Zmařené naděje roku 1968

7-8 2008 Dějiny česky
obálka čísla

Před čtyřiceti lety se mnoho naivních občanů Československa těšilo z toho, že se totalitní politická situace trochu zmírnila a začalo se koketovat s demokracií. Pražské jaro se svými pokrokovými komunistickými hrdiny vzbudilo naděje až euforické. Tento kus historie je dostatečně znám. I zklamání a zoufalost, která následovala po tzv. bratrské pomoci Velkého ruského medvěda skrývajícího se pod značku spřátelených armád Varšavské smlouvy. Tanky, obrněné transportéry, střílející kulomety v rukou šikmookých sovětských Asiatů. Na 21. srpen 1968, kdy Československo bez varování v noci přepadla vojska Sovětského svazu a jeho vazalů nikdo, kdo to zažil, jistě nezapomene. A více než dalších dvacet let jejich okupace už zažili i ti, kteří se teprve po Srpnu narodili. Přes dvacet let couvání zpátky ke komunistickému křivení páteří, lží, strachu a beznaděje. Co o tom ještě psát nového? Jako připomínku toho času jsem vybrala úryvek ze začátku knihy Františka Janoucha.

-ES-

Probuzení

Krátce před jednou mě probudil telefon. „Jsme okupováni,“ řekl mi známý ženský hlas, znějící cize a prázdně. „Poslechni si rádio a přijeď!“

Zavěsil jsem a roztřásl se po celém těle. Otevřeným oknem proudil do místnosti chladný noční vzduch, na ulici bylo ticho a klid; Praha zatím klidně spala. Zpráva, kterou jsem právě dostal, byla tak absurdní a neuvěřitelná, že to snad nemohla být pravda, že to musel být zlý sen: zoufale jsem čekal na probuzení.

Probuzení ale nepřicházelo – začal jsem tedy telefonicky budit své známé. Byla to nepříjemná povinnost, ale na nic lepšího jsem v tuto chvíli nepřipadl. Potom jsem se rozjel po městě, které stále ještě klidně spalo; jenom ve středu jezdily taxíky a houkaly. Zmáčkl jsem také klakson. Zněl v prázdných ulicích nezvykle hlučně.

„Co budeme dělat?“ zeptal se se slzami v očích muž u noční benzinové pumpy, „vláda by měla požádat OSN o pomoc!“

Nad městem, nad nímž visely nízké tmavé mraky, začaly hřmět těžké dopravní letouny. Nebe slzelo, ulice začal kropit jemný déšť. I my jsme měli v očích slzy bezmocnosti, beznaděje a nenávisti. Proč?

Bylo již půl čtvrté ráno. Naše krásné město se začínalo probouzet a zatím nemělo ponětí o tom, že po probuzení ho čeká návrat někam daleko zpět, snad až do středověku, do doby tatarských vpádů do Evropy.

Bylo mi úzko z toho, co čeká mé město. Bylo mi líto toho neopakovatelného jara a léta, které právě skončilo. A bylo mi zle z pomyšlení na cizí žoldnéře a tanky, kteří nám to všechno jeli rozdupat.

Leninova toída

Je to jedna z největších tříd v Praze. Před nedávnem byla dokončena její oprava a třída nazvána Leninovou. Vede od letiště na veliké kulaté náměstí, náměstí Říjnové revoluce.

Jednadvacátého srpna v půl páté ráno mi volal přítel z Dejvic:

„Na Leninově třídě jsou již ruské tanky. Vidím je tady z okna.“ Nebyl jsem schopen odpovědi, slova mi uvázla v hrdle a do očí mi vstoupily slzy. Vzpomněl jsem si totiž, že devátého května 1945, také časně ráno, mi volal jiný známý z Dejvic:

„Sovětské tanky jsou již tady, vidím je z okna.“

Před třiadvaceti lety to zavolání znamenalo konec beznaděje, dnes její počátek. Mezi nimi – celá epocha.

Na zdi se objevilo lapidární vyjádření našich pocitů. Bylo psáno azbukou, aby mu naši nezvaní hosté rozuměli: Vaši otcové byli osvoboditelé – vy jste agresoři!

Odpoledne jsem byl na Leninově třídě: nový asfalt byl poničen pásy tanků, jež na náměstí Říjnové revoluce a odtud do ostatních pražských ulic a na náměstí rozvážely ideje. Jak velké a těžké musí být, když k jejich rozšíření v malé zemi potřebují tanky a půlmilionovou armády po zuby ozbrojených vojáků.

Dojetí

U obrněného transportéru diskuse zadrhávala, jazykové potíže byly značné: ruština nebyla společným jazykem.

