4 x Zdeněk Hrabica

Kosovo a 100?

Nakoupíme velká vojenská transportní letadla, určená především k přepravě mírových misí Armády ČR do Afghánistánu. Obnovíme zbrojní výrobu a rozvineme vojenské výzkumy pro USA. Několikanásobně zvýšíme výrobu cínových rakví, které vyrábíme v utajeném režimu - i pro Irák. Vždyť, jak známo, s přirozenými ztrátami musí počítat každá agrese. Teď nám čeští mocipáni oznámili, že přispějeme částkou 100 milionů Kč na obnovu Kosova, na vytvoření humánnějších podmínek, na vybudování kosovské infrastruktury. Nedávno jsem pobýval na Zakarpatské Ukrajině v někdejší, za bývalého Československa, Podkarpatské Rusi. Lidé tam žijí zhruba stejně, jako žijí lidé v Kosovu. Ale na rozdíl od nich pořád ještě pracují, také kvůli obdobně vysoké nezaměstnanosti, i s motykou v ruce. Nebo odcházejí za prací do Ruska nebo České republiky. Modlí se, nezabíjejí na potkání, nikoho ze své zaslíbené země nevyhánějí, nekšeftují s drogami, neodcházejí do Prahy jako narkotikoví dealeři. Na rozdíl od Kosova - nás tam někdejší Rusíni - dnes již většinou Ukrajinci, mají rádi. Co kdybychom i jim darovali aspoň půl z té námi darované kosovské almužny? Tam by nás určitě nosili na rukou a věřím, že bychom k nim nemuseli pravidelně vysílat jednotky vojenské policie, a už vůbec ne své profesionální žoldnéře?

Ukrajinec jako fyzická jednotka práce

Vrátil jsem se z překrásné země, která se jmenuje Ukrajina; pobýval jsem i na Zakarpatské Ukrajině (Podkarpatské Rusi). Byl jsem okouzlen krásou její přírody, oživlými poloninami, minerálním bohatstvím, tradiční architekturou.

Poznal jsem místa, kde se zastavil čas nebo kde se čas dokonce vrací. Ale hlavně jsem byl očarován duší tohoto pracovitého, věřícího národa.

Každý třetí muž nebo žena tam mluví nebo rozumí české řeči; tisíce Ukrajinců u nás, většinou těžce, pracovaly. Doma by žádnou práci nenašli, o žádnou práci by ani nezavadili. U nás si vydělávali a dosud vydělávají na chléb vezdejší.

Mnohokrát jsem na svých cestách a necestách potkal české obchodníky s bílým masem, novodobé, zkapitalizované a značně odporné otrokáře - mladé a statné, otrlé verbíře. S Ukrajinci (verbovanými pro fyzickou práci v České republice) se za pomoci tamních překupníků nemazlí, jednají s nimi hrubě a nenávistně jako se svými oběťmi, jako s nižší rasou. Ač sami nevzdělaní a chudí duchem, neohlížejí se napravo ani nalevo, houfují své ovečky z karpatských vesniček a počínají si v nich jako vládci země. V Rachově, v horském středisku, jaké by té zemi mohlo závidět Švýcarsko, jsem se musel aspoň na chvíli zastydět nad počínáním svých krajanů, když ponižovali své někdejší slovanské bratry.

Chtě nechtě jsem si musel aspoň na okamžik připustit, že bez nich bychom si český (evropský) kapitalismus sami nikdy, s dlaněmi obrácenými naruby, nevybudovali.

Otrokáři po česku

Přiznám se, že jsem vůbec nečekal takový spontánní ohlas na své řádky nedávno napsané; zmínil jsem se o útisku Ukrajinců v českých poměrech. Zpočátku jsem nemohl pochopit, že podobná sociální dramata se ještě mohou odehrávat v demokratické zemi, zvoucí se Česká republika. Ta se dokonce chystá předsedat EU. Napsal mi i Jaroslav Kubiček (lepší citovat, než si vymýšlet):

