Touhy lidských duší

Nic není, jako dříve. Izolovaná uzavřenost od okolního světa se za pár let proměnila v horlivý zájem o všechno, co je za hranicemi. A to zejména mezi mladými lidmi. Každý po škole touží odjet do Velké Británie a vydělávat tolik opěvované libry. A jen málo kdo dnes ví, že britské libry byly během druhé světové války tak obrovské, že se musely překládat a špendlit, aby se vůbec vešly do kapsy. A že byly tak nedokonalé, že se po válce musely díky tolika padělkům v oběhu vymyslet zcela nové bankovky. A nepomohlo ani úsilí vězňů ze Saxenhausenu, kteří špendlíky bodali přímo do alegorické postavy znázorňující britský řád tak, jak by to Brit nikdy neudělal, a tím je znehodnocovali.

Svět se mění rychleji, než si kolikrát člověk stačí uvědomit. Češi jsou plní nápadů. A když někdo přišel s tím, považovat legendu o římském knězi sv. Valentýnu za “naší“, nikdo z nich neváhal, odstrčil První Máj a komerčně začal prodávat a posílat stovky druhů Valentýnek a slavit tento den, jako by byl vlastním (a známým) odjakživa. A tak se mi hned nabízí otázka: Využívají Češi svého aktivního přístupu a nápadů i za hranicemi, když jich tam dnes tolik cestuje a žije? A odpověď je pro mne jasná: Určitě!

Okamžitě se mi vybaví Miloš Forman, který patří k předním režisérům celých Spojených států, protože jeho filmy dokáží oslovit každého diváka.

Během minuty si dokáži vzpomenout na dalších deset jmen. Asi nemá význam je zde vyjmenovávat a popisovat, v čem jsou tolik úspěšní. Jejich jména jsou probíraná tiskem ze všech stran. A tak je pro tentokrát ušetřím. Někteří z nich se hrdě hlásí k české identitě. Někteří ji už dávno vyměnili za jiné občanství. Kde je ten zlomový bod, od kterého člověk není občan státu hrdého na jeho narození, ale jiného? A je hmatatelný nebo ne? Jako listina potvrzující počet let strávených v jiném státním zřízení nebo je to záležitostí psychiky každého člověka?

A u toho se mi hned vybavuje další diskutované téma. Dá se zapomenout mateřský jazyk? Jedna z českých celebrit žijících ve Spojených státech nedávno v nejmenovaném televizním pořadu šokovala nedostatkem českých slovíček, na které si nemohla vzpomenout.

A já jsem do té chvíle žila v domnění, že mateřský jazyk se nedá zapomenout…

Ale proč zmiňovat jenom slavné, bohaté a opěvované osobnosti. V zahraničí žijí další tisíce lidí z českých hor i nížin, které tam odešly třeba tu slávu hledat. Ale podaří se to jen zlomku z nich.

Velká Británie je tak přeplněná přívalem pracovní síly z východu, že začíná projednávat zpřísňování podmínek pro pracovní pobyt. Mezi menšinami cizinců dominují Poláci. Ti často do západních zemí odcházejí s celou rodinou, přihlašují děti do školy. Ano, i v nich začíná ubývat kapacit. A to je nejeden dopad, které začínají rozsáhlé komunity cizinců na spořádané Brity mít. Podle statistik žije v Dublinu, hlavním městě Irska, jedna desetina Poláků. To je alarmující číslo. Avšak odhaduje se – že brzy bude větší.

A tito lidé většinou dělají ty nejtěžší práce za minimální mzdu. Kopou kanalizaci, staví letiště, pečují o dožívající seniory, vaří a uklízejí v hostincích, pracují v továrnách… a jejich sny se rozpadají po pár měsících. Protože jen výjimky si vezmou bohatý protějšek a zůstanou po boku zámožného partnera po zbytek života. Jen málo lidí se nedívá na toho, kdo neovládá angličtinu, přes prsty. A pouhých pár výjimek si někdo i po zdokonalení jazyka v mase lidí, která je všude kolem, všimne. A pak vše možná skončí příjezdem s pár penězi v kapse, které sice nejsou tím, čím být měli, ale přesto jsou nadprůměrnými. Nebo úměrnými a zaslouženými k práci, za kterou byly získané.

