Kdo tančí, je stále mlád

3-4 2008 Ostatní česky
obálka čísla

Před sto lety se narodil Břetislav Oplt (1. 3. 1908 - 13. 5. 1985), učitel tance, z něhož chtěl komunistický režim udělat havíře.

Dirigent Libor Pešek, český umělec uznávaný daleko za hranicemi své vlasti (mj. nositel Řádu Britského impéria), se připravoval na koncert, který v pražském Rudolfinu zaznamenávala televize. Sledován její kamerou, pečlivě si před zrcadlem v šatně uvazoval bílého motýlka. Tohle - komentoval svoje počínání a jeho podařený výsledek - dovede každý, kdo chodil do tanečních k Opltovi...

Břetislav Oplt se pro svou budoucí profesi nadchl, když se ani ne dvacetiletý přistěhoval z rodného Dolního Bousova do Prahy a zapsal se do kursů prominentního tanečního mistra Gustava Jiráka v Autoklubu, v dnešní Opletalově ulici. Vedl si dobře, což Jirák ocenil a vybral si ho za svého asistenta. Ti dva se brzy stali dobrými přáteli (mezi "tancmajstry" to bylo a stále je cosi naprosto výjimečného) a zůstali jimi i potom, co se žák stal časem svému učiteli konkurentem.

Se zkušenostmi získanými v Jirákově taneční škole začal B. Oplt samostatně vyučoval tanec a společenskou výchovu v roce 1932 v hotelu Palace v Jindřišské ulici. Dalším jeho působištěm se stal palác Unitaire nedaleko Karlova mostu, kde měl pro své žáky k dispozici dva sály. Dochovaný prospekt ze sezóny 1938-39 (se sloganem Kdo tančí, jest stále mlád) uvádí, co si tu začínající i pokročilí účastníci tříměsíčních kursů měli postupně osvojit: polku, valčík, českou besedu, savojanku, strašák, one-step, two-step, foxtrot, slow-fox, tango a waltz. Společenská výchova zahrnovala přednášky, besedy a také praktická cvičení - pánové se při nich kupříkladu naučili, jak si uvázat motýlka? Dokud bylo povoleno pořádat taneční za války, učil mistr Oplt ve Sladkovského sále Obecního domu neboli Repre. Na stejném místě se konají taneční i v současné době a vede je Opltův mladší syn, rovněž Břetislav.

Ještě než válka skončila, objevil B. Oplt nevyužívané sklepní prostory v pasáži paláce Metro na Národní třídě. S vlastníkem, s nímž se znal, protože v jeho domě měl už řadu let kancelář své taneční školy, uzavřel po osvobození nájemní smlouvu na deset roků. A i když se kvůli tomu musel hodně zadlužit, nechal celý suterén přestavět. Vznikl tu ne příliš velký, avšak přívětivý taneční sál s galerií a nezbytným zázemím. První tancechtivé mládence a slečny tady uvítali na podzim roku 1946. Tou dobou už poměry v zemi poznenáhlu spěly k "vítězství pracujícího lidu nad reakcí" v únoru 1948 a k jeho neblahým následkům. Opltovi se ještě naskytla možnost uniknout do emigrace, měl konkrétní a výhodnou nabídku od krajanů z Chicaga. Nevyužil ji a důležitou roli v tomto jeho rozhodnutí sehrál smysl pro povinnost - nejprve chtěl vyrovnat své finanční závazky z rekonstrukce v Metru.

Pro ty, které změna režimu vynesla k moci, byly kursy tance a společenské výchovy jedním z pozůstatků temné minulosti. Přisadil si i tisk (citát je z Lidové demokracie): "Taneční odjakživa navštěvovaly ve městech jenom děti z takzvaných lepších rodin a na venkově potomci místní honorace, zatímco pro syny a dcery dělníků byly nedostupné jak společensky, tak finančně". Pražští členové Svazu učitelů tance se pokusili bránit svou práci a znevažovanou reputaci tím, že počátkem roku 1952 otevřeli zvláštní taneční kursy otevřené výhradně dělnickému dorostu. Také B. Oplt začal bezplatně vyučovat každou neděli dopoledne 110 učnů a učnic z ČKD Sokolovo. Jen co s nimi dokončil dvanáctitýdenní kurs, čekala ho "odměna": zákaz další činnosti a přístupu do prostor v Metru a navíc umístěnka do kladenských dolů. Alespoň tomu přeškolení na havíře se Opltovi za pomoci přátel podařilo vyhnout. Zaměstnali ho v Energoprojektu jako technického úředníka a v tomto podniku pak pracoval dvacet let až do odchodu do důchodu.

Mezitím v roce 1957 zrušili B. Opltovi doživotní distanc a směl opět učit v tanečních - po zaměstnání. Novou éru zahájil v Lékařském domě v Sokolské ulici, dalších několik let působil v Charitasu na Karlově náměstí a nakonec v klubu vojenských staveb Posista v Revoluční třídě. Ve věku 65 let ho stihl těžký infarkt. Po zotavení se vrátil mezi své žáky, ale jeho zdravotní stav už mu nedovolil aktivní taneční pohyb. O práci se pak dělil se synem: Oplt senior vysvětloval a udílel pokyny tanečníkům od mikrofonu na pódiu, Oplt junior s nimi kroky, figury a ostatní taneční prvky nacvičoval na parketu.

Zážitky z tanečních u Oplta nevymizely ze vzpomínek asi většině jejich absolventů ani po letech. Takhle si je oživil cestovatel Jiří Hanzelka, když 19. února 1948 posílal do Prahy pozdrav z východoafrického Nairobi: "Milý Mistře! Vzpomínáte na rok 1937 v Unitarii? Rád vzpomínám na hezké večery u Vás. Až se vrátím, budete mne muset vzít do kursu pro začátečníky. Neřekl byste, jak plavný krok mají žirafy, myslím jen, že někdy by těžko hledaly partnera. Váš J. Hanzelka, pozdrav od kolegy M. Zikmunda". Můžeme doplnit - a dokládá to obrázek - že adresát i pisatel se po řadě let setkali ještě jednou, naposledy. A že toto setkání učitele tance s jeho bývalým žákem bylo docela stylové, neboť se událo v blízkosti tanečního parketu na jednom plese na pražském Žofíně v únoru roku 1969.

Na svého učitele tance Břetislava Oplta
zavzpomínal společně s jeho synem
Jaromír Novotný

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012