Pražské historické zahrady

Jejich počátky sahají do raného středověku, kdy s příchodem prvních církevních řádů na naše území v klášterech byly zakládány zahrady.

Neměly pouze užitkový charakter: nepěstovaly se zde jen zemědělské plodiny, ovoce a zelenina. V duchu ideálu, vycházejícího z víry a představ o ráji, k potěše více Boha nežli člověka zakládali řeholníci ve 13. století rajské dvory a pravidelné okrasné zahrady, kde pěstovali růže a fialy k ozdobě oltáře. Kromě květin pěstovali františkáni a klarisky léčivky, neboť náplní jejich činnosti byla i péče o nemocné. Se zesvětštěním kultury i vzdělanosti a s pronikáním humanismu z Itálie přicházel v 15. století na naše území nový životní styl. Čeští aristokraté si po návratu z kavalírských cest po Evropě budovali reprezentační sídla, obklopená okrasnými zahradami, sloužícími k potěše a kratochvíli. Kromě samotného panovníka to byl rod Trčků z Lípy, jejichž zahrada italského typu na Malé Straně byla vyhledávána coby místo oddychu, kde se konaly slavnosti a společenská setkání. Své zahrady s besídkami, loubím, lavičkami a vodními nádržemi mívalo dle mnohých písemných pramenů i bohaté měšťanstvo. S třicetiletou válkou rozvoj zahrad utichl. Jediný Albrecht z Valdštejna dokázal vybudovat na tehdy nevídané ploše tří desítek parcelměstišť Malé Strany palácový komplex ve stylu okázalého italského sídla, a to s velkolepou zahradou. Na konci 17. století začala šlechta budovat svá reprezentační sídla a v polovině následného století bylo město již protkáno krásnými zahradami v barokním slohu. Z bohatě vybavených interiérů nahlížela aristokracie na terasy s okrasnými květinami a keři a s množstvím plastik barokních tvarů. Procházela se po prostorných schodištích, stoupala k vyhlídkám, odpočívala v glorietech, v salla terreně s nástěnnými malbami mytologických témat poslouchala hudbu. Za hradbami se rozkládala sídla panství s centrem, tvořeným zámkem a parkem. Před čestným dvorem či zahradním průčelím bývala pravidelná zahrada. V okolí často obora, kde v uměle založených, ohrazených prostorách byla chována zvěř, určená k honům. Obory byly proto již v konceptu děleny promyšlenými průseky a průhledy. V rokoku šlechta zaplnila zahrady paláců drobnými stavbami, můstky a vyhlídkami intimního rázu. Dle spisů J. J. Rousseaua, jímž nabádal k návratu k přírodě, se šlechtici častěji uchylovali na letohrádky za městské hradby. Rozesety kolem města, mezi četnými lesíky, remízky, potůčky a rybníky staly se letohrádky základem k přetváření přírody v osázenou a volně dotvářenou krajinu. Namísto plotů s vázami se prostřídávaly loučky s lesíky, paloučky s cizokrajnými stromy, rybníky s potůčky, doplněné umělou jeskyní, zříceninou, antikizujícím pavilonkem či klasicistní rozhlednou. V okolí Prahy se rozlévaly parky anglické, například Thun-Hohensteinův na Cibulce nebo Canalovův na Kanálce obdivoval sám císař František I., stejně jako zahradu kunratického zámku Jana Arnošta z Golče chválila císařovna Marie Terezie.

S průmyslovou revolucí se romantizující styl zahradní tvorby prohluboval. Střední vrstva podnikatelů nacházela nové způsoby reprezentace a trávení volného času. Zrodily se zahrady lidové, promenády na hradbách, aleje spojující jednotlivé usedlosti. Především však městské sady a parky, kde se společnost procházela, odpočívala ve výletních restauracích a těšila se výhledy. Typickými příklady jsou Chotkovy, Letenské nebo Petřínské sady. Parky zaplnily pomníky významných, pro národ významných osob. Pražská předměstí, především Karlín, rozhraní Žižkova a Vinohrad, Nusle a Libeň, byly parky protkány. Menší prostranství lemovaly záhony či provoněl oblíbený růžový sad. Od počátku minulého století se zahradní umění v návaznosti na zahradní architektu přemístilo na soukromé plochy u rodinných vil. Dominovala secese s prvky pravidelnosti a mnohými ornamenty. Později kubisticky sestřihnutý živý plot jako hlavní fasáda domu. Funkcionalisticky strohé tvary objektů, přetékající do podnoží staveb na terasovitě upravených parcelách vil v náročném terénu Střešovic a Dejvic. Po druhé světové válce došlo k útlumu zahradního umění: vše prakticky nevyužitelné bylo podceňováno. Stromy městských parků stárly, jejich stavby a památníky chátraly. Bylo udržováno málo historických zahrad a na nové nezbývalo místo, čas a finance. Teprve od konce šedesátých let minulého století se vrací parky a parčíky s moderními plastikami, oživené vodou z vodotrysků, kašen, fontánek a tvarovaných pítek. Příkladem jsou Vojanovy sady nebo zrestaurované Zahrady pod Pražským hradem.

Výstava Pražské historické zahrady byla sice otevřena na Staroměstské radnici v Praze jen do 16. března 2008, ale zahrady skutečné můžete navštívit kdykoli.