Za paní Helenkou

3-4 2008 Ostatní česky
obálka čísla

Jednoho dne po odvysílání rozhlasové reportáže o tom, jak dělám noviny v ložnici, u mne zazvonila starší usměvavá paní. Nabídla mi své služby. "Třicet let jsem pracovala jako sekretářka v Akademii věd, teď jsem v penzi a chtěla bych pracovat pro vás. A nechci žádný plat. Jen za úsměv," řekla tehdy paní Helenka Kováříková. Bylo to 3. května 1992. Měla zrovna sedmdesáté narozeniny.

A chodila mi pomáhat patnáct a půl roku. Donedávna. Třináct ročníků - nejprve čtrnáctideníku, později měsíčníku a v posledním roce dvouměsíčníku Českého dialogu a třináct ročníků Českého kalendáře, to všechno procházelo jejíma rukama. Psala obálky, štítky, vypravovala poštu, tzn., že sáčkovala časopis a balila zásilky s kalendáři, vedla evidenci zásilek.

Když jsem měla tři roky zázemí na Národní třídě, byla smutná, že nemá práci. Ale něco se pro ni stejně našlo, pomáhala i při výstavách, kde jsme prezentovali časopis či jiné publikace, přepisovala na stroji co bylo třeba, a když nebylo co a já jsem někam jela, chodila mi alespoň vybírat poštu a zalívat kytky.

Pro své příbuzné a bývalé kolegy pekla cukroví k nejrůznějším přiležitostem. Moje narozeniny či vánoce byly vždy obohaceny jejími chutnými výtvory. Také psala recepty do Českých kalendářů. Vždy říkala, že už jí to zmáhá: "letos peču naposledy". Ale nikdy to nedodržela. Ještě o posledních vánocích jsem vezla krabici báječného pečiva na Kanárské ostrovy, kam jsem jela za dcerou.

Prožívala se mnou všechny radosti i starosti týkající se časopisu, ale i mé rodiny, vždyť už byla její součástí. Nejradši byla, když jsme ztratili redakci v Legerově ulici a rok a půl jsme pracovaly s Martinou ze svých domovů. Byla sice už velmi nemocná, ale léčila se prací. Chtěla být užitečná. Bez práce si život nedovedla představit. A tak ke mně chodila do poslední chvíle, kdy už jí bylo opravdu špatně. O nemocnici nechtěla ani slyšet. "Počkám do zítřka, vezmu si prášky a když mi bude lépe, přijdu," řekla ten poslední den, kdy jsem jí večer telefonovala a nutila jsem jí sanitku...

A ráno už ji opravdu sanitka musela do nemocnice odvézt. Poležela si tam pár týdnů, ale její stav se zhoršoval. Ještě ve středu mi pěkně poděkovala za návštěvu, bylo to vlastně naše rozloučení. Dnes v noci ve věku nedožitých 86 let skonala.

Patří jí veliké poděkování za všechnu skutečně obětavou a trpělivou práci. Odešla paní Helenka, jak jsem jí říkala celé ty dlouhé roky. Nebyla nikdy vdaná, neměla děti, v posledních letech už jen vzdálenější příbuzné a neteř Jarmilku v USA. Svůj úděl však nesla statečně až do konce. Ta hodná, moudrá a neskonale poctivá žena mi bude velice chybět...

Eva Střížovská
29. března 2008

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012