Jan Neruda

    Člověk narozený mezi 22. 6. -- 22. 7. bývá citlivý, vnímavý a romantický. Má soucit s bližními a velkou intuici. Někdy je jízlivý a náladový až k pesimismu. Má rád domov.
    Představím vám muže, kterého obdivuji od mládí. Jeho portrét visel a visí v našem parádním pokoji, neboť byl velkou láskou mé matky. Jedna větším básníkem či prozaikem. Sám se přiklonil k dílu napsanému v próze. Obdivuji jeho fejetony, které díky pozorovacímu talentu, existenční nezávislosti, draze zaplacené životem bez rodiny, jsou nadčasové. Verše jsou, na rozdíl od současníků, plny mužného a hlubokého citu k vlasti, matce, bývalým láskám, vesmíru, prosty sentimentu.
    Byl to krásný muž vysoké, štíhlé postavy, skvělý tanečník, v debatě vtipný, často ironický. Jako mladý student se seznámil s půvabnou Annou Holinovou, kterou později literární historici posměšně nazývají "věčnou nevěstou", neboť známost mezi ní a mladým umělcem trvala více než deset let. Čteme-li s pochopením
    dopisy "bouřliváka" Nerudy, staneme v úžasu, kolik zodpovědnosti měl tento obletovaný a oblíbený společník: "Co s tou ubohou žurnalistickou existencí? Nedává ani na týden jistoty, jakž teprve na celý život! A mám Tě snad po celý život v bídu uvrhnout?" Jeho první velká láska se nikdy nevdala, zemřela řadu let po básníkovi, zůstala přes svoje nepopiratelné kouzlo ve stínu dálek známějšího vztahu Jana Nerudy ke spisovatelce Karolíně Světlé. Zřejmě i díky románovému a filmovému zpracování jejich vztahu. Nutně jako dívku nešťastně zamilovanou mě těšila slova jiného Nerudova dopisu Anně: "My dva bychom neplakali, kdyby šlo o loučení navěky. Vy ze studu a pýchy, já z pýchy a zlosti. Ostatně žena má své slzy, muž svou zlost, někdy jen hrdost. S loučením je věc vůbec podivná. Loučící se milenci se domnívají, že jeden bez druhého ani žíti nemůže a přece třeba dlouho vzpomínali, stanou se jim jiní lidé také milými." Jak něžná naděje pro ubohé trpící srdce zamilovaných. O Nerudovi bych mohla psát dlouze. Letos uplyne od jeho smrti 110 let. A tak často po cestě z mého bytu u Karlova náměstí v duchu vidím kráčet statnou postavu zestárlého básníka z jeho posledního bytu ve Vladislavově ulici, podpíranou obecním posluhou, do parku na Karlově náměstí.
    Tam v domě U Kamenného stolu žije jeho nejvášnivější láska Karolína Světlá, skoro nevidomá. Někdy se potkají, ona tvář zahalenou závojem, zavěšena do služebné, míjejí se. Básník mlčky smekne klobouk, protože si slíbili, že spolu již nikdy nepromluví. Ona vidí pouze obrys postavy milovaného muže. V srpnu 1891 básník zemřel. I Karolina Světlá přežila svou jedinou velkou lásku o řadu let.