Pojdte s námi do divadla

V poslední době je v Praze vidět v divadlech ledacos zajímavého. To je dobrá zpráva. Horší však je, že některá známá pražská divadla, která byla dosud financována městem jako instituce zajišťující veřejnou službu a tudíž zájem státní kulturní politiky, jsou nyní magistrátem tlačena do situace, kdy by měla změnit svůj statut. Mají být transformována z příspěvkové na jiný druh organizace a využívat pro financování pouze systém grantů. Tato změna však není dostatečně připravena a ze strany magistrátu neprobíhá komunikace s divadly tak, aby včas mohla být nejasná místa ujasněna. Divadlům po transformaci hrozí, že budou (a vlastně již zčásti jsou) vystavena komerčním tlakům od majitelů budov na výši tržního nájemného, které v Praze enormně vzrostlo. Kvůli vynucené ziskovosti budou muset upustit od dlouhodobě sledovaného cíle - výchovy českého diváka a jeho seznamování s kvalitními díly dramatické literatury nebo naopak s dramatickými experimenty. Toto poslání divadla jako veřejné služby není nikdy ziskové, ale je nutné pro základní kulturní gramotnost diváka. Navrhovaný způsob financování divadel krátkodobými granty a jejich vystavení tržnímu prostředí hrozí úplným rezignováním na to, co významná pražská divadla za uplynulá léta vytvořila - na odlišné režijní linie, kterými se jednotlivá divadla charakterizovala, na ohrožení stabilních a sehraných souborů i dlouhodobých projektů, ale také celkové nabídky pražských divadelních scén, které z Prahy spolu s dalšími jedinečnými kulturními institucemi vytvořily kulturní metropoli Evropy. Týká se divadel Na zábradlí, Divadla pod Palmovkou, Divadla v Dlouhé, Městských divadel pražských, Studia Ypsilon, Švandova divadla na Smíchově. Dotyčná divadla situaci vidí již tak hrozivě, že jejich vedení svolalo tiskovou konferenci, kde se situací seznámilo žurnalistickou veřejnost. Nyní jsou očekávány kroky ze strany pražského magistrátu, jehož odbor kultury s divadly vede podivnou (ne)komunikaci, která tuto situaci vyvolala.

A na co se kam jít v Praze podívat?

Višňový sad

Divadlo na Vinohradech připravilo nesmrtelnou Čechovovu inscenaci Višňový sad. Režie se ujal známý specialista na Čechova Vladimír Morávek. Je proslulý řadou inscenací tohoto ruského klasika zejména ve svém mateřském královéhradeckém divadle, kam na Čechova dokázal nalákat všechny generace, připravil zde dokonce jakýsi čechovovský maratón složený z jeho tří inscenací hraných v jednom dni. A s velkým úspěchem.

Úspěch se dostavil i na Vinohradech. Díky vynikající režii, skvělé - až mrazivě výstižné výpravě hry o marnosti a především díky výborným výkonům všech herců.Vyniká především Dagmar Havlová - Veškrnová v ústřední roli kněžny Raněvské, majitelce panství, které se řítí do záhuby. Manželka bývalého prezidenta se tak vrací na divadelní prkna definitivně - a opět přesvědčuje o velkém talentu pro ztvárnění rolí vyžadujících hluboké pochopení postavy. Je výrazově přesná a zosobněním tragického smýšlení Raněvské až omračující. Další vynikající výkony podali i Viktor Preiss v roli jejího bratra Gajeva a především Martin Stropnický jako Lopachin, podnikatel, který panství nakonec koupí. Jeho vítězství však není triumfem, ale jen další ze série osobních katastrof. Výraznou, i když menší rolí je i věrný komorník Firs, kterého ztvárnil Radovan Lukavský. Byla to jeho poslední role, v níž odehrál několik premiérových představení, protože nedávno se jeho dlouhý a bohatý herecký život završil.

Inscenace Višňového sadu může mít mnoho podob. Tu současnou na Vinohradech lze ale označit za určující.

Lysistrata

Divadlo Semafor, které po dlouhých peripetiích s vynuceným stěhováním zakotvilo konečně na vlastní scéně v Praze 6, se vrátilo k "větší" formě divadla. Ctí tak celkový trend, který se trochu odvrací od komorních her a naopak přiklání k výpravnějším představením s větším počtem herců. Obsah hry podle řeckého klasika Aristofana citujme z programu:

Athénská občanka Lysistrata zmobilizuje ženy Athén i nepřátelské Sparty, aby mužům, kteří tráví většinu času v bitvách, odepřely to, čím jsou jim jako manželky povinovány. Je to jediný způsob, jak zkrotit jejich válečnické choutky. A to se jim posléze podaří. Hra měla svou premiéru roku 411 př. Kr. Jiří Suchý ji zveršoval a v této podobě byla uvedena v Divadle Na Vinohradech v r. 2002 po Kr. Pro divadlo Semafor ji dnes doplnil písněmi a dal jí formu muzikálu.

Nutno dodat, že právě doplnění hudbou a muzikálová forma jsou tím, co z představení dělá humornou, velice příjemnou, přiměřeně lechtivou a správně semaforsky rozvernou inscenaci. Herecky, režijně i výpravou je hra věrná nejlepším tradicím tohoto věčně mladého souboru. Výborná je hlavní hrdinka Lysistrata, živelná a energická Jolana Smyčková. Nelze bohužel jmenovat celý soubor, který podává slušný výkon. Roztomilá jsou ovšem i děvčata se slamáčky coby uvaděčky, která však o přestávce svižně a s úsměvem vyběhnou na pódium a zapějí pozvánku na sklenku vína do divadelního bufetu.

Vrcholem celé hry jsou ale výstupy Jiřího Suchého a jeho dlouholeté herecké partnerky Jitky Molavcové, kterých sice není mnoho, ale už jenom kvůli nim stojí za to Lysistratu vidět.

A úplně nejkrásnější je jejich duet již v první polovině hry, kterým opěvují Lysistratiny přednosti. Suchého text i hudba tu dostoupily opět jednoho z vrcholů jeho lyrické básnivosti, skvěle korunované a zlehčované slovními hříčkami. A to tak umně, že dlouhá píseň přímo mistrně vzbuzuje napřed zvědavost, pak napětí a nakonec přímo třaská erotickým nábojem, až v závěru zjistíme, že se usmíváme od ucha k uchu a říkáme si - to je nádhera.

Nepřekonatelné podání této písně samotným autorem a čím dál lepší Jitkou Molavcovou, která během mnoha semaforských let vyzrála v muzikálovou herečku par excellence, hned tak nezapomenete. Jedinou výtkou může být, že pěkná hudba nezazní, jak bývalo v Semaforu dobrým zvykem, naživo, ale jen ze záznamu. Ekonomické důvody jsou zřejmě nabíledni, ale přesto - je to škoda.