Nedávno jsem pracoval u jedné hlídací agentury při ostraze velkých skladů pracovních pomůcek. Majitelem byl asi třicetiletý muž z Prahy, zaměstnávající několik skladových dělníků z Ukrajiny, většinou ze Zakarpatské Ukrajiny. Všichni zde žili v malé staré buňce v areálu jeho podniku. Zde se svlékali, vařili, spali na holé zemi, žili zde bez jakéhokoliv sociálního, hygienického zařízení. Novodobí otroci plnili veškeré příkazy. Od rána do večera nad nimi zněla hlasitá polírská čeština, skládající se z vybraných slov, jaké už používá jenom stav žalářníků. Prostředí bylo tak hrozné, že se na to nemohla dívat ani otrokářova matka, kroutila hlavou a neopomenula vyslovit svůj podiv nad chováním svého syna. Ten ji však bez mrknutí oka usadil: ,Jsou to jenom Ukrajinci a jsou na to tak zvyklí!‘ Povedený synáček, netající se svými sympatiemi k ,modré cestě‘, jí však už ani slovem neřekl, že jeden z těch ubožáků (jedno oko měl skleněné) pracoval celou sobotu a neděli při nátěru jeho okenních rámů na žebříku ve výšce asi deseti metrů a nedostal za tuto mimořádnou práci ani haléř. Asi proto, že byl Ukrajinec a že na ,to byl zvyklý‘.

Pisatel mi dále líčí, jak s kamarádem sehnali staré železné postele ve zrušené posádce Armády České republiky za cenu železa a darovali je mladým mužům z někdejšího Československa, z kraje Nikoly Šuhaje. Ti šikovní chlapi si je dali do pořádku a po mnoha letech se konečně vyspali jako lidé.

Pan podnikatel se jim ani neomluvil, asi to byl jeho zvyk. Kolik je takových mezi námi? O tom se nám ani nezdá? Vzhůru do nové Evropy! Kdo zná historii, dobře ví, že tohle heslo už u nás jednou znělo, když kolem nás všechno hnědlo?

Směřování do nicoty a k nudě

Stále silněji se vzdalujeme v hodnotovém měřítku práci (jako matce pokroku), vytvářející materiální hodnoty.

V roce 1994 se v oboru zedník připravovali v České republice již pouze čtyři učni. Otevřely se brány k příchodu tisíců zahraničních dělníků pracujících za nás. Hodnotová měřítka se na rozdíl od minulosti změnila k nepoznání. Hrdinou doby už není člověk, který dokáže tvořit hodnoty - stavební dělník, soustružník, frézař, krejčí, truhlář, zemědělský odborník, ošetřovatel dobytka, ale svou školní nesmyslnou přípravou často neupotřebitelný a blíže neidentifikovatelný odborník . Fyzická rukodělná práce byla odsunuta na okraj, s výjimkou služeb - kuchyň se neobejde bez kuchaře, kadeřnictví bez kadeřnice, pekařství bez pekaře, zahrada bez zahradníka, cukrárna bez cukráře, řeznictví bez řezníka. Ale jak je zřejmé, ani zdravotnictví se neobejde bez zdravotních sester, zubních lékařů, bez chirurgů. Vytvořením značně zpřeházené hodnotové stupnice jsme posunuli do popředí profesí takové, jakými jsou bankovní úředník, advokát, novinář, politik, zpěvák, profesionální sportovec. K nim ještě dosazujeme profese policistů, profesionálních vojáků-žoldnéřů. A nad ně - nade všechny staví režimní kormidelníci boháče s přepychovým bydlením a automobilem. Takové, kteří mají výjimečné možnosti ve využívání volného času, v rozptýlení nebo také v nicnedělání. Ve skutečnosti, ať se nám to líbí či ne, je to cesta do propasti nicoty a nudy. Jenže pořád platí a bude platit, že i v této oblasti páchne ryba od hlavy. Nad takovou rybou by opomíjený Tomáš Garrigue Masaryk zvedal varovný prst a jeho syn Jan Masaryk by nás zcela určitě poslal k čertu. Nechodil si pro jadrná slova příliš daleko. Neměl rád ty, jimž práce nevoněla. Než se stal, čím byl, poslali ho jeho rodiče do amerických oceláren, aby v životě nezvlčil.