Slovo šéfredaktorky - Svědomí Evropy a komunismus

Tak se jmenovala dvoudenní mezinárodní konference, kterou začátkem června uspořádal Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu PČR pod záštitou místopředsedy vlády RNDr. Alexandra Vondry a za podpory místopředsedů Senátu MVDr. Jiřího Lišky a JUDr. Petra Pitharta.

Iniciátory byli poslabkyně Evropského parlamentu Jana Hybášková a senátor Martin Mejstřík.

Úvodní pozvánka byla uvedena slovy:

Komunismus je společným dědictvím Evropy, stejně jako fašismus a nacismus. Dokud Evropa nepřijme tento fakt společné minulosti a nevyvodí z ní společnou odpovědnost, nebude jednotná.

Konferenci zahájil bývalý prezident Václav Havel a dále v ní vystoupila řada osobností ze zemí Evropy, ale i z Kanady a USA s podnětnými i burcujícími příspěvky. Organizačně byla výborně připravena včetně doprovodných programů a společenských setkání. De klaraci z konference si můžete přečíst česky i anglicky na str. 8, 9. Měla jen jedno mínus, za které však nemohla, které spíš svědčí o tom, jak její náplň byla na místě: Byl zde minimální zájem médií. Kromě Čs. rozhlasu, který odvysílal řadu zajímavých rozhovorů a informací, nebylo v novinách (o televizi ani nemluvě) o konferenci téměř nic. (Jistě, noviny jsou přeplněny týranými dětmi, vraždami a tunelováním, které se stejně nikdy nevysvětlí... jen aby se ve čtenářích probouzely ty nejnižší pudy – něco mi to připomíná, viz další odstavec.)

Haló, haló!

18. června jsem dostala esemesku od kamaráda: Kup si Haló noviny, pomlouvá tě tam Kojzar. Kdo by snad nevěděl, co jsou Haló noviny – něco horšího a ubožejšího než bylo před lety Rudé právo a Kojzar byl vždy nejžlučovitější nenávistník všeho, co neklapalo podle komunistické zvůle a jako novinář postrach leckoho, například mladých rockerů. Koho pomluvil, ten už si „nevrznul“.

Ovšem já jsem po této zprávě zajásala: hurá, konečně mohu žalovat za pomluvu a od toho plátku budu chtít milión. Bude se moc hodit na dluhy u tiskárny.

A pak jsem s trochou ostychu vstoupila do trafiky poblíž Staroměstské, protože jsem ještě nikdy takovéto noviny nekupovala. A ostych byl namístě. „To ani náhodou, tohleto my nebereme!“, vyhrkl prodavač. Poděkovala jsem, pogratulovala za dobrý vkus a šla jinam... A jaké bylo moje zklamání, když jsem to koupila a do článku s názvem Český dialog bez dialogu se začetla. O žalování nemůže být ani řeč. On nám tam ten Kojzar vlastně udělal velikou reklamu! Nejen, že sám zabředl svými nelogickými tvrzeními do pěkné louže. Ocitoval také několik statí z prvního letošního dvojčísla a k tomu malé komentáře, které svědčí o tom, že už je to skutečně soudruh „přestárlý“ (takto rádi komunisté nazývali starší důchodce), který si sem tam nepamatuje. Dává tu třeba za vzor komunistu- spisovatele Jana Drdu, ale zapoměl, že v roce 1968 po příjezdu „spřáteleného vojska“ s rozmachem mrsknul rudou knížkou přímo obloukem k nohám svých stranických bossů. Však zato byl vbrzku vyhozen z šéfredaktorského místa časopisu Svět práce. Byla jsem pak asi za rok na jeho pohřbu. Tolik disidentů by tam jistě nepřišlo, kdyby byl takový vzor KSČ.

No nic, ať si soudruh stařík píše co chce, když ještě existují lidé, kteří takové bláboly čtou – to je holt ten tržní mechanismus...

Konec?

Na můj minulý sloupec přicházejí moc hezké dopisy. S lítostí nad tištěnou podobou, ale i s pochopením a dokonce s nabídkou finanční pomoci.

Tak vám všem, milí čtenáři, přeji krásné léto (či zimu – v Austrálii a Jižní Americe) a těším se na další dialog s Vámi.