Dle mého mínění je možné dobře se uchytit i v České republice. Stačí, aby byl člověk šikovný a měl zlaté české ručičky nebo hlavu. Je to krásná země s bohatým kulturním dědictvím. V každém regionu se nachází spousta zajímavých míst, hradů, katedrál, klášterů, přírodních úkazů…

Malebné uličky Českého Krumlova, atmosféra Nerudovy Malé Strany a Karlův most v panoramatu sta věží, hluboké lesy a bystřiny na Šumavě… Vila Tugendhat v Brně, která byla, jako čtvrtá památka na světě, zařazena do světového kulturního dědictví Unesco jako průlomová moderní stavba, Český ráj, věhlasné lázeňské prameny či vína Jižní Moravy za hřebeny Bílých Karpat.

Mnoho lidí cestuje za hranice. Předhání se, kdo víckrát a kdo dál. Platí horentní sumy za to, aby se mohli plácat v hotelových bazénech s příchutí exotické chlorované vody, pokud je zrovna špatné počasí. Někdo se jezdí léčit s lupenkou, jiný obdivuje kraje neznámé, další rád nakupuje suvenýry v Čechách nedostupné, jiný si plní sny a fotí se před pyramidami a jiní si zase chtějí odpočinout – daleko od všeho a všech.

Já mám také spoustu důvodů k cestování (nejen ten, že mi přináší radost), ale myslím si, že člověk by měl nejdříve znát vlastní zemi. Vždyť je v ní tolik krásných míst! A ne každý byl všude. Obzvlášť u dětí, které nadšeně vyprávějí, že skoro viděly Mariánský příkop. A přitom si pletou výraz „macecha“ a „Macocha“, protože u nejhlubší české propasti dosud nikdy nebyly…

A samozřejmě je stejně důležité znát nejen krásu přírody a staveb, ale i její historii. Je fascinující! Krásná a smutná zároveň. Kolik se toho událo jen minulých sto let! Stát byl zmítaný ze strany na stranu nátlaky vytvářenými okolo něj. Nikomu nic nečinil, jen se bránil (protože neměl na vybranou). A přál si svou samostatnost. A ta přišla teprve nedávno.

A jen na nás je si jí nyní užívat. Protože byla budovaná pro nás. A je zde spousta věcí, která by neměla být zapomenuta. A spousta skutečností k zamyšlení. K zamyšlení třeba při našem cestování za hranice…

Ve chvílích, kde cestujeme Českou republikou a z auta pozorujeme tu „obvyklou“ krajinu. Ve chvílích, kdy jsme daleko od ní. Nebo třeba jen tak, doma, když se nikam nechystáme. Taky by nám bylo líto, kdybychom pro dobro vlasti obětovali celý průběh života a pak i samotný život a za pár let… by si už na nás skoro nikdo nevzpomněl… Protože podle mne jsou Čechy, Morava a Slezsko plné nejen překrásných míst, ale i obdivuhodných osobností, které jsou svým duchem stále mezi námi a připomíná je téměř každé místo. Každý kout nese letitá tajemství a některá z nich můžeme znát… pokud si je budeme chtít – nechat připomenout.

Vždy se najdou ti, kteří plavou proti proudu. A to nejen v České republice, ale všude na světě. Když je plavání baví, tak mi nezbývá nic jiného, než jim popřát šťastnou plavbu v cizokrajných vodách, které sice nejsou tak sladké, jako ty naše, ale zato jsou lákavé. Plné nástrah, ale také dobrodružství tyto nástrahy objevovat. Nebo touhy po tom se s nimi vypořádat a po té nalézt svůj životní smysl. Ať už „doma“, mezi sluncem zalitými domy plnými nadějí, nebo tam…