Potom vytočila číslo a řekla, ahoj Jardo, poď na dvě deci... - Rozhovor se spisovatelkou Alexandrou Berkovou

Jsme U Božích mlýnů, venku je hezky, ale v restauraci bez oken to není důležité. Ptám se spisovatelky Alexandry Berkové, jak se dostala k psaní.

Začala jsem psát v první třídě, kdy mi odtajnili abecedu. První věc, kterou jsem napsala, byl milostný list a stálo na něm: "Mimí Petře, já za Tebou valím." Psala jsem "mimí", protože jsme ještě nebrali L.

K literatuře mám ostatně hodně blízko; pubertou jsme se pročetla, protože neexistovala televize a kino za něco stálo až od šedesátých let. A pak jsem se pročítala většinou života.

Ještě do minulého roku jste vyučovala tvůrčí psaní na Literární akademii, nyní pokračujete ve výuce na Škvoreckého gymnáziu. Baví Vás práce s mladými lidmi? Existuje mezi nimi nějaké obecné generační smýšlení? Dá se nějak vystihnout ta generace?

Přesněji řečeno, na Akademii jsem neskončila. Mám pouze rok tvůrčí volno, protože musím udělat docenturu a napsat skripta a mnoho jiných věcí. A vedle toho se snažím uživit, protože to volno je neplacené. Mladé lidi mám ráda, to není žádný výkon: mladí jsou poctiví a svěží a nezatěžkaní takovou zparchantělostí, do které nás zmačkala životní tíha. A nejsou nuceni se sami živit, tak jsou ještě nepokřiveni duchem spotřeby a plni ideálů. A studenti, kteří docházejí ke mně na semináře, to jsou lidé, kteří sami čtou, takže jsou už tímhle směrem kultivovaní.Všechny generace jsou v mnoha směrech srovnatelné; ale dnes mají mladí větší strach z budoucnosti. I když by se k tomu nepřiznali, je to tam, úzkost, velký otazník, jak v tomto světě obstojím. Velice intenzivně taky prožívají svůj svět hořkých lásek a konfliktů s rodiči.

A všechno je to ještě bez krunýře, jsou velice citliví; ještě neobrostli mechem a nejsou okoralí jako já. A to je na nich velice krásné.

A co Vy osobně, měla jste vždy jasno, že budete studovat filozofickou fakultu nebo jste měla úplně jiné plány?

Já jsem měla jiné plány, já jsem kreslila a malovala, velice ráda a velice mizerně, a nevzali mě na střední UMPRUM. Tak jsem šla na sklářskou průmyslovku výtvarnou v Kamenickém Šenově, a pak mě nevzali na vysokou UMPRUM. Tak jsem šla na filozofii a tam mě vzali bez přípravy, protože, jak jsem říkala, jsem se pročetla dětstvím a mládím. Na filozofii byl profesor Buriánek, to byl náš státní "čapkolog", a já tehdy měla přečteného kompletního Čapka, čímž jsem pana profesora naprosto ozářila. Takže mě vzali na češtinu.

To byl nádhernej rok
až do toho srpna

Jak jste prožívala dobu svých vysokoškolských studií?

Ta byla dramatická. Rok, kdy jsem nastoupila do školy, byl osmašedesátý. To byl nádhernej rok až do toho srpna. Když jsem přišla do prvního ročníku, tak už se na škole stávkovalo, ve druhém ročníku už vyšetřovali policajti. Moji matku zavřeli v rámci tažení proti novinářům. Vřelo to a byly čistky, ale ještě ne tak naostro a ještě vše nebylo tak bezvýchodné a vystydlé jako v dalších letech. My jsme nebyli ještě v leninských svazech mladých, nezakládali jsme žádné levicové a jiné vlezdořitní organizace. Byli jsme ještě nasáti tím osmašedesátým a říkalo se nám později, že jsme generace, ke které je takzvaná abstraktní nechuť. Ti, co byli třeba o rok o dva starší, měli čas se etablovat a nějak veřejně vyjádřit; ti se pak rozpadali na disidenty a státotvorné. Disidenti pak na mučedníky a fízly. . My jsme patřili ke generaci, která byla v osmašedesátém příliš mladá. Bylo nám osmnáct, mně devatenáct, a ještě jsme nic nevedli, nikam nepatřili, abychom mohli mít na věci nějaký vliv.. Ale byli jsme dost staří na to, abychom rozuměli a abychom si pamatovali. Taky jsem mezi svými kamarády nenašla nikoho v seznamech StB. Starších a mladších tam je dost...

Pamatuji si na fakultě, jak tam jistý orientalista Zdeněk, pozdější politolog, vedl stávkové hnutí a velice bouřil za demokracii. Pak byl pár let se dvěma dětmi pod úrovní životního minima - a pak najednou byl zaměstnán u zahraničního obchodu. Samozřejmě je v seznamech, stále vyučuje, hovoří v TV a vposledku dohlíží na ženské hnutí.

Myslíte, že se dá tvůrčí psaní naučit?

Já jsem si tím absolutně jista, jinak bych to nemohla dělat. Problém je v tom, že od Husa jsme všichni gramotní, takže o psaní se uvažuje jinak, než o jiných uměleckých disciplínách. Nikdo se nepodivuje, že se vyučuje zpěv, tanec, divadlo, malování, muzika, ale všichni se diví, že se vyučuje psaní. Protože se literatura zaměňuje za skládání písmenek ve slova slov do informace o ději. Jenže jde o víc. O totéž jako ve všech ostatních uměleckých disciplínách: v malování a muzice. Jde o samostatný tvar, celek, který musí mít vnitřní stavbu, dynamiku, ladění, těžiště, vývoj a tak dál. Takže to tvůrčí vyučování, to je prostě výcvik, jako malba, zpěv a balet. Dvacet procent talentu, osmdesát procent dřiny...

