Rozvadov

5-6 2008 Ohlasy česky
obálka čísla

Místo smutné i dobrodružné, alespoň dříve – přechod domů i nazpátek. Na německé straně osvědčená poslední nákupní oáza, přesto obavy – nedošly při tom letním provozu přece jenom broskve v lískách a jiné ovoce?

To bych doma zklamala.

Se sevřeným žaludkem dojíždění na druhou stranu, jako vždy nejdřív před závorami pohled na vyvýšeninu vpravo. Čekání lidí na lidi z té druhé, pro ně nepřekročitelné strany se střídajícím se zklamáním a ulehčením. Pro samopalníky za patníkem denní rutina – měl je člověk litovat nebo zatracovat?

Otevření závor a s ním koncentrace na pocit provinilosti, nežádoucnosti, nejistoty a strachu. Žádný průšvih v dokladech? Správně zapakováno - nic nenajdou? Ale vždyť jsem vlastně nic nespáchala, chci se jenom na chvíli podívat domů. Po úspěšném průjezdu až při sjíždění zatáček dolů z Přimdy začíná dovolená. Je možné, že to seno tady jinak, „hezčeji“ voní, nebo už blbnu? Ještě aby tak rostly houby - tak je vše v pohodě.

I na zpáteční cestě jsem měla oporou dobře vychovaného a chápavého syna, když přátelé potřebovali dovézt rozmanité věci a písemnosti. P. dovedl na povel dělat spícího na polštáři vycpaném kožichem, na přání mu bylo špatně až k pozvracení, prostě byl učenlivý.

Jen jednou zklamal, když mu v botě vadil briliantový prstýnek, což oznámil v časově naprosto nevhodném okamžiku: „Mámo, to píchá.“ Ano, pojď se rychle vyčurat. Upravení boty na patřičném místě situaci změnilo a mohli jsme nasednout.

Později zmoudřel a jeho záslužná činnost měla jen jednu nevýhodu – vyžadovala podle výkonu adekvátně se zvyšující finanční odměny.

V prosinci 1989 jsem vytouženou, krátkou dovolenou nemohla realizovat. Po možnosti obdržení vstupních víz přímo na hranicích rozhodli manžel se synem, že jedou do Prahy za mne. A sice okamžitě, ještě týž večer, mráz a sníh nevadí – „buď zticha a zabal něco k jídlu“.

Narychlo vytvořená lepicí písmena ozdobila auto nápisem: Gratulujeme českému národu. Byli vybaveni.

Telefon z Rozvadova: „Mámo ty dřívější volové tady jsou teď normální. Řekli mi, co otravuji kvůli vízu, když jsem československý státní občan – nemám zdržovat, vypadnout a pokračovat. Tak pokračuju!“ Ti dva mne doma dobře zastoupili.

Rozvadov roky později...

definitivního návratu. Moje prozíravá matka to stejně věděla už léta přede mnou. Mezitím až velice zmoudřelý syn radil a organizoval, než skoro po 37 letech odstartoval stěhovací vůz.

Před celnicí jsem vyběhla ze svého auta s pečlivě připravenými zažloutlými doklady (s daty roku 1971) chtíce obhajovat vystěhované věci, které se vlastně jenom vracely nazpátek se mnou.

Řidič stěhováku byl energický: „Mámo, kde žiješ, drž hubu a jdi si zase sednout.“

Špeditérský vůz i moje nervózní auto byly promávány. Žádné přivítáni nazpět se nekonalo.

A po necelých dvou letech…

...jsem schengenský průjezd ještě osobně nestihla. Při výstraze „Nezastavujte“ asi naschvál zastavím, nedá mi to – musím přece právě zde trochu sentimentálně rekapitulovat.

Snad to nebude dopravní prohřešek.

- steigr -

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012