III. pokračování seriálu Kroje z Čech a Moravy - Ženský a mužský kroj 19. století z Plzeňska

9 2008 Kultura česky
obálka čísla

V českých krajích se kroje nenosily příliš dlouho, v průměru do poloviny 19. století. Oblast plzeňského kroje obsáhla celkem asi 30 vesnic. Ráz plzeňského kroje byl poměrně přesně vyhraněný, nepodléhal v okrajových oblastech vlivům sousedních krojových oblastí, s čímž se velmi často setkáváme u většiny krojů ostatních. Jeho svéráznost spočívá především v neobyčejné šíři, již docilovaly plzeňské ženy takovým počtem spodních sukní, jaký nebyl obvyklý nikde jinde. Těch si parádnice popřála pro svátek 12 až 15, ba někdy až 24, a proto nebylo divu, když si je žena v kostele "nadlehčovala", protože unést jejich tíži vyžadovalo i u statné venkovanky dosti námahy. (O mužském kroji jsme psali minule.)

Ženský kroj

Vrchní sukně byly z pěkných látek vlněných nebo polovlněných, tkaných obyčejně z příze dvojí barvy, takže se v záhybech měnily. Bývaly převážně světlé, zvlášť oblíbená byla světlá bělavě modrá, vedle ní však byly oblíbené i masovky, totiž sytě růžové, sirkové v barvě světle zelené, ale i zlatohnědé, modravé a jiné. Tyto sukně měly na okraji jen lemovku odlišné barvy vyjma červené. Lemovka byla buď z pevné pentle nebo proužků nějaké tužší látky, neboť záleželo na tom, aby sukně "šla pěkně od nohou". Proto bylo vždy i vyšší podsazení z kartounu nebo kanafasu. Nad lemovku 1 až 5 cm vysoko se našila hedvábná pentle 8 až 10 cm široká, protkaná pestrými kvítky.

Plzeňská košilka má u krku bohatý krejzl z jemné paličkované krajky nebo ze širšího proužku látky, lemovaného jen úzkou kraječkou. Podobná náběra je i u rukávů. Pod krkem a někdy i přes stažení rukávů se uvazovaly červené hedvábné pentle na bohaté vázanky. Rukávy košilky se dobře naškrobily a nažehlily, aby pěkně stály.

Přes košilku se oblekla šněrovačka s našitými vycpanými válečky, "honzíky", které nadnášely tíhu všech sukní. Ušita byla z drahé a krásné látky, často se vyšívala pestrým hedvábím, bavlnou nebo i vlnou. Přednice dosahovaly k sobě a šněrovaly se úzkou stužkou.

K lajblíkům se nosil velký šátek, mnohdy skoro 150 až 180 cm do čtverce, položený přes ramena, na prsou překřížený a zachycený na bocích, takže cípy splývaly vzadu po sukni. Šátky byly vždy velmi skvostné, hedvábné, často protkávané pestrými i zlatými květy a s dlouhými hedvábnými třásněmi. Byly nejrůznějších barev, obyčejně dvoubarevné, takže se krásně měnily.

V zimě se nosívaly i šátky vlněné, rovněž v pěkných barvách a potištěné na okraji a v rozích bohatými pestrými květy.

Fěrtochy se většinou nosily bez ozdoby, byť i z látek velmi pěkných. Ve starší době to byly všeobecně "baboráky", z látek tkaných domácími tkalci ve vsích na jihozápadním pomezí - odtud i jejich jméno. Byly to látky velmi krásné, drahé a téměř nezničitelně pevné. Základní barva byla sytě červená a v ní byly vetkány podélné pruhy, sestavené z různě seskupených užších a širších hedvábných proužků v barvě žluté, zelené, fialové nebo modré. Fěrtoch sahal k okraji sukně. Býval široký 130 až 150 cm. V pase se všil do úzkého dvojitého pásku z téže látky. K pásku se našily tkanice, jimiž se fěrtoch uvazoval. Patřily však k němu ještě ozdobné "kalunky" - pás z bílého plátna, široký 10 až 12 cm, na jehož koncích byly vyšité krásné květy. Jejich konce vždy splývaly přes polovinu sukně. V druhé polovině 19. stol. s úpadkem domácího tkalcovství mizely i krásné fěrtochy "baboráky", místo nich se počaly ujímat fěrtochy hedvábné z barevných brokátů, protkaných pestrými květy. V pase se nenabíraly, ale protáhly tkanicí, na které se fěrtoch podle potřeby nadrhl. K hedvábným fěrtochům se nenosily vyšívané "kalunky", ale široké hedvábné pentle a přivázaly se tkalounem k fěrtochu. Jen velmi zřídka se vyskytovaly na Plzeňsku fěrtochy bílé, vyšívané, po všech třech stranách s obloučky. Vedle toho existovaly fěrtochy z červeně proužkovaného plátna s vyšitými jednoduchými kvítky. Tyto se nosívaly k muzice a do kostela.

Největší rázovitost plzeňského kroje spočívá v úpravě hlavy žen i dívek. Ve starší době byl rozdíl mezi vdanými a svobodnými více zřejmý. Dívky nosívaly vlasy spletené do několik vrkočů, složených v týle a připjatých mosaznou jehličkou. Přes čelo si uvazovaly bílé plátěné vínky vyšité černým hedvábím. Vínky vymizely na počátku 19. století. Vdané ženy nosily pravděpodobně měkký čepec. U kroje mladšího období, tedy asi z druhé poloviny 19. století, si ženy i dívky kryly hlavu čepečky, lišícími se jedině střihem. Dívky dvoudílné "kulaté", vdané žena trojdílné "chocholaté". O obojích se říkalo, že jsou maličké "jako pěnkavčí hnízdečko". Kolem obličeje lemovala čepečky krajka kolem uší mírně nařasená. Nejdůležitější částí čepečku jsou křídla nazývaná "klice", "kalounky" uvázané do širokých "křídel". Dívky je nosily široce rozkřídlené. Ženy měly křídla poněkud menší a asi v polovině délky mírně nalomené, takže jim klesly na ramena. Přes čelo se pod čepeček uvázaly tři nebo čtyři černé sametky. Neméně důležité jsou i doplňky - punčochy sytě červené, černé střevíčky byly dosti vykrojené a svazovaly se pevnou hedvábnou stuhou zelené barvy. Ke kroji je nezbytný i šáteček do ruky.

Pro chladnější počasí a pro různé slavnostní příležitosti oblékaly Plzeňačky kabátky do pasu z bílého, lehce namodralého sukna s hlubokým výstřihem lemovaným širokým límcem, který vzadu vybíhá do úzké špičky. Rukávy jsou úzké zdobené při okraji tmavomodrou výšivkou. Podobná výšivka zdobí i límec. Límec i rukávy jsou olemovány proužkem stříbřitě šedé králičí kožešiny. Vpředu se kabátek zapíná na háčky.

Marcela Vršecká
Plzeňský lidový soubor MLADINA

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012