Literární fenomén

Žena s nevyčerpatelným zdrojem energie. Nestor literátů. Jediná česká spisovatelka, píšící německy. Takovými přívlastky se mohla pyšnit Lenka Reinerová, s níž Židovská obec v Praze uspořádala v únoru besedu.

Na začátku jejího vyprávění jsme se ocitli v rodném Karlíně, kde žili čeští, židovští a němečtí pražané ve shodě. Hrávala si s klukem odnaproti (budoucím režisérem Jiřím Weissem). Rodiče vlastnili železářství na Sokolovské (tehdy Národní třídě), po níž malá Lenka od školních let běhala v zimě na lyžích (prostor pro ni končil u Prašné brány), v létě se dětské hrátky soustředily k Invalidovně s okolím. Krásná blonďatá maminka (ze Žatce) mluvila a zpívala německy. Otec („nosil si“ v těle kulku z první světové války!) česky: líbilo se jí, že z prvního patra bytu vyřizoval vnitřním telefonem vzkazy do obchodu v přízemí a že měli první ledničku, takže „nebyli žádní chudáci“. Oba jazyky se doma učila současně a lehce. Od první třídy chodila do Školy německého jazyka v Karlíně. Později do Gymnasia německého jazyka (které navštěvoval mj. například Max Brod), kde studovali žáci z židovských i ostatních rodin (stejnou měrou byl zastoupen i prof. sbor). Téměř šestnáctiletá, po absolutoriu obchodního kursu s těsnopisem, začala Lenka pracovat v pražské pobočce Hermanských papierní (na Betlémském náměstí). V kanceláři, kde zaplňovala papíry čísly, se sešla s nenápadným štíhlým mladíkem, později slavným autorem „hochů od Bobří řeky“ Jaroslavem Foglarem. Přišla světová krize, první střety s antisemitistickými projevy. S kamarády logicky fandili ideám socialismu, se skutečnou vírou „v lepší zítřky“ jezdili do Sudet agitovat proti nacistickým prohlášením. Vyhazov z práce „za trest“ ji paradoxně přivedl ke skupině dětí z rodin německých emigrantů, kteří do Prahy utekli před nacismem (například i bratři Mannovi, E. Roch aj.) Pro děti zrežírovala hru. Na první představení „drze“ pozvala Maxe Broda, E. F. Buriana, Voskovce a Wericha – všechny měla v první řadě! S E. Rosickým, J. Ortenem a dalšími sedávala u „stolku mladých“ v kavárně Metro (dnes již neexineexistuje) – naproti dodnes fungující kavárny Louvre – kde šéfredaktor Arbiter Illustreierte Zeitung H. K. Weiskopf jí nejdříve její hru zkritizoval, poté nabídl místo asistentky redakce. Začala psát články, věnovat se německé žurnalistice a literatuře. Seznámila se s E. E. Kischem a dalšími významnými novináři a literáty.

Pro židovský původ a levicovou orientaci byla Lenka Reinerová nucena roku 1939 vlast opustit: z pracovní cesty do Rumunska rovnou přejela do Francie. Po nuceném půl roku vězení a přes rok pobytu v internačním táboře se dostala do „města nad Seinou“. Bydlela v jednom domě s rodinou Kischových a Pro E. E. Kische zosobňovala opuštěnou Prahu. S ním i s M. Kophem, J. Šedivkou. E. Hostovským aj. se scházela v jeho pařížském bytě nebo v Domě kultury, založeném A. Hoffmeisterem jako kulturní stánek Čechů. Pro přísné úřady byli podezřelí, hrozilo jim vězení. Na doporučení přátel proto Lenka využila možnosti přeplavit se do Casablancy, odkud se dostala do cizinecké legie na okraji Sahary. Po půl roce se na vízum dostala přes oceán do Mexika. Pracovala zde na Československém velvyslanectví, kde se seznámila s rumunským lékařem, svým budoucím manželem. Podle vzoru emigrantů z jiných států zde založila s Kischem časopis „E Czechoslovakia Mexico“, kde působil i Otto Katz, Andrej Šimon. V Mexiku se seznámila s Frídou Khalo a Diegem Riverou, s největší mexickou hereckou hvězdou Dolores. Do poválečné Prahy se Lenka Reinerová vrátila v roce 1948 a krátce pracovala v zahraničním vysílání rozhlasu. V době procesů (50. léta) byla znovu uvězněna:

„…když jste židovského původu, když jste nespolehliví – už jste emigrovali, když jste se stýkali s lidmi doma i v zahraničí, kteří nebyli socialismu po chuti, když v české kotlině píšete německy – to je dost důvodů, ne…?"

Po sovětské okupaci dostala zákaz doma publikovat. Od osmdesátých let proto byla vydávána v berlínském nakladatelství Aufbau.

Do našeho povědomí se vrátila v letech devadesátých svou nejznámější knihou Kavárna nad Prahou, kde líčí vzpomínky na Maxe Broda, Franze Kafku, Franze Weiskopfa, Johna Heartfielda, Ladislava Fuchse, Františka Langera, Jaroslava Haška, Norberta Frýda, Eduarda Goldstückera, Jaroslava Foglara a mnohé další. Zvláštní pozornost věnuje Egonu Erwinu Kischovi. Vzpomínky jsou nesmírně živé a plastické, prozrazují mnohé nejen o těchto osobnostech, ale i o autorce samé. „Nejsem spisovatelka, jsem jen vypravěčka toho, co jsem v životě zažila.“

Spisovatelka Lenka Reinerová psala německy a mluvila pražskou (měkkou) češtinou, která byla kdysi považována i samotnými Němci za nejspisovnější formu jejich jazyka. My jí můžeme takovou češtinu jen závidět. Stejně to, co o sobě tvrdila jako Člověku: „Jsem patologicky optimistická, ke svému životu mám vždy kladný postoj. A od chvíle, kdy mi bylo devadesát, teprve stárnu.“ A jako svědek historicky neopakovatelné syntézy české židovské a německé kultury byla navíc Dámou s bohatým životem a velkou moudrostí.