Praha očima Pražáka

Představujeme další úspěšné práce v naší literární soutěži:

Je krásné ráno vstát a za okny vidět probouzející se Prahu. Jsem rozený Pražák, a proto Prahu vnímám nejenom očima kritickýma, ale i očima odrostlého dítěte, které vidí svou starou matku jako krásnou a ušlechtilou bytost. Ulice Prahy pro mě nejsou jen hlučné cesty plné prachu a turistů. Já vidím svoje dětství, první krůčky. Malý krámek na rohu, kde jsem si kupovala zmrzlinu.

Vinohrady pro mě nejsou jen staré domy nebo prestižní adresa. Vím, kde bydlí nejhezčí pražské strašidlo, které si o půlnoci sundává hlavu a straší opozdilce, většinou opilce, kteří ještě nespí. Dříve byla Praha obdivovaná jako město králů. Přestála období moru, které provázelo stavbu Nového Města, přežila nájezdy Švédů za 30leté války, obě světové války, okupaci a teď ještě zbývá přežít něžnou péči člověka homo homo sapiens, který ač zvaný rozumný, příliš rozumem neoplývá a ničí matičku Prahu svým architektonickým harampádím.

A právě jako člověk, který se v Praze narodil a je spjatý s tímto městem přímo pupeční šňůrou, velmi nelibě vnímám ubývání zeleně v pražských ulicích. Ještě ostřeji vnímám stavbu stále nových a nových vysokých skleněných budov, které zakrývají výhled na Prahu a drasticky zasahují do poetiky města. Smutnou pravdu, že v Praze začínají mizet stromy a tráva, si člověk nejlépe uvědomí jako pejskař, když marně hledá alespoň kousek zeleně, kde by mohlo to malé robátko vykonat svoji potřebu. Hle, zde máme kousek trávy. Je ovšem oplocen ostnatým drátem a nadpis říká „Psům vstup zakázán!“. Často mě při pohledu na takový zákaz napadá, že je jen otázkou času, kdy nadpis bude znít „Dětem vstup zakázán“.

Město dbá o zájmy hoteliérů, zahraničních investorů, ale věci jako je dostatek odpadkových košů na psí výkaly je nezajímají. Jsem člověk pořádný, dokonce si o sobě myslím, že jsem vychována k pedantickému dodržování pořádku, ale nést psí hovínko přes tři ulice, než objevím jedinou odpadkovou psí nádobu mi připadá na hlavu padlé. Město investuje do billboardové kampaně, kde na obrázcích vidíme člověka dělajícího potřebu, a nad ním nadpis „Jaký pán takový pes“. Ráda bych vyvěsila jiný billboard- na něm by byla zeměkoule, která by byla zabalena do obřího igelitového pytle s nadpisem „Ukliď si své hovno“!

Bydlím v ulici, která byla dříve plná stromů. Vše začalo nenápadně. Lidé potřebovali místa na parkování a proto vykáceli malý parčík, aby si postavili garáže. Pak přišla do naší ulice skupina ČEZ, aby si zde postavila svoje sídlo. Stalo se. Této stavbě padl za oběť nepříliš udržovaný pozemek, pár stromů a jeden činžák. Zní to jako šťastný konec, ale nemylte se, to je pouze začátek pohádky. Vedle jedné obrovské příšery začala stavba druhé, ještě okázalejší a větší budovy stejné firmy. I tato budova již stojí. Na druhé straně ulice už to také začíná žít. Roste zde třetí obrovská skleněná budova. Kvůli této stavbě byly zbořeny tři činžovní domy, které rok předtím firma odkoupila, zrekonstruovala, aby je následně zbořila.

A tak se dívám, jak oblast Prahy 4, která je v katastru nemovitostí vedena jako chráněná oblast, ztrácí svou tvář a chráněné ptactvo usedá na skleněné budovy.

Každý architekt si přeje vytvořit krásnou stavbu, která mu přinese ocenění. Za takové budovy, které vidím růst, by se měl každý architekt stydět. S uměním ani s estetikou nemají tyto paskvily nic společného.

Současný trend je – za co nejméně peněz, co nejvíc prostoru. Architekti tedy ustupují od svých snů a vytváří nadměrně vysoké domy, které pohltí co nejvíce kanceláří a vytvoří velké množství prostoru. O použití skla v moderní architektuře by šlo polemizovat, možná, že kvalitně navržená stavba může působit estetickým dojmem. Je ovšem potřeba vycítit atmosféru místa. Já se kloním k názoru zakladatele raumplanu Adolfa Loose, který vždy ctil osobnost domu a jeho názor na sklo byl velice skeptický. Je pravda, že díky rozvoji firem se již necítíme opuštění. V ulici sice stojí posledních pár stromů a malý travnatý plácek. Zato zde vyrostlo parkoviště, podzemní garáže i nadzemní parkování. Garáže ovšem nestačí a tak auta parkují na chodníku, snaží se vecpat do těch nejnemožnějších koutů, ušetřen nezůstal ani kostel.

Ano, uprostřed naší ulice, která je kombinací malebných vilek a skleněných budov se hrdě tyčí dar obce z roku 1854, malý, malebný kostel s farou. Kostelík má jako každý kostel malý plácek, který řidiče přímo eroticky přitahuje a tak nastala situace, kdy rozhořčení věřící lynčovali auto i řidiče. Praha hrdě kráčí proti celosvětovému trendu. Zatímco v ostatních městech ubývá aut a parkovišť , v našem hlavním městě je tomu naopak.

Možná, že obyvatelé Prahy za pár let nebudou vědět co je lípa a jak vypadá. Už teď malé děti tvrdí, že správná kráva má fialovou barvu, protože jen ta může dávat pravé čokoládové mléko. Nevím, jestli dnes děti uvidí na Karlově náměstí běhat zajíce a v Krčském lese pasoucí se srnky. Dnes malá robátka vidí na Karlově náměstí místo zajíce opilé spící bezdomovce a v Krčském lese potkají spíše devianta než srnku. Možná, že za pár let bude Praha místem parkovišť, ve které se změní parky. Lidem to ovšem nebude vadit, protože Praha už nebude místem k bydlení. Tisíce aut a v nich tisíce pilných pracovníků budou den co den přijíždět do mrtvého města, zasednou do skleněných krabic, aby úderem čtvrté hodiny odpolední opustily svá parkovací místa a odjeli pryč z pracovního města zvaného Praha.