Martin Jan Stránský a jeho rodinná diagnóza

Neurolog a internista Martin Jan Stránský je zdaleka nejen zakladatelem a přednostou jedné z nejstarších soukromých klinik v Praze na Národní třídě, kde stále ordinuje. Ve výčtu jeho aktivit najdete dvě stránky názvů medicínských a kulturních, či kulturněpolitických institucí, jichž je členem, s nimiž spolupracuje nebo které založil. Ke všem těmto aktivitám jej zavazuje rodinná tradice. Pradědeček Adolf Stránský ještě za Rakouska – Uherska založil na Moravě Lidovou stranu a vydával Národní noviny a Moravské listy. Ty pak na Masarykův popud přejmenoval na Lidové noviny a dal tak vzniknout deníku, který se stal na dlouhá léta silnou zbraní. Jméno Stránský nesou již tři další generace mužů, kteří byli všichni činní ve vrcholové politice předválečného Československa. V emigraci, kam poté byli donuceni odejít kvůli svému demokratickému přesvědčení a politickým aktivitám, se stali významnými činiteli válečného i poválečného exilu a působili též ve významných médiích (BBC, Rádio Svobodná Evropa).

Narodil jste se v USA. Co vás vlastně přimělo jít do Prahy a odkdy tu žijete?

Naše rodina byla velice úzce spjatá s první republikou a pak s bojem proti komunismu v exilu. Jednu sobotu při snídani dorazila obálka a z ní vypadly obnovené samizdatové Lidové noviny. Když se táta vzpamatoval, přečetl nám dopis od tehdejšího šéfredaktora Jiřího Rumla. Ten psal, že se v Československu děje revoluce, která zřejmě dopadne dobře. On že ale tuší, že noviny budou mít existenční problémy, ale zároveň že se údajně mluví o tom, že by se staré rodiny jako ta naše zapojily do veřejných věcí a že bychom si měli jeden pomáhat druhému. Táta se na mne podíval a řekl jednu větu: „Letíš!“ Za čtrnáct dní jsem seděl v letadle a pak už jedna věc vedla ke druhé, ke třetí a čtvrté… Získali jsme (rodina Stránských) zpět asi tak desetinu původního majetku, ale naštěstí to stačí k tomu, abychom mohli obnovit původní aktivity, vydávání novin či časopisů, podporu kultury, obnovu Topičova salonu a také užívat tyto dva domy a vše, co je s nimi spojené. Pochopil jsem, že tu mám důležitou roli, nemohl jsem zklamat předky. Takže dnes už tady 18 let buduji a s velkým potěšením mohu říct, že se tento kruh uzavřel.

Jste lékař, specialista. Působíte zde v Praze na své poliklinice, kterou jste založil, ale jezdíte stále přednášet i do USA. Přitom vyvíjíte neuvěřitelné množství dalších společenských i kulturních aktivit. Kým se cítíte být víc, Pražanem a Čechem nebo Američanem? Lékařem nebo podnikatelem, případně veřejně činnou osobou?

Především jsem Stránským. V naší rodině je to taková charakteristika, všichni dělali aspoň pět věcí najednou. Dokonce Masaryk pronesl slavnou větu, když se rozhodoval o tom, co má dělat s Adolfem Stránským, když ho jmenoval prvním ministrem obchodu. „Je to novinář? Je a není. Je to podnikatel? Je a není. Je to mecenáš? Je a není…“

Takže to vše jsme vždycky dělali, jsme na ty role zvyklí.

Já bych řekl, že Amerika na mě měla obrovský vliv – v tom dobrém smyslu. Je dobré, když člověk vyroste v demokratickém prostředí, protože pak ví, co je a co není možné a hlavně získáte určitou zkušenost v rozhodování. Samozřejmě se cítím být zejména tím lékařem, protože to je povolání, to ani není práce. Ale jsou tady i ty ostatní věci, které mne velice baví.

Takže diagnóza Stránský?

Asi tak (smích).

V objektu vaší polikliniky se nachází i znovuotevřená výstavní síň Topičův salon, která se nyní snaží navázat na velice slavnou minulost předválečného výtvarného salonu, určujícího tehdy tón. Jaký byl váš podíl na jeho znovuvzkříšení?

