Senátor Josef Zoser

Rozhovor s předsedou Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí, místopředsedou výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost

K českému původu se v zahraničí hlásí téměř dva miliony lidí - vztaženo na současný počet obyvatelstva České republiky by to byla pětina národa. Mnozí z nich již česky nemluví, ale uchovávají si povědomí sounáležitosti s českým národem a s kulturou svých předků.

Zahraniční Češi přispěli k provedení politických změn, které odstranily komunistickou nadvládu v Československu, a mají nezastupitelný podíl na začlenění České republiky do NATO a EU i do širšího společenství demokratických států. Česká republika si váží jejich pomoci a usiluje o vedení smysluplného a konstruktivního dialogu s těmi členy našich krajanských komunit, kteří o něj mají zájem.

Zájem z české strany je potvrzen mj. usnesením vlády č. 1622/2005 o programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí na léta 2006-2010, který je vyčíslen roční částkou převyšující 50 mil. Kč; v úhrnu za pět let je to pak více než čtvrt miliardy Kč na realizaci vzdělávacích, kulturních, rekonstrukčních a dalších spolkových projektů a také na podporu činnosti lektorátů českého jazyka a literatury v zahraničí.

Součástí tohoto zájmu a podpory krajanů ve světě je i působení Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí. S jejím předsedou, senátorem Josefem Zoserem jsem se sešla během své návštěvy v únorové Praze.

Pane senátore, začněme základní informací - co je konkrétně náplní činnosti vaší Senátní komise pro krajany žijící v zahraničí a na co se chce komise soustředit v tomto roce?

V Senátu jsem šestým rokem, komise zde působí však mnohem delší dobu, má v Senátu již svoji tradici. V loňském roce se z různých důvodů netradičně vyměnili tři předsedové naší komise, já byl zvolen předsedou až v září tajnou volbou - od 61 senátorů jsem dostal 60 hlasů. Funkční období předsedy i členů komise je vždy pouze dvouleté, komisí máme v Senátu osm a před další změnou funkcí ve všech výborech a komisích dochází v pravidelných dvouletých intervalech k volbě 1/3 Senátu. To znamená, že se ve 27 obvodech ČR konají senátní volby, ve kterých buď stávající senátoři obhajují svůj mandát nebo přijdou noví. I z toho důvodu jsou plánované akce naší komise počtem omezené a zaměřujeme se na vyřešení těch nejdůležitějších úkolů či problémů. Jedná se především o dlouhodobý problém, který je zmiňován při každé návštěvě u krajanů v zahraničí. Jsou to korespondenční volby a otázka dvojího občanství. Plán práce komise na rok 2008 a nové informace o stavu korespondenčních voleb budou projednány podrobně na sedmé schůzi komise 7. února.

V rámci našeho působení přebíráme také záštitu nad mnohými akcemi - koncem minulého roku to bylo například vyhodnocení "Významné české ženy ve světě 2007", jednou z oceněných byla i čtyřiadevadesátiletá choreografka a nositelkaThálie za celoživotní mistrovství v baletním umění Zora Šemberová, která v 60. letech emigrovala do Austrálie. Vedení Mezinárodního koordinačního výboru zahraničních Čechů naznačilo, že mezi oceněnými tohoto roku bude i Martina Navrátilová. Další akcí, na které jsme se podíleli svou záštitou, byl první krajanský folklórní festival, během kterého se do Prahy sjelo téměř tři sta představitelů českých krajanských komunit a soubory zejména z Východní Evropy.

Vedle přijímání zahraničních hostů a našich krajanů vyjíždíme i my za krajany do zahraničí na návštěvy různých krajanských komunit a spolků. Tento rok máme v plánu navštívit Slovensko, Švédsko, Chorvatsko, také vzdálenou Argentinu. Poznávání života krajanů v jednotlivých komunitách je nesmírně zajímavé, obzvlášť na nás často mocně zapůsobí osobnosti, které bývají hnací silou té které komunity.

V Chicagu jsme loni navštívili 68. ročník největší chicagské folklórní slavnosti Moravského dne. Prezident Ústředny moravských spolků Josef Borýsek byl úžasný, vesele plánoval, jak bude podobně úspěšné akce plné krásného vlastenectví organizovat ještě tak dalších pět let, než si dá oddech. Za tři měsíce jsme dostali smutnou zprávu, že zemřel. Myslím, že tato komunita bude jen stěží nahrazovat takového "tahouna".

