Košice v neděli

3-4 2008 Ostatní česky
obálka čísla

Košicím to v nedělí náramně sluší. O tom jsem se opět přesvědčila, když jsem dopoledne cestou do centra potkávala vyšňořené rodinky, jdoucí do kostela. A protože skladba obyvatelstva je tu přepestrá (Slováci, Maďaři, Češi, Rusíni a kdovíkdo ještě), míří různě početné skupinky do různých kostelů, kterých je kolem hlavního náměstí hned několik (včetně synagogy). Po mši postávají hloučky před kostelem, povídají a pak se rozcházejí do místních kaváren, cukráren či restaurací anebo prostě domů na oběd - ale jak podle oblečení, tak podle chování je vidět, že neděle se tu ještě světí v rodinné pospolitosti a slouží k odpočinku a zamyšlení, a ne k honu za nákupy. Kromě těch zmíněných "občerstvovacích" zařízení a jediného obchodního domu na náměstí je totiž všude zavřeno. Ale není tu pusto, naopak, krásně opravené centrum s mnoha výstavnými domy a památkami láká k procházce.

Já jsem však místo do kostela zamířila ke středověké Mikušovej veznici a Katovej baště, poblíž nichž stojí další zdejší historická památka, tzv. Rodošto, neboli dům, kde pobýval uherský odbojný kníže, František II. Rákoczi. Zajímavě orientálně vyhlížející dům je replikou jeho dřívějšího sídla v tureckém vyhnanství. Areál, který tvoří tyto tři památky, tvoří jedinečné zákoutí s rozlehlým prostorem chráněným baštami, které je možné v létě využít i pro pořádání divadelních či hudebních představení pod širým nebem.

Jak mi ředitel Východoslovenského muzea PhDr. Robert Pollák slíbil, stalo se - a tak se mi dostalo jeho odborného a velice zajímavého výkladu. V Mikušovej veznici o historii Košic, zejména o jejich středověké tváři, která je zde zdokumentována řadou zajímavých exponátů včetně těch upomínajících na původní účel objektu. Dokonce jsem si vše mohla i názorně představit, protože se zde právě natáčel amatérský film zachycující docela věrně proces krutého mučení vězňů. Ulevilo se mi, že tyto středověké zvyky jsme alespoň v evropském prostoru převážně překonali.

Katova bašta v současnosti prochází nutnými rekonstrukcemi, aby mohla být také zpřístupněna veřejnosti. A Rodošto? To je opravdu velice zajímavý kousek historie jak zdejší, slovenské, tak maďarské, ale vlastně i evropské. Repliku svého tureckého domu si Rákoczi snad i sám částečně vyzdobil, v každém případě však vybavil skvostným nábytkem a uměleckými předměty. Přestože se z vybavení mnoho nedochovalo, podařilo se během let muzeum upomínající na tuto zajímavou postavu, obohatit o řadu dokumentů a památek, zachycujících Rákocziho život. Hodně prostoru je věnováno pak i jeho legendě národního hrdiny (ale které země vlastně?), která vznikla po smrti knížete ve vyhnanství. Podle závěti mu srdce vyňali z těla a poslali do Paříže, kde ho uložili v grosboiském klášteře. Tělesné ostatky jeho přívrženci tajně pochovali vedle jeho matky v jezuitském kostele v Cařihradu. A roku 1906 je převezli do Košic a za obrovského zájmu několikatisícového davu pochovali ve zdejším dómu sv. Alžběty. Kdo se chce o revolucionáři Rákoczim, jehož krásný pomník odhalený přesně o 100 let později, stojí před muzeem, dozvědět víc, musí do encyklopedií, neboť zde na to bohužel nemáme prostor.

Poslední moje zastávka před odjezdem do Prahy byla v Českém centru Košice. S paní ředitelkou JUDr. Kateřinou Novotnou jsme si krásně popovídaly o činnosti a možnostech ČC i o tom, čím bychom možná mohli (míněn je Mezinárodní český klub) k jeho činnosti přispět.

Posezení to bylo velice příjemné, a tak doufám, že jsem nebyla v Košicích naposledy, a že se najdou další zajímavé příležitosti, jak pro zdejší Čechy něco zajímavého udělat - ať již ve spolupráci s jejich spolkem či s Českým centrem či obojím dohromady.

Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012