Vždy jsem při využití těch prostor dával přednost společnostem, které by tam provozovaly kulturu. Společnost, která nyní galerii provozuje, spolupracuje s Museem Kampa, pořádají velice dobré dražby, je tam teď jedna kvalitní výstava za druhou. Uvedli jsme společně tu výstavní síň včetně podlahy do původního stavu, takže šlo spíš o restaurování než o rekonstrukci, což je mnohem autentičtější (ale také dražší). Mám radost, že úroveň první republiky se do tohoto architektonicky velice zajímavého prostoru vrátila. Zjišťuji, že tam přes den chodí školní třídy, děti se tam povalují po zemi a kreslí co vidí. Líbí se mi, že je to intimnější prostor než nějaké velké muzeum. A že se již také dostává do místního povědomí

Čtete dnes Lidové noviny, titul, který založil váš pradědeček? Co si myslíte o jejich směřování pod křídly německého vydavatele?

Samozřejmě čtu všechny deníky, protože potřebuji vědět, co se u nás děje. Naše společnost byla velice zkažená bolševiky a teď se zotavuje, takže dnešní tisk má některé prvky, které jsou na světové úrovni, ale jsou tam ještě i stopy té minulosti.

A že Lidové noviny nyní patří někomu jinému? Mám k nim velice blízký vztah, emotivní, a přál bych si, aby jednoho dne zase patřily alespoň do českých rukou, případně i do našich. Ale realita je taková, že dnes i v New Yorku Rockefeller Center patří Japoncům apod. Takže toto je fenomén globalizace a nedá se s tím nic dělat…

A co říkáte pražské divadelní scéně? Můžete srovnat způsob financování divadel ve velkých městech v USA s tím pražským?

To je těžké, poněvadž ten pražský způsob financování je zvláštní. Teď, jak víme, probíhá kolem toho velká diskuse. Já myslím, že každá strana jedná ve svém zájmu, ale veškeré neshody jako skoro všechno v současné společnosti plynou z toho, že nejsou jasná pravidla hry. V porovnání s Amerikou není jasné co je ziskové a co neziskové a na základě čeho se bude rozhodovat, kolik kdo dostane peněz. Ať všichni znají pravidla hry. A taky mně vadí, že nejsme schopni to porovnávat, protože nevíme, jak je to v Berlíně, ve Vídni, jsme tady zahleděni do sebe a i mne by zajímalo jak to řeší jiné postkomunistické země. Na základě toho pak teprve můžeme stanovit ta pravidla.

Pokud jde o úroveň, řada divadel tu dělá špičkové inscenace. Jediné, s čím já tak trošku nesouhlasím, je úroveň Národního divadla samotného. Je to možná můj osobní vkus, ale já nerozumím těm moderním interpretacím klasiky za každou cenu. Stále tam vymýšlejí jiné a jiné a horší a horší inscenace. To mohou vymýšlet jiní a jinde, ale na půdě Národního divadla ne. Tam má ten venkovský, ale i pražský divák vidět Rusalku či Prodanou nevěstu v klasických kostýmech a ne jako jsem to viděl já. Ale nechci kritizovat Národní divadlo jako takové, ale spíš tu interpretaci tradičního repertoáru v něm.

Vím o vás, že jste také sám dobrým muzikantem. Čekala bych spíš zájem o klasiku, ale je to jinak…

Ale já jsem začal klasikou! Maminka seděla vedle mne u klavíru s pravítkem a když jsem udělal chybu, plácla mne přes ruku. Dál na Julliard School of Music, což je poměrně prestižní škola, jsem studoval soukromě. Byla to šílená dřina a musím přiznat, že jsem na to taky asi neměl. A když jsem jednou koncertoval a zapomněli zachytit brzdy na kolečkách u klavíru a on mi začal jezdit po jevišti, řekl jsem si dost! Pak jsem začal chodit na Columbijskou univerzitu na Manhattan a tam bylo spousta jazzu a jiné hudby. Později jsem žil pár let v Karibiku a měl na mne obrovský vliv karibský rytmus a beat - tomu se věnuji dodnes.

Založil jsem tady skupinu G8, což je parodie na to známé uskupení ekonomických velmocí, je nás opravdu osm a hrajeme hudbu z celého světa, takže reflektujeme globalizaci. Hraju na klávesy a rapuju – nezpívám, to neumím, ale při tom rapování se dobře uplatní můj přízvuk. Naše představení je vlastně taková hudební show. Máme docela velkou odezvu, byli jsme s tím už v USA, plánujeme Berlín, máme manažera, CD… uvidíme, kde to skončí.

