František Gellner

    Lidé narození v tomto znamení jsou mnohostranní, což jim přináší v ;mládí problémy při volbě povolání. Jsou společenští, dobří řečníci, se spisovatelskými vlohami. Mají smysl pro humor, dovedou se dobře soustředit. Nejsou fanatičtí a rychle se orientují v každé situaci. Budu vám vyprávět o muži, který mě fascinoval nejen životním osudem, ale i svou tvorbou. Narodil se před 120 lety ve snad nejkrásnějším měsíci roku -- červnu -- v Mladé Boleslavi. Rodina židovského obchodníka Gellnera nebyla příliš statky obdařena. Chlapec dostal jméno František. Na měšťanském domě Starého Města je nenápadná pamětní deska, která básníka, malíře, karikaturistu a prozaika připomíná. Často jsem jako studentka téhož gymnázia, do něhož chodil mladý František Gellner, před domem postála a představovala si štíhlého bouřliváka, který svými verši provokova své okolí. Po maturitě vystřídal několik škol -- Vídeň, Příbram, ale žádnou nedokončil. "Touha po umělecké volnosti byla silnější. Patřil ke generaci buřičů, která sympatizovala s anarchismem a chtěla změnit svět..." A to vím jistě: "Kdybych dnes byl ženou, tak slinám světa nastavil bych líc a s drzým smíchem, sukní vyzdviženou své tělo šel bych prodat do ulic..."
    Jistě působil mnoho starostí rodičům, kteří z něho chtěli mít vše jiné, jenom ne umělce. Jak mi bylo blízké jeho bouřliváctví v době sešněrované jedinou ideologií, okouzlovaly mě verše vypovídající o zmatcích dospívání skrývající pod lehkou lascivností vnitřní svět člověka nespokojeného se světem, sebou samým, způsobem života, nenaplněným citem..." Za ženu vezmu si gorilu. Myslím shodneme se. Má srdce divoké jako já a též je bez konfese. Epikou příběhů mi byly blízké verše podobné kramářské písni. Při poznávání jeho života mě mrazilo v zádech hrůzou z ;pohlavní nemoci, kterou nakonec pečlivou léčbou překonal. Díky němu jsem objevila neznámý svět počátku 20. století. Století, které tolik slibovalo, aby nakonec tolik vzalo. V šedivé realitě jediné ideologie, kterou mnozí z mé generace nevyznávali. Neměli zkušenost z Protektorátu ani z hrůz vězení. Okouzleně jsem četla verše i články psané pro Lidové noviny, kde našel práci a podle svědectví kolegy A. Heinricha si jako redaktor vedl výtečně: "... za několik dní jsem shledal, že jsem Gellnera vůbec neznal a že v něm získaly Lidové noviny akvizici prvního řádu. Byl loajálnost a přesnost ve službě sama, iniciativní a samostatný pracovník velkého vzdělání, politické bystrosti, a to ještě dobrý a poctivý kamarád, ochotný ke každé vojně a dobrosrdečný až k dětinství. František Gellner, jemuž tolik škol zhořklo, sotva se na nich poohlédl, byl svědomitý a dokonce pilný pracovník, nevázaný buřič, byl ukázněný voják v šiku, statečný a veselý, jak má voják být." Co dodat k charakteristice, kterou napsal jeho kolega. Snad jenom to, že realita války žádnou veselost nepřipouštěla a všechno v ní bylo jinak.
    Vysoký, světlovlasý a modrooký bezesporu přitažlivý muž. A ženy? Jeho mladostí jich prošla pěkná řádka, ale opravdový cit choval k jedné jediné. Jí patří ony jímavé verše Elegie: "Z těch nebylas, na něž zapomíná člověk pro jiné... Dnes vím: Na tom světě žádná jiná..." Nad jeho osudem vždy znova a znova musím myslet na válku, na tu první, která zmařila život nadějného umělce vpravdě renesančního talentu a, ach, jak překotně a rychle až se tají dech, když čtete o jeho konci. Nic na něm není jistého. Na lístku plukovního lékaře dr. Fialy z haličské fronty píše do Brna známým, "...že ho viděl jako maroda na voze pro neschopné pochodu za ústupu od Lvova mezi Zamoščí a Tomaszovem." Od 13. září 1914 je veden jako nezvěstný. Uplynul pouhý měsíc a pár dnů od vyhlášení války. O jeho konci kolovala řada dohadů ba legend. Nejspíše citlivá povaha umělce neunesla hrůzu zabíjení a ústupu nebo bouřlivák v ;něm se vzepřel jakémusi nesmyslnému rozkazu důstojníka a ten ho zastřelil. Dohady, dohady. Kolik skvělých mužů zahubily obě světové války a oba strašné totalitní systémy, se již nikdy nedozvíme.
    Někdy v hodině mezi psem a vlkem mě polévá hrůza z toho, že vše krásné a dobře bylo řečeno, ale žalostně málo uděláno. O tom, jaký muž odešel onoho nešťastného září 1914 v prvním roce světové války vypovídají verše z básně Přetékající pohár.

Už nikdy nám František Gellner nerozzáří naše světy, dožil v ;pouhých, ach tak krátkých, 33 letech!