Klub Rusínů a jejich přátel

Jeho zárodek je na obzoru společně s ideou modernizace našeho časopisu

V blízkosti náměstí J. K. Tyla v Praze je péčí ministryně Džamily Stehlíkové provozován Dům národnostních menšin. Kdykoli tam uvítají každého Rusína i jeho české přátele. Shodou okolností Tyl, společně se skladatelem Škroupem složili píseň, která se stala naší hymnou. V období mezi dvěma světovými válkami byla také hymnou Podkarpatské Rusi.

Rusínská obec v Česku patří mezi dvanáct privilegovaných komunit, jež mají své zástupce v Radě vlády pro národnostní menšiny. Kazaši, například, takovou výsadu nemají, byť Stehlíková pochází z Kazachstánu.

Časopis Podkarpatská Rus má v rodné rusínštině jen jednu stránku. Literární rusínština se teprve rodí, formu její spisovnosti konzultují jazykoví učenci v Prešově a Užhorodě. Také tím je způsobena převaha češtiny v časopise, že na Podkarpatsku, pokud bylo součástí Československa, existovaly české školy, v nichž tehdejší rusínskou slovanofilskou generaci učili čeští pedagogové.

Zbytky češtiny svých otců si do České republiky denně přivážejí fachmani najímaní na řemeslné práce, které dříve, dokud jich bylo dost, prováděli absolventi českých učňovských škol. Rusínská mládež vítá, že si mj. prostřednictvím čtvrtletníku SPPR může doplňovat znalost naší řeči. Zároveň ale mezi sebou komunikují jazykem domoviny – rusínsky. Proto počet rusínských stránek v časopise musí přibývat.

Zpravodajství, komentáře a eseje, také kulturní rubriku, musí časopis napříště stále více přizpůsobovat potřebám rusínských novousedlíků. Rovněž uveřejňování zajímavých zpráv z rodného kraje by mělo zabírat více místa. Existují k tomu předpoklady. Tak například pan Ivanytsya, sice už trvalým pobytem v ČR, má stále ještě vliv na vedení Domu kultury v Ťačevě. Odtud by nám on, kronikář, mohl posílat do každého čísla původní zprávy z Velikobrezňanského regionu.

Je dobře, že se SPPR vydavatelsky věnovala dotiskům výročních zpráv různých podkarpatských institucí vykazujících růst průmyslu, dopravy, zemědělství a lesnictví v době, kdy byli v roli manažerů na Podkarpatsku Češi. Zejména k 30. letům minulého století se Podkarpatsko bouřlivě rozvíjelo a pevněji přimklo ke zbývající části Československa. Při sčítání lidu se hodně Rusínů prohlásilo za české občany. Publikace a články z té doby nebo o ní jsou dobrým základem pro vědecké zpracování historických kořenů naší - tenkrát - společné země.

Nyní v našich tiskovinách, a hlavně v časopise Podkarpatská Rus, bychom měli věnovat pozornost aktuálním problémům rusínské komunity při stále se měnících vízových, pracovních a ubytovacích podmínkách. Jen tak mezi rusínskou menšinou můžeme doufat najít předplatitele, stoupence a nadšence pro společnou činnost, jíž obohatí tuzemskou kulturní scénu. Ze začátku třeba jen zpíváním lidových písní na valné hromadě, jak to letos předvedli Rusíni od Teplic (i když všechna čest chomutovskému souboru, který šíří rusínskou kulturu tak říkajíc ve velkém).

Dnes, kdy časopisy často podle vkusu čtenářů mění design a zlepšují obsah, bychom možná pod název časopisu měli umístit i jeho anglickou podobu: Sub-Carpathian Ruthenia. Uvnitř čísla by bylo umístěno anglické resumé zveřejněných materiálů. Máme totiž odběratele až v Anglii, USA a Kanadě. Jeden z nich, Vojta Levin, dokonce přispěl na náš tiskový fond. Zahraniční přátelé Podkarpatska by jistě novou tvář časopisu uvítali spolu s námi.