Každá knížka vznikla
v nějakým období,
váže se k jiný životní etapě
a nedá se to opakovat

Máte svého oblíbeného spisovatele?

Já jsem milovala Karla Čapka, na kterým jsem vyrostla. Zamlada jsem velice milovala básníka Henriho Michauxe, Franze Kafku, samozřejmě, četla jsem prokleté básníky a skupinu le grande jeux, (velká hra); na základní škole jsem přečetla Shakespeara, z něhož jsem zřejmě nepochopila vůbec nic, ale fascinoval mě a činila jsem z něho zápisky ze školní četby. Rodiče kvůli tomu museli do školy. Ladislava Klímu jsem milovala velmi, Daniila Charmse - všechny, kdo ctili psaní jako proces. Myslím, že mé literární lásky jsou naprosto běžné a předvídatelné: ctít mistry není žádný specielní výkon. A zážitek z poslední doby? Naprosto mě ozářil film norského režiséra Molanda Aberdeen. Aberdeen je název města a celý příběh je o tom, jak dcera veze otce za matkou do nemocnice. A je to něco tak nádherného, přesného, úsporného a silného, že jsem nikdy neviděla silnější film. Je to shakespearovsky hluboké drama a absolutní špička ve všech směrech: herecké výkony, scénář, režie - všechno... Po dlouhé době něco srovnatelného s Bertolucciho Posledním Tangem v Paříži - a tam by se dalo šťourat, kdyby se chtělo, že původní dějová zápletka (má tam jít o vyšetřování vraždy, jestli se pamatuju) naprosto zmizela pod emoční lavinou.. "druhého" plánu, a sice výkonů Marlona Branda a jeho partnerky - jejíž jméno si teď nevybavuju...

Studovala jste střední průmyslovou školu sklářskou. Vyrábíte ještě něco?

(Smích). Samozřejmě že ne, probůh. Víte při jaké teplotě se taví sklo? To člověk nemůže mít doma. (Smích). Možná keramici mohou doma něco dělat, ale i tam je třeba speciální dílna. Většina sklářských výtvarníků se zdržuje poblíž skláren a hutí, na Teplicku a na Českolipsku, v jižních Čechách apod., protože nejen hutní sklo, ale i povrchové zušlechťování skla: - malování, broušení, pískování, vitráže - vyžadují spoustu materiálu...

Co se teď u Vás chystá, ve Vaší tvůrčí činnosti? Na čem pracujete?

Nepříjemná otázka. Šlapu vodu. S jednou nosní dírkou nad vodou. (se smíchem). Takže se snažím neutopit. A říkám si spolu s Komenským: Kéž bych více mohl, nebo méně chtěl. Ale přihodilo se mi tolik kotrmelců za poslední dobu, že jsem ráda, že jsem to nějak vydejchala, a hluboce se rdím, že tak pomalu stíhám, co jsem si pyšně naplánovala. Ale slibuji před svými druhy, že bude líp.

Kterou svou knížku považujete za nejzdařilejší?

To je ale hnusná otázka! Jako když potkáte matku s dětmi a řeknete, to jsou ale hezký děti, který máte nejradši? (Smích). Každá knížka vznikla v nějakým období, váže se k jiné životní etapě a nedá se to opakovat. To nelze švihat jako Baťa cvičky. Nebo lze, ale já to prostě nemám ráda, tak to nedělám.

V každé knížce mělo jít o něco jiného a mělo to být napsáno jiným způsobem. První knížka je věcí dětských lásek a bolestí. Knížka s červeným obalem. Zaplať pánbů jsem se z toho vypotila. Druhá knížka, Magorie, byla sociální bolestí, to znamená, že mi skutečně nebylo jedno, v jaké zemi žiju, jak trpí lidská důstojnost pod knutou bolševického blbství: ta ostuda byla snad horší než nesvoboda... Když začala perestrojka, všichni jsme doufali, že už konečně půjde ten komunismus do háje. To jsme se ovšem spletli, protože pohotově nastoupil Jakeš a chopil se praporce demokratických přeměn. Z toho mi bylo tak zle, jako když je člověk dlouho pod vodou a pak si myslí, že už může nahoru, a on ho někdo znovu potopí. . Utrpení oddaného Všiváka odstartoval zážitek na dětském hřišti: když jsem viděla otce, takového ranaře, jak svým synům říká: Tebe mám rád, ty jsi fajn - a tebe nemám rád, ty seš srab! V té chvíli jsem pochopila, že tohle je ono: ten příběh Kaina a Ábela .. Takhle starozákonní Bůh rozdělil bratry a postavil je proti sobě. A ti chlapečkové s nudlema u nosu koukali a nechápali vůbec nic. Tehdy jsem viděla, že se tenhle nejstarší příběh opakuje dnes a denně na dětských hřištích.

Temná láska, to je knížka, ve které se mi nepodařilo věci dost nadlehčit a udělat si z nich legraci: je to metafora mého pětadvacetiletého manželství.. Další - Banální příběh, byl původně filmová povídka, knižní vydání je převyprávěním scénáře. To je taky psina: Jde o to, že jsem byla - jako mnoho jiných žen u nás - zneužita jako zelená karta: V absolutní krizi (se smíchem), téměř sebevražedný, jsem potkala člověka, který neomylně poznal, že jsem v koncích. Tak mě prostě zachránil, protože mě potřeboval, a pak mě zase hodil zpátky do řeky. Všechno jsou to univerzální zkušenosti. U všech knížek jsem potkala hodně lidí, kteří prožili totéž. A to hřeje: když vám třeba cizí žena v metru říká: jak to, že o mně toho tolik víte?