Vítám tě, Jane

2 2002 Naši ve světě česky
obálka čísla

    Naposled jsem ho viděla 10. března roku 1992. Tehdy mu byl vydán román Muzikanti, napsaný jako vzpomínka na našeho otce. Seděla jsem u jeho postele, kde mi už slepý a třaslavou rukou psal věnování do knihy. Brzy nato začala válka. Jan zůstal na jedné straně, já na druhé straně řeky Miljacky, řeky znepřátelených břehů.
    Za necelých osm let jsme se znovu ůsetkali". Přijel do mého domu na obraze Mahmuta Latifića, novináře a umělce. Byla jsem překvapená návštěvou Janových spolupracovníků, ale také viditelně rozrušená autorovým rozhodnutím darovat mi svoje dílo, které maloval uvězněný ve svém domě ve válečném roce 1993. Ukázali mi obraz. Je na něm Jan téměř ve skutečné velikosti, jak si jej malíř uchoval v paměti a představil ve svém stylu. Zaujal mne motiv. A zároveň neodbytně dotírala otázka, proč si autor vzpomněl na Jana právě v okamžiku nejistoty. Z rozhovoru jsem se dověděla, že "táta Jan" -- jak je nazývali, byl pro Latifića učitelem, na kterého se váží první poznatky o televizi, který ho ovlivňoval svým uměním, ale i silou lásky k bosenskohercegovskému historickému a kulturnímu dědictví. Pochopila jsem, že obraz vznikal v době potřeby rozhovoru umělce s umělcem, kdy ten první vnímal nebezpečí pramenící z nešetrného ničení a ztráty kontinuity veškerého kulturního bohatství této země a vzpomněl si na přítele, který celoživotní práci věnoval jeho uchování. Proto se rozhodl, malujíc Jana, podělit se s ním o svoje obavy a svoji beznaděj. Náhoda chtěla, že se to všechno odehrávalo v době, kdy se Jan, tento vášnivý milovník této země, navždy s ní loučil.
    A pro ty, kteří Jana neznali, autor, jak to často dělají karikaturisté, aby jejich vzkaz nezůstal utajen, napsal text: "Jan Beran přetváří Bosnu do filmu."
    Po krátkém rozhovoru zůstávám sama s Jendou na obraze, sedím oproti a slzavýma očima si prohlížím každý detail a vzpomínám na nyní už dávnou dobu, kdy jsme mohli plakat spolu. Přede mnou je impozantní postava mého bratra s jeho věčnou souputnicí -- kamerou. Tyčí se jako velikán ze země stačaků (středověkých krypt), ve které se narodil, převyšuje krajinu s přáním, aby ji celičkou vetkal do celuloidové stuhy, kterou starostlivě podepírá a chrání svojí citlivou rukou. Na pozadí modré oblohy nezvyklá fyziognomie obličej obrostlý bradkou a část hlavy se zbytkem kučeravé kštice naznačuje jeho původ. Jedno oko opřené o kameru je otevřeným objektivem kamery, která zaznamenává na film lidi i přírodu zdejšího světa. Druhé zavřené symbolizuje Janův rozvod s námi, 2. února 1993 v Sarajevě.
    Stečaky jsou "drahokamy", se kterými se přátelil a ke kterým přistupoval s úctou. Kdyby zde nebyly namalovány rozkošné rostliny a symboly islámského a křesťanského kulturního dědictví, byl by ochuzen i obraz i Jan. Toto je moje vize a moje chápání skrze slzy radosti, že je Jenda neočekávaně zase "vedle mne", bohužel jenom na obraze.
    PS: Několik údajů pro ty, kteří neznali Jana Berana. Narodil se 29. července 1927 v Banjaluce, stát Bosna a Hercegovina. Otec Rudolf, hudebník, matka Růžena, oba byli z jižních Čech. Jan byl zakladatelem bosenskohercegovské kinematografie a jeden ze zakladatelů Televize--Sarajevo. Natočil více než 300 televizních děl. Byl členem Svazu bosenskohercegovských spisovatelů. psal díla různých žánrů pro děti i pro dospělé. Jeho obsáhlá a různorodá tvůrčí práce vyvrcholila řadou festivalových vysokých ocenění města Sarajeva i státu.


Božena Beranová-Lisová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012