Moje hodnocení "Vítězného února" jako jeho pamětníka

3-4 2008 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Bolševický puč mohl být zmařen, kdybychom měli v té době statečného prezidenta, který by se nenechal zastrašit a nezradil vše, na co přísahal. Zde jsou důvody a předpoklady:

Puč byl bolševiky záměrně vyvolán, protože si uvědomovali, že by volby v r. 1948 prohráli. Nasvědčovaly tomu desiluze mnoha lidí, kteří komunisty v r. 1946 volili. Pamatuji, že ve výkladní skříni nár. soc strany v Nuslích po Novém roce 48 byla vystavena velká hromada komunistických vyplněných a vrácených legitimací. Také v diskusích na Václ. náměstí v té době, kterých jsem se aktivně účastnil, měli odpůrci bolševiků navrch. Účastnil jsem se jako člen akademiků - nár. socialistů dvakrát školení někdy v lednu 48 v mansardách Melantricha na Václ. náměstí, kde jsme se připravovali na volby r. 1948. I tam panovalo naprosté přesvědčení, že zvítězíme.

Národ tedy ve své většině bolševismus nechtěl, o čemž svědčí nakonec i výsledky voleb v r. 1946. To, že bolševici nahnali nemyslící davy na Staroměstské nám. na manifestace po 20. únoru, bylo z velké části vyvoláno strachem zaměstnaných lidí v podnicích, odkud byli nahnáni na manifestace, jak se stalo pak praxí po 42 let. Proto vlastně jedině vysokoškolští studenti, kteří nebyli takto vázáni, mohli projevit svou svobodnou vůli a také ji dvakrát projevili velkou manifestací před Hradem, aby podpořili prezidenta.

Obou jsem se účastnil, při druhé, 25. 2., nás už pohotovostní pluk SNB násilně rozháněl a tloukl pažbami ruských samopalů, a to i kolegyně. Poslanec nár. soc. Lesák o návštěvě u prezidenta nedávno podal objektivní svědectví. Prezident ho ujistil, že vše vyřeší ústavní a demokratickou cestou, když ale odcházel, obrátil se na něj kancléř Smutný, který mu připomenul, že má se zapsat do návštěvní knihy. Když Lesák tak chtěl učinit, doporučil mu Smutný, aby to nedělal s ohledem na budoucnost. Lesák tak odcházel z Hradu konsternován touto situací. Nelze proto se ani divit, že i pracovníci kanceláře Prezidenta se připojili k celonárodní bolševiky organizované vyděračské stávce 25. 02. 1948, protože krátce řečeno byl národ podělán až za krk.

Co měl Beneš učinit, kdyby byl skutečným Prezidentem? Měl si uvědomit, že má u velké většiny národa nesmírný kredit a že stačí, dá-li pokyn a národ půjde za ním. I když by mu bolševici zřejmě bránili, aby veřejně vystoupil třeba i v rozhlasu a vyzval národ k odporu, jistě by se našla cesta, jak jeho vůli národu sdělit. Když mu zrádce Svoboda na jeho dotaz, jak se zachová armáda, odpověděl, "že jde s lidem", měl jej zbavit velení a sám se velení ujmout a vyhlásit mobilizaci. Měl k tomu prostředky, neboť jeho hradní stráž byla složená z legionářů a zahraničních vojáků, tedy nekomunistů. Mohl se spolehnout na západní zahraniční vojáky, ale i z Východu, kteří poznali bolševizmus na vlastní kůži a vůbec na svůj nebetyčný kredit, který u národa měl a jímž by zviklal i mnohé blolševiky. Kdyby došlo k mobilizaci, národ by na ni odpověděl podobně jako v r. 1938. Všichni, kteří nosili zbraně neoprávněně, lidové milice, by byly postaveny mimo zákon. Záhy by byl obnoven pořádek a země by spěla k volbám. Čeho se však asi Beneš obával a čím mu asi Gottwald hrozil: Intervence Rusů.

Této reálné hrozbě však bylo možno čelit:

Naše záchrana byla u OSN. Byli jsme tehdy s Poláky jedinou zemí střední Evropy jako zakládající člen OSN. Kdyby skutečně Rusové hrozili okupací měl Jan Masaryk, jako ministr zahraničí, odletět do sídla OSN a žádat o pomoc. Kdyby k útoku došlo a armáda by se musila postavit na odpor, musilo by OSN jednat, tak jak jednalo o 2 roky později při útoku na Jižní Koreu. Hlavní slovo by jistě hrály USA. Tehdy se však situace diametrálně lišila od r.1945, kdy byly USA a Rusko spojenci:

Prezident Truman byl zcela jiný než Roosevelt, naivka při posuzování Rusů. Byl to tvrdý odpůrce bolševiků a obhájce svob. světa, jak dokázal ještě téhož roku rozhodnými kroky proti hrozbě okupace záp. Berlína Rusy a o 2 roky později při Korejském konfliktu.