Připojil jsem se k diskusi Za chvíli snědý nadporučík s knírkem znervózněl. Znal jsem nejen slušně jeho jazyk, ale i situaci u nich doma a on toho o zemi, kam dnes přijel, věděl tak žalostně málo. Snažil se nalézt východisko:

„To říkáte vy, inteligenti, ale co tomu říká dělnická třída?“ odpověděl přesně v duchu politických desetiminutovek z dob dávno uplynulých. Starý dělník, který pozorně sledoval naši diskusi, se najednou ke mně obrátil a řekl:

„Přelož mu to. Vidíš moje ruce?“ (to jsem mu překládat nemusel, byly to staré, upracované dělnické ruce – strčil je důstojníkovi až pod nos). „My, dělníci, říkáme totéž a jsme tady se soudruhem inteligentem úplně zajedno. Proč se nám pletete do našich věcí?“ A aby důstojníkovi nezůstaly žádné pochyby, objal mě. Důstojník zrozpačitěl a mně, nevím už pokolikáté za tento den, vstoupily slzy do očí

Z tohoto vyprávění mám poněkud trapný pocit. Ale příběh se odehrál přesně tak čítankově, jak jej popisuji. Bylo 21. srpna před pátou hodinou odpolední v Italské ulici. O pár set metrů dál, od rozhlasu, bylo slyšet střelbu.

Prapor

Bylo to Na poříčí, v první okupační odpoledne. Od náměstí Republiky se pomalu blížila demonstrace. Několik set mladých lidí pochodovalo a téměř neslyšně zpívalo národní hymnu. V čele demonstrace šli dva chlapci a dvě dívky, kteří nesli mezi sebou zakrvácenou československou vlajku. Po stranách ulice stáli lidé, pěsti zaťaté, slzy v očích. Okupanti, odpočívající na tancích před budovou Rudého práva, zpozorněli a znervózněli.

Směrem od nádraží Těšnov se blížilo obrněné vozidlo. Jeho dělo bylo namířeno přímo na pomalý průvod. Skupiny přihlížejících strnuly, demonstranti se však nezalekli a nezpomalili, jenom slova hymny začala znít o něco hlasitěji.

Obrněný vůz zpomalil, potom před zkrvaveným praporem uhnul a zastavil. Průvod prošel bez překážek.

Moskevská Pravda nepochybně uvedla tento případ jako příklad uvědomělosti a disciplíny okupantů. Žádný z jejích redaktorů by si však nedovolil popsat to, co bylo možné přečíst ve tvářích ruských vojáků.

Akademie věd

Jméno nadporučíka Orlova zůstane navždy zapsáno černými písmeny v dějinách světové vědy. Nadporučík Orlov vešel s rotou automatčíků do budovy Československé akademie věd a obsadil ji. Protestujícím činitelům akademie napsal na ruském psacím stroji, na němž byly obyčejně psány smlouvy o spolupráci se sovětskou akademií, následující rozkaz:

Rozkaz

Já, představitel armád Varšavské smlouvy, nadporučík Orlov Jurij Alexandrovič, přikazuji tímto, aby všichni zaměstnanci a členové Československé akademie věd zastavili práci dne 22. srpna 1968 ve 13.00 a opustili budovu.

Podpis
22. srpna 1968

Kam ten svět jenom spěje? Před třiceti lety, šest měsíců po okupaci, byla příkazem říšského protektora zavřena Karlova univerzita. V roce 1968 k uzavření Československé akademie věd stačil příkaz nadporučíka, vydaný v druhý den okupace.

Dekret říšského protektora měl větší váhu. Dveře univerzity zůstaly uzavřeny skoro šest let. Rozkaz nadporučíka Orlova zůstal v platnosti něco přes týden. Nevím, jaké kroky musely být učiněny při znovuotevření univerzity v roce 1945. V září 1968 musela být budova Československé akademie věd řádně vyčištěna...

František Janouch
(z knihy Ne, nestěžuji si
- malá normalizační mozaika – viz str. 30)

V květnu

V květnu 1968 jsem byla šťastná. Porodila jsem si syna.

Po srpnu 1968 mne napadaly zrůdné myšlenky upálit se i s ním na znamení odporu. Bylo mi třicet a to by byla přece nesmyslná daň lidské blbosti, krutosti a zlobě. Zbyly tyto verše:

Ulice hlavy
ulice těla
ulice břicha
jeden strach z ticha
Rudá žíla plná krve
lesy voní borovicí
dítě zpívá
smrt je všude

Zora Černínská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012