Tři hlasy o Rusku

Nedávno se v západním tisku objevily tři články, zajímavé překvapivě souzvučným laděním. Peter Hitchens, komentátor London Mail se v článku „Moscow Hangover“ v časopise The American Conservative zamýšlí nad stavem dnešního Ruska: Lituje, že už nemáme studenou válku, že už nemůžeme pověsit radikální levici na Západě kolem krku Kreml (z něhož byla vymetena všechna ideologie a dogma a gulag, takže zbyl jen další sprostý despotizmus).

Hitchens cituje Solženicinovu stížnost, že železná opona zabránila do Sovětského svazu přístup všemu s výjimkou močůvky šmejdu západní kultury a současně bránila šíření revoluce. Mnozí Rusové používají pro ruskou demokracii termín „dermokratiya“ (něco jako vláda výměšků) a zatímco jejich soukromý život je nyní svobodný, jejich silniční systém je primitivní, zemědělství je zruinované (Rusko dováží 60 až 70 % potravin), země má pár zrůdně bohatých (130 miliardářů) jedinců a obrovskou, rostoucí třídu extrémně chudých lidí - čtvrtina obyvatel žije za dva dolary denně. Hitchens si moc nemyslí o úloze, kterou Západ a hlavně USA hrály a hrají v modelování ruského osudu: v době, kdy Gorbačev rozmontovával Sovětský svaz, Západ zatlačil Rusko k ponižujícím hranicím nadiktovaným mírem Brest Litevským a NATO se nastěhovalo k ruským dveřím. Americké zásahy do států bývalého Sovětského svazu jsou pochybné, poněvadž USA nemá ani dostatečnou vojenskou moc, ani trvalý zájem v této oblasti. Západ podporoval dravčí kapitalizmus, ale udělal málo pro nastolení nezávislého soudního systému (něco, co alespoň v nějaké formě zůstalo po Britech v jejich bývalém imperiu). Ve svém článku v International Herald Tribune z 1. července 2008, „Wrong on Russia“, Stephen F. Cohen, profesor ruských a slovanských studií na Newyorské univerzitě, rovněž kritizuje triumfalistickou politiku USA vůči Rusku, vyplývající z pojetí konce studené války, že Amerika vyhrála tento čtyřicetiletý konflikt, že Sovětský svaz byl poražen stejně jako Německo a Japonsko v druhé světové válce a že vítěz sebere všecko; Putinovu zahraniční politiku během posledních osmi let vidí jako reakci na tuto washingtonskou politiku, která v Moskvě vytváří dojem, že USA si osobuje právo dohlížet na ruský postkomunistický politický a hospodářský vývoj a že Rusko ustoupí americkým mezinárodním zájmům.

Výsledek je vztah mezi oběma zeměmi, který Cohen označuje jako studený mír, v jeho očích možná nebezpečnější než studená válka. Bitevní čára se posunula od Berlína a z třetího světa k hranicím Ruska, jeho obrovské skladiště materiálů masového ničení a tisíce raket podléhají nedostatečné kontrole a ani v jedné ani druhé zemi není efektivní opozice proti agresivní politice vlády.

Rusko dosud má arsenál zbraní, jimiž může zničit USA, vojensko- industriální komplex téměř rovný americkému ve výrobě zbraní pro export, nukleární zbraně, žádané teroristy. Jeho význam pro bezpečnost USA zvyšuje skutečnost, že vlastní největší území na světě, umístěné na Západě i na Východě, na křižovatkách civilizací a nejbohatší olejová plynová pole na naší planetě. Jeho strategický potenciál zahrnuje Evropu, Irán a další země Středního Východu, Severní Koreu, Čínu, Indii, Afghanistán a dokonce Jižní Ameriku. Bezpečnost Spojených států je možná odvislejší od Ruska víc než bezpečnost Ruska od USA...

Poslední článek, o kterém se chci zmínit, vyšel 1. července rovněž v International Herald Tribune. Vyšel pod titulem „Unconventional wisdom about Russia“. Jeho autorem je jedna z nejvlivnějších postav druhé poloviny minulého století, Henry A. Kissinger. Kissinger si zajel do Moskvy, kde se setkal s vedoucími politickými osobnostmi politického světa i s reprezentanty různých věkových skupin v obchodním i intelektuálním světě. A tato návštěva ho přesvědčila, že názor vidící instalaci Dimitry Medveděva prezidentem ruské federace jako pokračování dvou termínů dominující a příliš sebevědomé zahraniční politiky Vladimíra Putina, je příliš jednoduchý a předčasný. Kissingerovi prostě nedává smysl, proč by Putin na vrcholu moci volil komplikovanou cestu k úřadu ministerského předsedy, když - jsa na vrcholu moci - mohl prostě pozměnit ústavu a zůstat prezidentem další termín. Kissinger se domnívá, že v Rusku opravdu dochází k nové politické etapě, ke skutečnému dělení moci, k přechodu z fáze konsolidace do fáze modernizace.

Příštích několik měsíců Rusko bude pracovat na zabezpečení národní bezpečnosti. Politika sebevědomých zásahů americké politiky do sféry, kterou Rusové považují za svoji (americké vlády od r. 1991 se chovají jako kdyby vytvoření ruské demokracie bylo americkým úkolem), vytváří riziko zmaření geopolitických i mravních cílů. Kissinger považuje současnost za jedno z nejslibnějších údobí v ruské historii k otevření moderní společnosti. Geopolitické skutečnosti nabízejí neobyčejné možnosti pro strategickou spolupráci mezi bývalými soupeři ve studené válce, kteří mezi sebou kontrolují 90 % nukleárních zbraní. Ruští vůdci jsou si vědomi strategického omezení a Putin hledá spolehlivého partnera a USA je pravděpodobně nejpřijatelnější, i když většina Rusů považuje Ameriku za příliš domýšlivou a rozhodnutou zpomalit ruskou obnovu a posunutí západního bezpečnostního systému od Labe až skoro k Moskvě jim připomíná rozsah úpadku jejich země. Kissinger se domnívá, že Západ může docílit víc trpělivostí a historickým pochopením, než uraženým odtahováním a veřejným kázáním.

Překvapila mne podobnost historického pohledu tří mužů různého pozadí v článcích, které vyšly skoro současně. Myslím, že si zaslouží důvěrné pozornosti přemýšlejících lidí v Moskvě i Washingtonu.