Prezident Truman byl zcela jiný než Roosevelt, naivka při posuzování Rusů. Byl to tvrdý odpůrce bolševiků a obhájce svob. světa, jak dokázal ještě téhož roku rozhodnými kroky proti hrozbě okupace záp. Berlína Rusy a o 2 roky později při Korejském konfliktu.

Američané měli v r.1948 atomovou bombu jako jediní a tak měli i v tom převahu.

Byli jsme jedinou zemí střední Evropy bez cizích armád, Rusové by tedy musili překročit naše hranice!!!

Namítá se, že Američané nepomohli v r.1956 Maďarsku při povstání. Je tu však velký rozdíl: V r.1956 již byla uzavřena Varšavská smlouva, Rusové měli a-bombu a Američané měli uzavřenou cestu neutrálním Rakouskem.

Námitky, že nás Západ na Jaltské konferenci prodal jsou lživé. Nikde se tam nemluví o tom, že by se mělo uplatňovat násilné zasahování. Hlavní starost Churchilla byla o Polsko, aby byla přijata londýnská vláda doplněná o moskevskou emigrační komunistickou vládu. To že Stalin dal londýnskou polskou vládu po návratu do Varšavy zatknout, tomu těžko mohl Západ zabránit, protože se v Polsku konaly "na oko" svobodné volby, kde vyhráli bolševici a v Polsku byla ruská vojska. Západu to nadobro otevřelo oči a musilo to přesvědčit i naše politiky, co je může potkat. Jenže my měli opravdu svobodné volby v r.1946 a národ Švejků se svobodně vyjádřil. Naši nekomunističtí politici ponechali řešení na slabošském Prezidentovi.

Tehdy zradili soc. dem., neboť kdyby jejich ministři odstoupili spolu s ministry nár. soc. a lidovci, musil by Beneš vládu rozpustit, protože by zůstali jen komunističtí ministři, kteří byli v menšině.

Neodpustitelnou úlohu sehrál i Jan Masaryk, který se, jak říkal, zavázal, že zůstane po Benešově boku. Proč ale neodstoupil z vlády, když mu musilo být jasné bolševické násilí prováděné ministrem Noskem a nám obyčejným studentům to zcela jasné bylo. Proč prohlásil: "S Gottwaldovou novou vládou si rád zavládnu?" Tehdy jsem si myslil, že se pomátl. Proč po návratu od Stalina ve věci Marshallova plánu prohlásil: "Přiletěl jsem do Moskvy jako ministr svobodné země a navrátil jsem se jako Stalinův pohůnek" ? Komu tohle řekl, nikde to nezveřejnil, já si to nikde nepřečetl a také z jeho smiřlivého chování vůči bolševikům to nevyplývalo. Už v r. 1945 či 1946 vyšla v USA kniha ruského uprchlíka Kravčenka "I Chose Freedom", kde popisoval skutečný teror v Rusku, kde si nikdo nebyl jist životem. I když se nemohla objevit ani v tehdy "svobodné" republice (byla zakázána propaganda proti Rusku), jistě si ji mohl Masaryk, Beneš i ostatní politici přečíst.

Závěr:

Svůj osud jsme si připravili sami za valného přispění slabošského Prezidenta. Jak mohl být přijat zákon vyhlašující, že se Beneš zasloužil o stát? Byl-li nemocný, jak je možné, že alespoň jednou, jak já pamatuji, veřejně vystoupil. Bylo to při odhalování základního kamene pro akademický dům naproti práv. fakultě,na místě dnešního hotelu Intercontinental. Bylo to někdy v březnu nebo dubnu 1948, kdy Beneš promluvil s tribuny. Byl jsem tam samozřejmě jako mnoho ostatních lidí, kteří chtěli jej slyšet svobodně promluvit. Jaké ale to bylo zklamání. Slyšeli jsme jen jeho obvyklé floskule o studentském hnutí, o Opletalovi, ale vůbec nic, jak to na Hradě vlastně bylo. Odcházel jsem deprimován tak jako 25.února z demonstrace, když jsem se dověděl, že Beneš podepsal. Za Pražského jara 1968 vystoupila p. Hana Benešová krátce v televizi, kde se jí redaktor ptal na r. 1948. Konečně se národ z jejích úst dověděl o bolševických pohrůžkách. Na konci jejího krátkého vzpomínání se jí redaktor zeptal, proč tedy Beneš podepsal. Na to odpověděla asi takto: "Co mohl dělat, nestačily manifestace studentů, měl manifestovat celý národ." To je pro Beneše typické. Namísto, aby byl vůdcem národa a dělal to, co mu svědomí káže, vymlouvá se na národ.

Kdyby býval neustoupil, zůstali bychom svobodným státem s USA jako spojencem, přijali Marshallův plán a dnes bychom nemusili být šťastni, že předháníme hospodářsky Portugalsko, ale naopak bychom byli prosperující demokracie v čele EU.

24. 02. 08, Jaroslav Zděnek

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012