Rozloučení s panem Slováčkem nar. 27. 5. 1931, + 11. 6. 2008

Mám krásné staré hodinypendlovky. Ošetřuji je, jednou týdně natahuji a jednou za 5 let donesu hodináři k pročištění a promazání. Jdou téměř přesně, jednou za měsíc je musím o dvě minuty posunout, jinak nikdy nezapomenou tikat a každou čtvrthodinu mně hlasitě oznámit čas.

Ve středu se pendlovky zastavily. Bylo to 11. června. Natahuji je pravidelně v neděli – asi jsem zapomněl. Natáhnu je znova – za dvě hodiny už zase stojí. Asi už zase potřebují promazat. Přesto je dám do pohybu a – od té doby jako by se nic nestalo. Zamyslím se nad starou pověrou: Zastaví-li se hodiny, tak někdo velice známý umřel…

Dva dny nato jsem dostal smszprávu, že zemřel v Oregonu (USA) pan Joseph Slovacek.

Seznámil jsem se s panem Slováčkem v Praze v červnu 1998. Byla oslava 650 let Univerzity Karlovy a pozváni byli zahraniční Češi z celého světa. V tom „Týdnu zahraničních Čechů“ jsme nejen vyposlechli všechny projevy zástupců vlády a parlamentu, ale zúčastnili se též pracovních sekcí, dávali připomínky a – znovu se zamilovali do matičky Prahy, kterou jsme po celá desetiletí nesměli navštívit.

Velice jsem se spřátelil s panem Slováčkem, často jsme si psali a telefonovali, a ještě dvakrát se setkali v Praze. Naposledy jsem se telefonicky s panem Slováčkem domlouval před čtrnácti dny, kdy zas přijede do Čech, ale on měl už téměř rok potíže s dýcháním, musel používat kyslíkový přístroj, který, jak mi řekl, není dovolen vzít do letadla, takže – jednou, až se „uzdraví“...

Pan Slováček byl Moravan z Uherského Hradiště. V roce 1955 utekl se svou mladou ženou přes kopečky do Německa, kde se jim narodil syn. Po několika málo letech se jim podařilo dostat vÍzum do USA. Pan Slováček pracoval na výpočetní technice nejdříve v New Yorku, později se přestěhovali do státu Oregon. Jeho žena brzy zemřela a posledních třicet let žil pan Slováček s přítelkyní Dorou (Američankou, která neumí česky). Jeho zdraví nebylo nejlepší. Srdeční potíže (v Čechách se nechal operovat), potíže dýchání a k tomu před několika měsíci ještě rakovina prostaty.

Pan Slováček byl pravý český – lépe řečeno moravský – vlastenec. Do Českého dialogu psal mimo jiné o Říši Velkomoravské, o době Cyrila a Metoděje, o vzniku Bohemie, posílal náčrtky a kopie starých map. A to, co paní Střížovská nemohla vše do Českého dialogu vměstnat, posílal mně. V češtině i v angličtině. Jeho láska k vlasti byla nezměrná. Mnohdy jsem celé hodiny v noci (u nich je den) poslouchal jeho vyprávění o Říši Velkomoravské, o níž chtěl vydat knihu v angličtině, aby se Američané seznámili s českou kulturou...

Pročítám znova všechny dopisy od p. Slováčka a u jeho fotografie hoří svíčka.