaly šťastné úsměvy. Mnozí z nich, stejně jako loni, ač byli(y) českého původu, dostali(y) se do České republiky poprvé v životě a neskrývali(y) své nadšení.

Nejvíce souborů bylo z Ukrajiny, z Ruska, bohužel, jen jeden jediný z tzv. Západu, byl z Texasu.

Ačkoli byl celý festival moc hezký, snad nejpůsobivější byl závěr v neděli, kdy se konal průvod po Hradčanském náměstí, kde se také hrálo a zpívalo - viz článek na str. 16)

Jsem z toho festivalu tak krásně naladěná, že si ty politické výtky, které jsem původně pro tento úvodník napsala, nechám na další - listopadové číslo (výročí „sametu“) a možná je i trochu zmírním. Přiměla mne k tomu i myšlenka, že přece jen přese všechno tady kus (kousek?) demokracie a svobody máme. Přestavte si, že prokurátorka Polednová- Brožová, která nechala zavraždit Miladu Horákovou, konečně dostala trest. Nic moc, šest let. A státní zástupkyně Vesecká, která už proslula jinými nátlaky na politickou scénu, poslala prezidentovi žádost o její milost. Hned se vzdula vlna stížností a námitek z různých občanských i jiných sdružení. Ona ta Vesecká si nedohlédla ani na špičku nosu - vždyť by stejně tu stařenu po pár dnech z vězení propustili kvůli zdravotnímu stavu, tak jako ostatně propustili těch několik málo odsouzených komunistických zločinců. A takhle se (Vesecká) dost zprofanovala. Doufám, že bude nucena odstoupit - to je dobrá demokratická zpráva, ne? Ale hlavně, představte si, že ta stařena provinilá vraždou (tehdy ještě za mlada) vůbec svého činu nelituje, naopak mezi dveřmi vykřikovala něco o tom, že si na ně (jako soudce) ještě posvítí. A zabírala ji televize a všichni to viděli. A není to dobrý důkaz naší (aspoň trochu) demokracie a svobody? Vždyť Milada Horáková by nic takového mezi dveřmi vykřiknout nemohla, hned by ji tam uskřípli...

V tomto čísle se také dočtete o tom, že se natočil - a dále natáčí - seriál s názvem Dcery 50. let, těch, kterým komunisté - samozřejmě ve vymyšlených procesech - zavřeli či zabili otce, matky.

Tak jsou to dobré zprávy nebo nejsou?