Dojem zanechala i návštěva dalšího krajanského spolku, který má sídlo v krajanském domě na hřbitově - tedy na Českém národním hřbitově v Chicagu, kde je pohřbeno 142 000 krajanů. Hřbitov je americkou národní památkou.

Podle jednoho zákona není možné, aby krajané žijící mimo republiku měli své zástupce v zákonodárném sboru ČR. Některé státy je mají, jednoho či dva poslance s nepatrným či spíše žádným rozhodujícím vlivem pokud výjimečně nejde o patové situace. Jde spíše o projev uznání a národnostního pouta mateřské země s vystěhovalci. Čeští krajané zde mají tedy Stálou komisi Senátu pro krajany žijící v zahraničí, jsou ale ve vaší komisi skutečně nějací krajané? Nebylo by přínosem pro komisi mít takové členy, kteří třeba žijí částečně zde a částečně v zahraničí?

Komise má 13 členů - senátorů. V rámci komise pracuje ale také konzultativní rada sestavená z 21 krajanů žijících převážně mimo republiku. Ti představují zároveň onu zpětnou vazbu, kterou obstarávají společně s Ministerstvem zahraničních věcí ČR.

Krajané na vzdálenějších kontinentech jako je Austrálie, Severní a Jižní Amerika se často setkávají s tím, že Česká republika je v zemích, kde žijí, stále ještě neznámý a velmi vzdálený pojem. Přitom se domnívám, že právě krajanské spolky ve světě by mohly být jedním z nejlepších ambasadorů naší země, přibližovat značně světu dnešní Českou republiku. Myslíte, že by Senátní komise mohla podchytit tuto iniciativu krajanů ve světě?

Jak by to bylo realizovatelné přes komisi, je těžko představitelné, ta vazba je v ideálním případě zajišťována přes velvyslanectví a konzuláty, kde by měla aktivně působit právě oddělení pro krajanské záležitosti - to zejména v případě těchto vzdálených zemí. Vázne, i když se snažíme o změny, však i spolupráce naší Senátní komise pro krajany s podvýborem pro krajany v Poslanecké sněmovně. Důvodem je skutečnost, že poslanci mají příliš mnoho výborů a komisí, je jich sice dvě stě, ale zájem o práci v komisích je různý. Senát má 81 členů a výborů a komisí je zde méně, ovšem také s menšími počty členů. Největší zájem senátorů je o práci v naší komisi a v komisi pro rozvoj venkova, neboť mnozí z nás jsou starostové a z venkovských oblastí.

Vraťme se ještě k Zákonu o korespondenčních volbách. Jak jste se zmínil, krajané vám často vyčítají, že se nemohli v minulých volbách podílet na budoucnosti země, ke které mají stále velký vztah, prostřednictvím korespondenčních volebních lístků, tak jak bývá praxí v jiných zemích. Jak vypadá situace s přijetím zákona dnes?

Zákon o korespondenčních volbách byl Senátem schválen a putoval do Poslanecké sněmovny již před minulými volbami. Tam však neprošel kvůli debatě vedené o návrhu procent potřebných pro přijetí preferenčních hlasů a proto se Poslanecká sněmovna rozhodla návrh Senátu o korespondenčních volbách nepodpořit. Nyní čekáme na další vyjádření vlády k zákonu. V případě, že nebude v této věci patrný posun, naše komise by následně předložila již jednou schválený a zpracovaný návrh, aby byla možnost korespondenčních voleb zajištěna pro příští volby v roce 2010.

Není ovšem bez zajímavosti připomenout čerstvou zkušenost ze Slovenska, kde byly korespondenční volby umožněny. Optimisté u nás tvrdí, že se diametrálně zvýší počet hlasů krajanů a lidí, kteří jsou dlouhodobě zaměstnáni v zahraničí - zkušenost Slováků byla však jiná. Ve skutečnosti nebyl nárůst nikterak markantní.

(Kývám hlavou a trochu se červenám. Ruku na srdce - kdoví, jaké by to bylo u nás v Austrálii. Našinci nejdou ani volit do svého Sokola, k účasti na akcích komunity je člověk kolikrát marně vyzývá. Kdo by si dal práci vypisovat volební koresponďák pro zemi vzdálenou? Já a pár vlastenců??)

