Češi na Podkarpatské Rusi - skutečnost nebo mýtus?

V dějinách lidstva proslulo vojenské tažení armády Alexandra Makedonského do Asie, které málem skončilo dobytím Indie. Méně známá je skutečnost, že v indických horách se v některých vesnicích dodnes rodí plavovlasí potomci vojáků armády Alexandra Velikého. Jeho anabáze trvala necelých 5 let a uplynulo od ní dvě tisíceletí. Přesto se následky této výpravy projevuji dodnes.

Alexandrova armáda čítala asi 30 tisic lidí, tolik Čechů se přistěhovalo na Podkarpatskou Rus v období Masarykovy republiky.

Na Ukrajinu se první čeští přistěhovalci dostali zhruba před 140 lety; těsně před II. světovou válkou jich tu bylo na půl milionu.

Československá správa Rusínska zanikla před 60 lety. Čechy tu připomínají, podle popisu některých novinářů z Česka, jenom materiální stopy, nebo, v lepším případě, česky mluvící Ukrajinci, jak nás jmenovali v komunistickych časech.

V roce 1930 na území Podkarpatské Rusi bydlelo kolem 22 tisíc Čechů. I přes vystěhování Čechů maďarskými orgány moci r. 1939 a poválečném vystěhování v roce 1945, se v roce 1989 k české národnosti hlásilo 518 obyvatel dnešní Zakarpatské Ukrajiny a v roce 2001 stále ještě 320.

V současné době na Užhorodske národní univerzitě studují čtyři místní Češi.

V letech 1995-2001 do Čech legálně emigrovalo 583 občanů Zakarpatskeho kraje, v převážné většině nečeského původu, a podobný proces pokračuje dodnes.

Jak na Podkarpatsku žijí čeští krajané, jejichž předci se dostali do tohoto malebného a chudobného prostředí, v němž po staletí v poklidu mezi sebou žijí příslušníci více než 40 národností?

Dnešní česká komunita na Podkarpatské Rusi je tvořena krajany, jejichž rodiče a prarodiče sem přišli v době Československé republiky; kteří sem přijeli v poválečné době z nařízení různých sovětských vládních institucí z jiných oblastí Ukrajiny (volyňští a jiní Češi); čerstvými přistěhovalci z rodinných důvodů.

V období mezi dvěma světovými válkami se Češi většinou usazovali ve městech Užhorod, Mukačevo, Chust. Dnes jejich potomci žijí zpravidla právě tam, ale také v Rachově, Ťačevě a dalších místech.

Každá z českých rodin má své specifické životní osudy, které ale jsou v mnohém podobné. Volyňští Češi nejvíc utrpěli v stalinské době a podkarpatští ve světové válce. Nedávno přistěhovavší se Češi s nevolí sdílejí současné politické a ekonomické problémy, doléhající na všechny obyvatele Ukrajiny.

Situaci krajanů lze dobře přiblížit prostřednictvím vylíčení života několika rodin usazených v Užgorodě.

Rodina Lišků – otec Alexandr, řidič z povolání, manželka Ljuba, učitelka v Ústavu kultury, syn Alexandr, absolvent oboru dějin na univerzitě, také učitel, a dcera Oksana, studentka biologie - žije na okraji Radvanky, městské čtvrti Užhorodu, na kopci. Má hezkou dvoupodlažní vilu, bráně plotu vévodí erb s českým lvem. Opodál bydlí otcova sestra Jořina, majitelka kavárny Matylda, s rodinou. V jiné městské čtvrti reprezentuje Liškovic rodinu bratr Ondřej, s rodinou. Užhorodske dějiny rodiny sahají k babičce, rodilé Pražačce, která byla vyslána brněnskou firmou stavět městskou elektrárnu. V roce 1929 se vypracovala na ředitelku. Tady založila český rod.

Šofér Alexandr byl ve válce rekrutován do maďarské armády. Jeho český původ ho po vítězství Spojenců zachránil před pronásledováním, jemuž byli vystaveni zdejší Němci a Maďaři.

Liškovi poměrně dobře ovládají češtinu a slovenštinu. V oběhu je kromě ukrajinštiny a rusínštiny také ruština a maďarština.

Paní Jořina se před dvaceti lety proslavila na celou Zakarpatskou oblast svým vynálezem „letadlové“ kapoty auta. Pravda, nyní vůz stojí v garáži, protože nápad narazil na nepochopení dopravní inspekce

K české komunitě patří také mukačevští a užhorodští potomci Karla Kasala, původem z Prahy, který byl za první republiky správcem železniční stanice ve Velkém Berezném. Kasal i jeho manželka v důsledku válečných událostí zahynuli. Děti zůstaly.