Setkání s kopiníkem svobody

    Koncem minulého roku se v Literární kavárně knihkupectví Academia v Praze uskutečnila autogramiáda nejnovější knihy historika a spisovatele Bořivoje Čelovského KOPINÍK SVOBODY. Publikace přibližuje život a dílo nevšedního novináře Lubora Zinka (1920), který žije od roku 1958 v Ottawě. Jeho osobnost stručně vystihují dvě významné zásluhy: vyhlášení 17. listopadu Mezinárodním dnem studentstva a celoživotní boj proti světovému komunismu. Zinkovo novinářské dílo se stalo významnou součástí kanadské žurnalistiky. Za svůj život napsal v angličtině na 6 500 břitkých komentářů, sloupků, úvodníků a esejů. Dobrá polovina z nich byla věnována studené válce.
    B. Čelovský právem nazývá Zinka kopiníkem podle husitských bojovníků, kteří s kopím v ruce stáli vždy v první řadě a nikdy nehleděli na množství nepřátel. Hlavním bojovým nástrojem Zinka bylo novinářské pero, výstižné a srozumitelné.
    Autogramiády se společně s Bořivojem Čelovským zúčastnil i Lubor Zink, kterému jsme položili několik otázek.

    Díky knize se veřejnost konečně seznamuje s vaším životem. Totalita způsobila, že se doma o vás téměř nevědělo. Přitom jste svůj život zasvětil boji za svobodu a demokracii, boji proti totalitním režimům. Jaký máte pocit z toho, že bojovník stejného ducha, Boris Čelovský, napsal knihu popisující váš život a přiblížil vás tak vašim rodákům?
    Celý život jsem prostě dělal to, co jsem považoval za svou povinnost. Já jsem se nekoukal přes rameno, zda někdo pozoruje, co dělám. Musel jsem si k tomu vytvořit podmínky. Stát se politickým komentátorem v cizím jazyce není jednoduché. Když jsem toho dosáhl, tak jsem to používal ve prospěch národního osvobození, ale jinak, než jsme to dělali za druhé světové války. Tehdy jsme měli viditelného nepřítele, se kterým jsme bojovali s puškou v ruce. V tzv. studené válce to bylo mnohem složitější. První podmínkou vedoucí k osvobození národů za železnou oponou bylo udržet sílu Západu jak vojenskou, tak hospodářskou. Kdyby se byl Západ zhroutil, tak by k žádnému osvobození nemohlo dojít. Myslím, že jsem dělal maximum toho, co jsem mohl docílit.
    Ve svobodné zemi, jakou je Kanada, jste přesto narážel na nepochopení svých kanadských "naivních" kolegů, kteří měli o komunismu zkreslené představy. Imponuje nám, že jste nesklonil "kopí" a za svou věc bojoval celý život. Cítil jste někdy marnost nebo zadostiučinění?
    To bylo dáno poměry v zemi, ve které jsem žil. Kanada nemá vedle obra -- Spojených států -- ve světe takový vliv jako USA, ačkoliv je rozlohou dokonce větší. Zároveň jsem vycházel z přesvědčení, že co se podařilo komunistům, bylo částečně, nebo z velké části zaviněno neznalostí komunismu. Představte si zemi, která je za oceánem a která má takový pocit bezpečí, že si lidé říkají: tak tohle se u nás nemůže stát. A teď se je snažte přesvědčit, že to nebezpečí je světového formátu. Po teroristickém útoku na USA si najednou Severní Amerika uvědomuje, že imunita, o které se Američané domnívali, že je chrání, už dneska neexistuje. Mýtus Severní Ameriky: "tohle se u nás nemůže stát..." najednou zmizel. Ale existoval během celé studené války. Pro vlády západních demokracií bylo nesmírně obtížné udržet rozpočty na armádu, protože lidé si říkali, proč máme platit tak velké daně...? Bylo velmi těžké vysvětlovat, že je to světový zápas úplně nového druhu, ve kterém nefigurují armády, ale je daleko nebezpečnější než druhá světová válka. A my jsme koncem 70. let a na začátku 80. let dospěli až k bodu, kdy v zápolení s komunismem hrozila Západu z čistě duchovního a mravního hlediska porážka. Lidé nechápali, co se vlastně děje a často jsem narážel na nepochopení i vlastních kolegů, kteří na rozdíl ode mne marxismus nestudovali a neznali. Za války jsem byl v západní čs. armádě, po návratu jsem pracoval na MZV pro Jana Masaryka, znal jsem všechny zahraniční předáky všech politických stran, kromě těch, kteří byli v Moskvě. Znal jsem komunisty, kteří byli za války v Londýně v Benešově okolí a viděl jsem z bezprostřední blízkosti přípravy k únorovému puči. Viděl jsem nepochopení i tady doma, a proto jsem se ujal úkolu vysvětlovat lidem na Západě, že jsou skutečně ohroženi. To jsem dělal 40 let.
    Jedna věc byl pád komunismu v Evropě, druhá následná transformace společenského potenciálu v postkomunistických zemích. Jistě sledujete vývoj a důsledky těchto dramatických kroků. Jak se na tento stav u nás díváte?
    Byl jsem velmi zklamán, když jsem po svých dvou návštěvách vlasti v roce 1990 a 1991 viděl, že se nikdo nepokouší uplatnit zásady spravedlnosti, které jsou základem skutečné svobody. Lidé musí vidět, že se spravedlnost skutečně vykonává. Všichni, kteří se provinili zločiny proti lidskosti, musí být za to stíháni. To byl základ norimberských procesů proti nacistickým zločinům. Když přijel nově zvolený prezident Havel v roce 1990 do Kanady, sešel se v Ottawě s krajany. Měl krátký projev, a potom odpovídal na otázky. Já jsem se zeptal, jak se doma hodláme vypořádat se zločiny komunismu. Havel odpověděl, a zde skoro cituji... "my neuznáváme žádné komunistické zločiny, zločin, ať ho provedl kdokoliv, bude trestán, když se to podaří dokázat." To byl Havlův postoj, který vyjadřoval kompromisy, typické pro celou postkomunistickou vládu. Ostatně při přípravě přerodu byli od začátku v Chartě 77 bývalí komunisté. Podle mého názoru, když je někdo jednou komunista, tak už se toho nikdy nezbaví. Pro mě neexistuje reformovaný komunista. Ale najednou, 28. října 2001, čtu projev prezidenta Havla, kde říká, že "...ani po dvanácti letech se česká společnost nedokázala vypořádat s naší minulostí, ani po dvanácti letech jsme nedokázali potrestat zločiny komunismu..." Čili úplný opak toho, co řekl tenkrát v Kanadě.
    Bořivoj Čelovský a Lubor Zink patří mezi ty exulanty, kteří si zaslouží naši pozornost a naše uznání.