Martin Středa v New Yorku Operní premiéra z Jáchymovského pekla

9 2008 Kultura česky
obálka čísla

Tuhá prosincová zima 1952. Studená betonová samotka komunistického pracovního gulagu na Jáchymovsku. K smrti vyčerpaný vězeň číslo A 03915, mladý medik Martin Středa, osleplý při brutálních výsleších, se ocitl na konci svých sil. Doslova v temné noci. Stravuje jej nedořešený vztah s otcem, nepřijetí kriminálního údělu i praktikovaný pacifismus. Strohost betonové korekce naruší až muklovo zjištění, že ve vedlejší cele je spoluvězeň, se kterým je možné dorozumívat se přes zeď morseovkou. A tak se mu svěřuje se svým příběhem.

19. listopad 2005. Večerní New York, vzdušná Merkin Concert Hall stojící blízko Metropolitní opery, na pódiu osm hudebníků a zpěvák, oblečený do vězeňského pracovního munduru. Odehrává se premiéra jednoaktové opery "Martin Středa", jejímž autorem je kanadský hudební skladatel s českými kořeny Andrew Svoboda (1977- 2004). Celý premiérový večer nesl podtitul "memorial concert", neboť mladý skladatel zemřel náhle na sklonku minulého roku na selhání srdce. Přestože Svobodova tvorba se předčasně zaklenula, můžeme právě v souvislosti s operou hovořit o autorské odvaze a překvapivé hudební zralosti. Spřízněnost bychom mohli nalézt s Schoenbergovým monodramatem Erwartung, s Poulencovým La Voix Humaine či s Glassovým V kárném táboře. Svoboda v jednom rozhovoru jejich určitý vliv připustil: "Při jejich poslechu jsem zakusil, jakou moc a sílu může mít na jevišti jediný herec." Organizace newyorského koncertu a nastudování monodramatu se chopila Columbia University (dirigent Paul Hoestetter), na které A. Svoboda v posledních měsících svého života studoval, když před tím prošel důkladným kompozičním "školením" na McGill university v Montrealu (prof. John Rea) a v Paříži.

Více na www.andrewsvoboda.com.

Co vlastně vedlo rodáka z Toronta (4. 2.1977) kdesi za oceánem pustit se do české látky, která je v domácích poměrech stále ještě přehlížena jako nehodící se, či obcházena s trpkým úšklebkem? Především fakt, že skladatelův otec prof. Josef Svoboda, významný vědec a polární badatel (z vlasti emigroval v roce 1968), si jako mladý student odseděl v komunistických kriminálech bezmála devět let.

Právě jeho autentická zkušenost a příběhy spolumuklů byly základní inspirací pro vznik libreta. Hlavní postava velmi volně vychází ze skutečného životního příběhu Martina Středy, který v bolševickém kriminále po výslechu oslepl a řešil svůj komplikovaný vztah k otci - emigrantovi, kvůli kterému byl zatčen a odsouzen. Andrew Svoboda výběr látky komentoval: "Původně jsem se díval po více soudobém námětu. Protože ale zážitky a osudy Martina Středy byly prožívány mým ještě žijícím otcem a jeho spoluvězni, tak se mé téma může považovat za soudobé. Řada motivů vyjádřených v opeře má vztah k přítomnosti. Stále existují váleční zajatci, političtí vězni jsou fyzicky a psychicky týráni a mučeni." Andrew Svoboda vyrůstal v kanadském multikulturním prostředí a výrazně jím byl poznamenán. Často zdůrazňoval, že Kanada je integrace kultur. Navíc od děství slýchal doma hrát českou a čínskou hudbu (matka pochází z Hongkongu). Postupně se začal zabývat oběma kulturními tradicemi a ve své hudbě je záměrně i přirozeně spojoval. To však není případ operního monodramatu Martin Středa, které je velmi precizně budováno jakoby z jednoho hudebního "kusu", kompaktně, bez širokodechých rozběhů a samoúčelných výstředností. Hudební plochy jsou podřízeny celku a velmi přesně a naléhavě vytvářejí svíravý prostor kobky i vnitřní stavy vězně: úzkostné víření bicích, tísnivé dunění tympánů a osudovost zvonů, vyťukávání morseznaček, "prosvětlený záchvěv" flétny a soumračné, chvějivé smyčce. Dějová linka monodramatu - člověk uvržený do jámy lvové, na hraně života a smrti a vyrovnávající se na dálku s otcem, se odehrává na malém prostoru - jedinou scénou je betonová kobka, ve které stojí kamínka na uhlí. V jednu chvíli se děj jakoby "zadrhne" a z chrčivého táborového ampliónu se ozve koleda. Jako surový výsměch věznitelů, jako drásavá vzpomínka na teplo domovů. Když nakonec bachaři Martinovi zakáží další příděl topiva, ten si v posledním vzepětí sil uvědomí, že poprvé od svého zatčení má situaci ve svých rukou - už se nemusí uzurpátorů o nic doprošovat. Umírá zimou v naprosté opuštěnosti a bezmoci, když se před tím vnitřně smířil se svým otcem.

Hlavní a jediná postava monodramatu je psána pro baryton. Při newyorské premiéře se této role ujal mladý kanadský barytonista Karel Ludvík (nar.1980, absolvent McGill University, v současné době studuje v německém Augsburgu). A protože má K. Ludvík české kořeny (otec známý český filmový dokumentarista), dostal celý newyorský večer ještě zvláštní příchuť. Ludvík zpíval s neobyčejným porozuměním tématu, neukazoval sebe sama a zachovával smysl pro míru - nesklouzával do manýry či exaltací. Sílu výrazu umocňoval střídmostí gest. Síla Ludvíkovy interpretace je při technicky spolehlivém zvládnutí partu v intenzitě propojení textu a hudby, v jemném a do detailu odstíněném modelování výrazové škály. Velmi přesně dokázal charakterizovat drásavost existenciální opuštěnosti uprostřed vesmíru i "procitnutí" vědomí, zoufalé volání, zadržovaný vzlyk i rezignovaný šepot. A vše přitom mělo přesnou míru naléhavosti, intimity výpovědi a ostrosti vězeňského postoje. Zvlášť v těžkých partiích, kdy se Středovo blouznění a vysílení proplétá s jinými "hlasy" a vzpomínkami, působil jistým dojmem.

Když po premiéře seděla "mezinárodní" společnost v jedné newyorské řecké restauraci, projevil kdosi přání "zažít" Martina Středu na českém jevišti. Tedy tam, kam rodem patří. Doufejme, že někdo z odvážných hudebních dramaturgů se osmělí vstoupit do kalných bažin nedávné národní minulosti a představí domácímu publiku toto závažné komorní dílo...

Miloš Doležal

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012