Narozeniny Edvarda Beneše 28. 5. 2008

Ve středu 28. května letošního roku se u hrobu prezidenta Edvarda Beneše v Sezimově Ústí konal pietní akt, kterého se zúčastnil tajemník premiéra ČR pan Schmarcz, zástupce prezidenta republiky pan Weigl, pan poslanec Jandák, pan senátor Šubert, pan místostarosta Vocílka ze Sezimova Ústí, zástupci Čs. obce legionářské, Čs. obce sokolské, předsedkyně Čs. svazu bojovníků za svobodu Dvořáková, zástupci odbojových organizací, zahraničního vojska, členové Masarykovy dělnické akademie a organizace K231, starostové Kožlan a Plané nad Lužnicí aj. Společnost Edvarda Beneše a historickou společnost Veritas, zastupoval Richard Vlasák. Projevy zahájil starosta Sezimova Ústí pan Bedřich Beneš. Vybíráme jeden z projevů, který pronesl pan Richard Vlasák.

Setkáváme se zde jako vždy v tomto čase na konci května, abychom uctili památku druhého prezidenta Československé republiky, velkého demokrata a člověka, jehož bychom si měli připomínat nejen na podobných shromážděních, ale i ve školách a při občanském rozhodování s respektem a uznáním. Vila Edvarda Beneše nebyla na tomto místě vystavěna náhodně nebo snad jen pro neopakovatelné krásy našeho regionu Táborska, i když i to hrálo svou úlohu, ale především proto, že Edvard Beneš stejně jako jeho předchůdce T.G. Masaryk ideově navazovali na myšlenky české reformace, tedy husitství a českobratrství.

Tento koncept filosofie českých dějin má svůj dosah náboženský, mravní a posléze politický. Jde v něm o Pravdu a z ní vyplývající způsob života, života žitého bez rozporu s ideálem, jenž je veřejně vyhlašován, tedy, že se nekáže voda a nepije víno. Jde v něm o to, že se člověk ze všech sil snaží žít svůj život před tváří Boží a že mu nejde jen o přežívání. Ideál humanitní demokracie vyznávaný oběma velkými státníky předpokládal občana angažovaného ve věcech, otázkách veřejných, jeho odpovědnost za život svůj, obce i celého státu. Předpokládal svobodnou lidskou bytost, rovnost všech občanů, nezcizitelnost lidských práv.

Dovolte mi varovat před tím, jak současná politická i kulturní reprezentace opouští tento ideál. Velké a jinak odborně dobře připravené výstavy k dějinám jezuitského řádu nebo k osobě Albrechta z Valdštejna nalézající svou záštitu ať již u sociálně demokratických, tak občanskodemokratických politiků na jedné straně a absence výstav a expozic, vysvětlujících problematiku husitství, českobratrství, či ideály první republiky na druhé straně, je pro mne svědectvím o zpochybňování myšlenek české reformace a Masarykova nebo Benešova politického úsilí a životního zápasu. Při zářijovém vzpomínání na T. G. Masaryka u příležitosti výročí jeho úmrtí se ani jeden řečník u významu české reformace v díle a myšlení T. G. Masaryka nezastavil. Proč asi?

Jak česká reformace a ideály první republiky souvisejí s naší současností? To jak hledíme na svou minulost, jak ji poměřujeme, je svědectvím i o našich hodnotách. Je-li pro nás důležitější krása barokního chrámu, než zápas o svobodu svědomí, a je-li osobnost barokního tuneláře významnější než naše první moderní ústava, ústava konfederace, tak se nemůžeme divit morálnímu a duchovnímu marasmu, v němž žijeme. Tento stav je podobný protektorátnímu, či normalizačnímu duchovnímu a kulturnímu úpadku, a proto před ním varuji a na něj upozorňuji. Ideály české reformace a první republiky jsou pro všechny mocné až příliš nebezpečné, protože kdo má v ústech husity, Masaryka a Beneše, nemůže tak lehce ve veřejném životě lhát, krást a podvádět své spoluobčany, voliče. Tyto myšlenky jsou až příliš apelující a naléhavé pro každého člověka, občana. Jen si vzpomeňme, jakou sílu měly ideály husitství při vzniku republiky, jak velký význam měly pro Miladu Horákovou, či Jana Palacha a nebylo snad znovu jména Husovo, Masarykovo a Benešovo připomínáno v čase vůle k obraně v roce 1938 a únorové krize 1948, Pražského jara 1968 a sametové revoluce 1989? Vidíme-li dnes snahu vytěsnit českou reformaci a masarykismus jen do čítanek a učebnic, anebo oba tyto pilíře naší demokracie dokonce zesměšňovat či zamlčovat, musí to pro nás být výstražný signál.

Stojíme na místě tolik symbolickém, nechme tedy symboly hovořit a nenechme politiky brát do úst to, v co nevěří. Žádejme po nich, aby dostáli svým slovům a slibům. Buďme sebevědomými a hrdými občany, protože na nás záleží, jak naše společná země bude vypadat, jakou ji předáme svým potomkům a zda bude jméno Jana Husa, Jana Žižky, Petra Chelčického, Jana Amose Komenského, Františka Palackého, Tomáše G. Masaryka a také Edvarda Beneše nejen s úctou vyslovováno, ale zda také bude podle jejich myšlenek také konáno v našem životě veřejném i soukromém

Děkuji za pozornost