Minulý měsíc mi krajané přeposlali do redakce našeho časopisu Petici členů S.O.S. (Sdružení občanské sebeobrany) ve věci restitucí. Petice se obrací na Senát jménem českých občanů včetně exulantů, aby došlo ke spravedlivému odškodnění těch, kteří byli postiženi ztrátou na majetku a jeho ukradením bývalou Československou socialistickou republikou. Tato petice pak pokračuje žádostí o zákonnou reformu restitučního zákonodárství a tím i celého českého soudnictví. Myslím, že by bylo dobré konečně vysvětlit, jak vlastně restituce probíhaly a proč se jejich procesy tak často komplikovaly a zůstávaly nedořešeny.

Co se týče soudnictví - to vám řeknu upřímně, čekáme též na změny, neboť se současným stavem také nejsme spokojeni.

V tomto případě zákon o restitucích ovšem říkal, že to bude náprava některých křivd způsobených totalitním režimem. Zákonodárci, kteří v těch devadesátých letech připravovali tyto zákony, věděli o tom, že nelze vyřešit všechny problémy s tím spojené. Jako příklad uvedu třeba korespondenci naší komise, která začala tak před šesti, sedmi lety - jedná se o mimosoudní rehabilitace krajana z Izraele, který nám v současné době stále telefonuje a žádá, abych já jako předseda komise navrhl změnu Zákona o mimosoudních rehabilitacích, protože tyto rehabilitace byly vyhlášeny jako platné jen na určitou dobu - byla daná lhůta, do kdy se měli poškození hlásit. Ale nikdo tady v republice po celou tu dobu ty lidi,kteří byli rehabilitováni, po světě nesháněl. Zákon zněl, že je třeba se do tří let přihlásit a pak možnost odškodnění propadá. Já samozřejmě mohu jako předseda komise navrhnout a připravit spolu se svým sekretariátem novelu zákona. Pokud však uvedené neprojednáte v politických klubech významných politických stran, jejichž členové poté zvednou ruku pro takovouto novelu zákona, tak víceméně nemá význam s tím jít do Výboru nebo do pléna Senátu. Tak jsem nejprve obešel některé významné členy těchto politických klubů s dotazem, zda je vůle těchto politických stran znovu otevřít problematiku restitucí a je mi sdělováno, že ta vůle není. Také jsem o tom hovořil s naším bývalým kolegou - senátorem Stodůlkou, který je nyní náměstkem ministra pro legislativu a on říká, že ani vláda nemá zájem tuto věc znovu otevřít. Nicméně, když se prý objeví "případ hodný zřetele", tak už individuálně vyřešili některé případy. My jsme panu náměstkovi napsali dopis, zda námi prověřovaný případ je také hodný zřetele. Případ člověka, který nevěděl, že je soudně rehabilitován a jeho lhůta přihlášení se o odškodnění vypršela před více jak 10 lety. Obdrželi jsme zamítavé stanovisko. Každý občan žijící v republice nebo mimo ni je povinen si platnost zákonů ohlídat sám.

Většina krajanů z řad bývalých emigrantů se nemůže smířit s tím, že ačkoliv byla jejich rodná země zbavena totalitního režimu, existuje v zemi stále komunistická strana. Tato strana se ani nenamáhá odsoudit svoji zločineckou minulost. V čem je jádro problému? Jistě také v tom, že velká část národa tuto stranu stále volí. Ale současně i v tom, že tato strana má povoleno stále existovat. Přitom Senát projednává nové a nové zákony, které potírají komunistická provinění a zla, jako Zákon o Ústavu pro studium totalitních režimů nebo Zákon o účastnících protikomunistického odboje a o účastnících odporu proti komunismu. Jak Senát vysvětluje tuto kontroverzní situaci?

Kolegové senátoři Mejstřík a Štětina se zabývají touto tematikou, já si myslím, že už je hodně složité napravovat, to se mělo napravovat v letech 90 - 94. Myslím si, že tito senátoři nemají v tom, co dělají, takovou podporu, jakou by si zasloužili. Některé navrhované zákony byly přijaty, u některých se schvalování protahuje a dle prozatímního průběhu projednávání budou asi těžko průchodné celým parlamentem...

Pozn. Redakce:

Bohužel, byli jsme nuceni z důvodu rozsahu tento zajímavý rozhovor krátit zrovna při poslední odpovědi na otázku o pokračující komunistické přítomnosti v ČR, což jsme učinili po úvaze, že se této ostudné tematice věnujeme téměř v každém čísle časopisu.