Tanečnice a textařka

Když vyšla kniha Zory Šemberové Na šťastné planetě (o které jsme se již v ČD zmínili), zatelefonovala nám čtenářka z Anglie, jestli nemáme na paní Zoru telefonní číslo do Austrálie. To jsme sice neměli, pouze adresu, ale zaujala nás minulost paní Věry Evanové, a tak jsme ji požádali o malý rozhovor.

Kromě toho, že jste přítelkyní baletky a pegagožky Zory Šemberové, o vás víme docela málo. Snad jen, že v cizině máte kolem sebe plno známých Čechů, že jste muzikantka, tanečnice a textařka

Seřadila jste to pěkně popořadě, ale muzikantka nejsem. Neumím hrát pořádně na žádný hudební nástroj.

Ale v jednom vašem dřívějším interview o vaší hudební rodině a vašem nadání od dětství se to tak píše...

Hrála jsem trochu na piano. Vzpomínám, jak jednou v Národním divadle v Praze byla parta mladých umělců. Mezi nimi Miloš Nesvadba. Miloš kreslil moji a svoji karikaturu a já jsem hrála na klavír. Když karikaturu dokreslil, napsal pod ni, že jsem tam hrozně jedla a nebylo mi zle. A dodal: „...ale podle toho, jak hrála na ten klavír, jí zle být muselo“.

Možná jste moc skromná... a co jste ráda hrála?

Jazz. Pod vlivem svých skvělých bratrů jsem vyrostla v jazzu, ačkoli rodiče na nás působili nadšením pro operu a vážnou hudbu.

Které hudbě jste dávala přednost při tanci?

Klasice. Miluji výrazový tanec. Doma jsem ale v jazzu.

Kdo je vaší nejoblíbenější tanečnicí?

Cyd Charise.

A kdo z českých?

To bych musela popsat celou knihu...

Kde jste začala tančit profesionálně?

V Praze v Národním divadle a ve Vinohradském. Mám na to překrásné vzpomínky. Například na dobré přítelkyně Evu Simonovou, Věru Kotyzovou (která buhužel zemřela velmi mladá). A Miládka Červinková je doslova členem mé rodiny.

Eva Kotyzová-Nevanová... znám ji z knihy Zory Šemberové.

Byla výjimečná a měla velký talent. Znala jsem ji už předtím, než přišla mezi nás do divadla. Obě jsme byly žákyně školy Laurette Hrdinové, popisované v knize Zory. Hrdinová, napůl Francouzka, byla přímo odchovankyní taneční školy světové úrovně v Hellerau-Luxembourg a její studentky si zakládaly na tom, že jsou „Hrdinky“.Věra byla podle mne ze všech nejlepší.

Na koho z divadla ještě ráda vzpomínáte?

Na režiséra Frejku a jeho ženu - choreografku Dagmar Vondrovou, na drahou Jiřinu Štěpničkovou, tak strašlivě pronásledovanou komunisty. Na úžasného Radovana Lukavského - připadá mi, že je to nedávno, kdy mi dal lístky do divadla a po představení jsme si všichni tři povídali o starých časech v Kolowratském paláci.

Tři?

Ano, byla s námi tanečnice Červinková-Hagelová. Je jich mnoho, kterým vděčím osudu, že jsem je mohla blízce poznat. Všemi milovaný hudební skladatel Jan F. Fischer, Vlastík Brodský, Dana Medřická - té moc dlužím. Ona mne seznámila s Jaroslavem Seifertem.

Při jaké příležitosti?

Dana v divadle recitovala jeho básně a já jsem jí o přestávce požádala, aby mi ho představila. „Pojď honem,“ řekla a vedla mně k němu s voláním: „Mistře, další ctitelka!“ Byla jsem v sedmém nebi, že jsem mu mohla stisknout ruku. Zbožňovala jsem jeho básně, dodnes jich umím plno zpaměti. Po nějaké době se mi dostalo Seifertovo jméno do jednoho z textů. Pokládala jsem za správné mít k tomu jeho souhlas. Pozval mne k sobě i s mou tehdy mladičkou dcerou Miriam, která jeho básně milovala tak jako já. Bylo to pro nás vzrušující, vstupovaly jsme do jeho vily takřka posvátně.

Název písničky Když tak jenom jednu se mu zamlouval. Usmíval se šibalsky a chtěl, abych mu ji zazpívala. Byla inspirována jeho básní Rozhovor, začínající Líbal jsi mne na čelo či ústa. A začátek mého textu je Líbal jsem ji na čelo či ústa, jedna byla štíhlá jedna tlustá...

Jak reagoval?

Celý se rozveselil a souhlasil. Potom vážně řekl: „Já bych to neuměl.“ Nechápala jsem, jak něco takového může řict - můj největší z největších!

Před naším odchodem ale řekl smutně: „Ale s mým jménem vám to nevezmou.“ Ještě teď mne mrazí při vzpomínce, jak k němu Miri přiskočila a dala mu pusu na tvář.

Dojemné... Tím textem jsme přešli od tanečnice k textařce. Od kdy píšete?

Od mládí, téměř od dětství.

Poznat váš styl, bylo by snad nejlepší slyšet o jednotlivých písních. Jednu jste i zhudebnila. Tak přece skladatelka?

Ne nejsem. Mluvíte o Jazzabel, ke které jsem udělala i hudbu. Já totiž texty skládám tak, že si je zpívám. Když mne slyšel Peter Fischer, byl nadšený, udělal aranžmá a trval na tom, že hudba musí mít moje jméno. Peter je houslový virtuoz, který se věnuje klasické hudbě i jazzu. Často spolupracuje s Dame Cleo Laine a Sirem Johnem Dankworthem.

Koho byste ráda slyšela, aby Jazzabel zpíval?

Janu Koubkovou!

A kdo jí zpívá v Anglii?

David Steed.

Anglicky?

České písně zpívá česky. Jde mu to už docela dobře

Na kterém z vašich textů zhudebněných i nezhudebněných vám nejvíce záleži?

Na písni Milion díků. Hudbu napsal Karel Janovický. Pošlu vám text...

Tak vám moc děkuji za zajímavý rohovor i za text a přeji vám ještě hodně inspirace.