Postsověti a my

3-4 2008 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Je to taková divná doba v které žijeme. Na jednu stranu je život díky nové technologii stále jednodušší a lehčí, zatímco na druhou stranu se situace zdá složitější, čím víc bezradná a vedená tou vítěznou technologií do slepé uličky. Nevíme si s tím rady. Sice je čím dál tím více znalců a konzultantů, kteří radí to i ono, tu i onde, vládě či opozici, podle toho kdo jim víc zaplatí, ale kloudné rady v tom přívalu nabubřelých frází minimálně. K jejich rozpoznání netřeba talentu. Talentu ovšem po málu. Ne snad, že by se talentovaní lidé již nerodili, ale dnes je talent sám o sobě málo. Třeba též mít konexe, známosti a být v kruzích, které se vyznají...

Tyto vlivné "sféry" naší společnosti se nejen vyznají, ale vyznaly se i dříve a tak v tom zkrátka pořád jedou. Jsou to ty samé kruhy, snad jen trochu obměněné o "padlé" soudruhy, kteří mezitím natáhli brka. Vyjímám z toho "zdravá jádra", to byli vždy blbci a dnes se shlukují v obou pohrobcích po KSČ vedené Filipem a Štěpánem. Ti nám totiž nevládnou.

Dnes už je jasné, že se komunismus nepoložil a soudruzi nic nevzdali. Především soudruzi sovětští. U nás si po roce 1948 vynutili absolutní poslušnost a talent našich politických špiček se od té doby řídil jen jedním ukazatelem, kterým byla poslušnost Sovětům. V tom se naše přední kádry předháněly. Velice úspěšně, protože přidáním se k agresorům a u vědomí jejich podpory ztratili strach. Přestali se bát nás, pracujících, jak nám eufemisticky říkali. My, na druhou stranu, jsme se naučili bát se jich a jejich moci. Byla to totiž moc absolutní, zlá a hlavně nespravedlivá. To nám, bohužel, zůstalo dodnes. Bojíme se. Bojíme se všichni! Ještě tak něco vykřikovat, to ano, ale postavit se zlu jen za podpory našeho vlastního svědomí, to umí málokdo. A postavit se mu na svém pracovišti neumí skoro nikdo. Ani naši soudcové, když uvážím některé rozsudky. Stačí pohrozit "nedozírnými důsledky" a změkne i ten nejstatečnější z nás. Obzvláště, když ta hrozba je míněna nejen na nás, ale i na naši rodinu. Kompenzujeme si ten pocit vlastní zbabělosti výsměchem těm statečným a ušlechtilým. Nazýváme je Mirky Dušíny... Ach, jak daleko jsme to dopracovali!

A kdo že je za tím vším zlem, které nás paralyzuje, korumpuje a vydírá? Inu, jak by řekl bývalý expresident, rozšířil se nám tu jakýsi mafiánský kapitalismus. Jakýsi? Václave, ty liško podšitá, rozšířil se tu kapitalismus sovětský! A ty bys to měl vědět, však tvá rozhodnutí k tomu hodně napomohla! Sovětský kapitalismus pracuje jak vždy sovětský systém pracoval. Přes strach. Ti, co mu sloužili v minulosti, ať již jako agenti aktivní nebo dělali jen vexláky a zloděje všeho druhu s máslem na hlavě, mu slouží i nadále neboť se bojí a jsou s ním svázáni svojí vydíratelností a minulostí. Mafii se těžko odříká, speciálně mafii, která má své prsty všude, od policie až k soudům či k nájemným vrahům. Nitky této spolupráce šly vždy na východ a jdou tam pořád. Oni nic nepustili! A nepustí! Žádné... za dvě tři generace, až vymřou... oni se rekrutují i do budoucna. Rekrutují jako vždy nepoctivce a slabochy. Nováčky s neposkvrněnou minulostí odmítají. I jako soudce, především jako soudce! Co, Václave? Druhý!

Až do nejvyšších míst se ta propojenost táhne a čeští strašpytlové i nadále plní přání z východu. Dnes už ne tak polopaticky a věrně, ale stačí naznačit... připomenout (!) a hned je jasno, kdo je kdo. Stará láska nerezaví a strach máme jako vždy.

Jestli chceme něco nazpět, tak si to budeme muset vybojovat! Vzít jim to. Máme na to? Nemáme. Zatím opravdu nemáme, protože se bojíme a bát se budeme i nadále, protože statečnosti nebo národní hrdosti, se u nás neučí. Zametli s náma, zatímco my, dámy a pánové, jsme se pyšnili sametem..

I v té EU jsme díky mezinárodní konstelaci, nikoli že bychom si to nějak obzvlášť přáli, zasloužili, či snad vybojovali. Ostatně my sami jsme si nebyli jisti, zda tam vůbec chceme! Teprve, když už bylo jasné i našim špičkám, že ruský medvěd s tím souhlasí, přestože mručel (že mu jako nic jiného nezbývá, ale ve skutečnosti hrál divadlo) začala kampaň, která měla českého voliče přesvědčit o neodvratitelném. S evropskou ústavou se hraje podobně, ale obráceně. Teď, když Francie a Nizozemsko ústavu odmítly, je určitá šance na zpomalení procesu integrace a hlavně vytvoření USE, tedy United States of Europe. Český lev ústy svého presidenta zařval. Hádám, že uslyšel mručení medvěda a bude řvát dál dokud to mručení potrvá...

Ponechme francouzské a nizozemské problémy stranou, ne že by nás nezajímaly, ale nemají vlastně s českým odmítavým názorem příliš společného. I kdyby se ten názor o ně opíral, což nečiní, jen je využívá. Náš problém je v tom, že už zase nemáme ujasněno, co vlastně chceme jako národ, co by bylo dobré pro nás jako Čechy. My vlastně nikdy nevěděli, co chceme! A naši volení zástupci, kromě svých prebend, to nevědí také. Co však vědí naprosto přesně je kam až jde jejich vůle odporovat zlému. Jde až tak daleko, kam až mohou, aniž by se namočili. Aniž by zavdali mafiánům důvod je potrestat. Zkrátka... ale ano, jsme pro boj, ale jaksi jen hubou, aby se duch demokracie naplnil, my zalíbili masám a mafiáni nás nechali žít...

Zkrátka jsme blázínkové a bolestínci. Kdepak organizovat odpor, buňky statečných, kteří by odmítli nespravedlivá rozhodnutí a bojovali za právo, za postižené a slabé, bojovali dál až ke spravedlivému rozuzlení! Bojovali za navrácení ukradeného! My jsme to vzdali tak daleko, že už nechodíme ani k volbám! Natož abychom byli schopni se organizovat v nových politických stranách a těm starým, plným sovětských agentů, neodevzdat hlas... ne, je mnohem pohodlnější říci, že není koho volit...

Čas nás předběhl a na naše výmluvy už nečeká, natož aby na ně dbal. Co zbývá ještě? Už nic, pánové a dámy, podělali jsme všechno, Pánbůh je pryč a Zlo je pořád s námi ...

Stanislav Moc
Austrálie

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012