Vydáváte časopis Nová Přítomnost, určený pro užší skupinu čtenářů zajímajících se kriticky a do hloubky o společensko- historická témata spojená s naší dobou. Jaký vidíte smysl ve financování titulu, jehož náklad je přes nespornou vysokou kvalitu nevelký, a který musíte zřejmě dotovat ze svých dalších aktivit?

Vyspělé demokratické země mají každá časopisy tohoto typu. V žurnalistice, pokud chcete někoho ovlivnit, existují jen dvě pravidla. Buď oslovíte širokou veřejnost a děláte to masově ve stylu Nova atd… anebo oslovíte jen ty, kdo rozhodují. A tak přestože máme malý náklad, nás čtou lidi, kteří rozhodují. Pak se dozvídáme zpětně, že to co jsme napsali, je ovlivnilo. Takové časopisy ale mohou existovat jen s grantovou podporou, za podpory mecenáše či v kombinaci obou. Bohužel však existuje názor, že naše demokracie již nepotřebuje podporu, že ji více potřebuje Blízký východ nebo Kazachstán a podobně. Tato pomoc ze zahraničí tedy odpadla a naše vládní instituce dávají peníze na granty velice nestandardně a k menším subjektům to často nedojde. Takže máte pravdu, ten časopis dotuju. Ale vždycky když jsem připraven to vzdát, tak se mi ozve ten či onen velvyslanec nebo prezident, dozvím se, že něco co jsme psali, rozhodovalo nepřímým způsobem o něčem důležitém. Nebo přijde čtenář, který řekne: Zaplať Bůh, že ten časopis existuje. To nesmírně potěší, a proto si říkám, že to nesmím vzdát.

Ještě jsme ale vynechali váš hudební klub tady v podzemí Národní 11.

To bývala kdysi Národní vinárna, při rekonstrukci jsme ještě jsme našli i původní jídelní lístky ve čtyřech řečech. Nový klub, který tam vznikl, jsem ale předal někomu jinému, protože doktor nemůže dělat hospodského…

Ale pak ještě je v domě Národní kavárna – a to je přímá reinkarnace Národní literární kavárny na stejném místě. Její dnešní majitel dostal ode mne podklady, jak vypadala ta původní, a on ji k mé velké radosti skutečně obnovil. Oproti Slávii je klidnější a určitě méně turistická, třeba spoustu novinářů sem chodí, i pan exprezident Havel. A tak tu na Národní pokračuje vlastně ta „sestupná“ tradice, která vznikla už za časů Ferdinanda Peroutky. Když tu dělal kdysi šéfredaktora Přítomnosti, odpoledne po práci vždy sestupoval z třetího patra, z té místnosti, kde teď sedíme a kde měl pracovnu, nejprve do přízemní kavárny, kde besedoval s přáteli a také psal. A jak večer plynul, přesunuli se pak všichni ještě níž, do té zmiňované vinárny v suterénu.

Nemáte obavy, že vaši kandidaturu do Senátu bude provázet stejná nevole jako kandidaturu Jana Švejnara na prezidenta či jako práci Jana Kaplického? Oba jsou také považováni za „cizince“ ve své zemi. Setkáváte se s tou ostražitostí a nepochopením části veřejnosti ještě dnes, 18 let poté, co jste se do Prahy přestěhoval z USA?

Musím říct, že ne. Před pěti lety bych ještě řekl ano, ale dnes říkám už definitivně ne. Nesmíme zapomenout, že Jan Švejnar, kdyby volila veřejnost, by ty volby podle průzkumů veřejného mínění nejspíše vyhrál. A Jan Kaplický – tam si nejsem jistý, do jaké míry to byl on a do jaké míry ten jeho návrh. Já nejsem schopen toto posuzovat odborně, ale první dojem byl velice nestandardní.

Co se týče mne, já tady skutečně žiju a podnikám poctivě už 18 let, léčím naše občany, vydávám časopisy, věnuji se občanské politice, sedím jako externí člen v senátní komisi… Už jsem se myslím dobře integroval, snažím se naučit a dovědět se všechno, co bych měl – a že kandiduji, myslím, je spíš výzva ostatních. Já jsem o tom sám moc nepřemýšlel, ale když jsem to sondoval, zjistil jsem, že těch lidí, kteří mne o to žádají, je víc a víc, odspoda až nahoru – k senátorům. A jsem přesvědčen, že díky tomu dobrému jménu, zkušenosti a té veřejnosti, která mne vyzvala, ty volby vyhraju.

Takže já vám budu držet palce!

Děkuji.