Rozhovor s Jaroslavem Čvančarou

Jak jsem již v minulém dvojčísle psala na str. 9, vyšla velmi zajímavá a velmi cenná kniha Někomu život, někomu smrt, jejímž autorem je můj kamarád (a to jsem pyšná) Jaroslav Čvančara. Kromě toho je i zakladatelem a vedoucím hudební skupiny Taxmeni. Skupina v minulých letech uspořádala koncerty, na které pozvala válečné veterány. Ty, kteří bojovali v zahraničí za svobodu Československa, ale které komunisté po válce místo díků vyhnali ze země či přímo zavřeli (některé zabili). Přišli ti, kteří se svobody dožili. Byly to krásné koncerty... jak hudebně tak emocionálně... Dnes jsem se zeptala na podrobnosti týkající se knihy a není vyloučeno, že brzy napíšu více jak o Taxmenech, tak o Jaroslavovi, ve Foglarově oddílu zvaném Jáček...

Jardo, řekni prosím, o čem vypovídá tvoje poslední, právě vydaná kniha...

Tak - jedná se o závěrečný díl trilogie, nazvané Někomu život, někomu smrt (dále NŽNS). Vycházela v rozmezí zhruba deseti let. Ovšem fakta a materiály jsem dával dohromady již dlouho předtím. Jako celek mapuje československý domácí a zahraniční odboj a nacistickou okupační moc v letech 1939-1945. Když otevřeš první díl, můžeš si povšimnout, že začíná grafickou koláží, bez textu. Ta přibližuje oblast našeho území jakoby od úsvitu českých dějin. Začíná nálezem keltské hlavy, postupuje přes celý středověk, novověk, až do kritických událostí roku 1938. Naopak, závěrečný, třetí díl NŽNS končí fotografií, jak předseda vlády Gottwald blahopřeje prezidentu Benešovi k Novému roku 1948 a grafická koláž pak mapuje ve zkratce období až do roku 1989. To proto, že jsem se vždy domníval, že - jak se říká - vše souvisí se vším, v tomto případě hlavně I. II. a III. odboj. A potom, jsem přesvědčen, že právě toto téma zůstává nejen pro českého, ale i pro zahraničního čtenáře nedostatečně zmapovanou a historiky a publicisty objektivně málo zpracovanou oblastí. Pokusil jsem se ujasnit mnohé dosud neznámé historické skutečnosti, přiblížit menší i velké lidské příběhy. Třetí díl, ostatně ani celá trilogie, není jen o válce. Je to také obraz česko- německých vztahů. Charakteristiky Čechů, Němců. Zhuštěná fakta, data, fotografie a dokumenty samy vyprávějí. Snažil jsem se však, aby ve vztahu k minulosti netrpěly žádnou sentimentalitou. Aby poskytovaly prostor pro čtenářovy úvahy a názory. Aby čtenář byl doslova vtažen do tehdejší reality a začal uvažovat empaticky. Těší mě, když třeba kritik Jiří Černý, což je sice příjemný, ale jinak i dost nekompromisní muž mi sdělí, že nad NŽNS strávil skoro celou noc...

Mohlo by jich být klidně pět nebo i víc. Kvalitních materiálů jsem měl opravdu ještě dost. Tehdy jsem pečlivě poslouchal rady Ondřeje Neffa. Poradil mi, jak dodržovat časovou postoupnost. Na jejím základě jsem si stanovil, že to bude trilogie. A pak už jsem jen promýšlel kompozici a strukturu. Bylo jasné, že základem budou lidé a události odehrávající se na území Protektorátu Böhmen und Mähren. Odtud se děj chronologicky bude periodicky neustále přesouvat a vracet. Tu do Polska, tu do Francie, Anglie, SSSR, na Střední východ, do USA, na Slovensko atd. Už před deseti lety jsem si stanovil, že každý jednotlivý díl bude mít sedm kapitol, takže dohromady 21. Každá kapitola začíná výtvarně vytvrzeným obrázkem a nějakým vhodným citátem. Desky s barevnou trikolórou jsou u každého dílu stejné, liší se pouze barevným odstínem. S grafikem jsme vymysleli takový umělecký fórek hajlujícího davu. Na přední straně třetího dílu je na hořejším snímku prezident Beneš, sklánějící se nad českými korunovačními klenoty. Pod ním Hitler, hledící do starodávné knihy. Moc se mi líbí, jak brněnský výtvarník Julek Maleček ztvárnil na zadní straně alegorii odboje: ostrý meč jako symbol odboje, těžká mračna znázorňující válku, kříže jako oběti a sluneční paprsky jako úsvit naděje. Když jsem nashromážděné fotografie sestavoval dohromady, nemohl jsem si nevšimnout neuvěřitelně zajímavých momentů, nadčasově jiskřících událostí. Doslova mi někdy braly dech. Najednou jsem začal vnímat a chápat i zvláštní, jakoby zakódovaná poselství...

Jak jsi mi už prozradil, zabýval jsi se touto prací asi od poloviny 80. let, tedy je to více jak dvacet let! Zabýval jsi se vlastně hroznou dobou nacismu i komunismu! Co ti dalo sílu, žes to zvládl? Stresovalo tě to?

Ne, mě to úžasně bavilo. Když jsem byl malý, chodili k nám domů různí filmoví tvůrci. Potom, už jako kluk jsem například docházel do ateliérů malířů Zdeňka Buriana a Bohumila Konečného. Znal jsem se s předválečnými nakladateli knižních mayovek Toužimským a Moravcem. Chodil několik let do oddílu Jaroslava Foglara. To vše byl zvláštní svět - jakási planetární soustava, uzavřený kruh, svázaný pečetí času. Později jsem v archivech studoval mnohé dokumenty, například výslechové dokumenty gestapa nebo StB. Ano, někdy jsem měl nakrajíčku i slzy dojetí. Ale i pocity hrdosti. Při své práci jsem měl možnost poznat úžasné lidi: válečné veterány, dnes již legendy odboje. A nemyslete si, že to byli nějací nadutci nebo čítankoví hrdinové. Některé z nich jsem měl možnost poznat jako své blízké přátele. Například, poznal jsem člověka, který přežil mučení v Petschkově paláci a potom zázrakem i koncentrák. Když jsme tam jeli autem, cestou sršel humorem. Potom, když jsme sestupovali po pověstných mauthausenských schodech, přišla na něho krize. Málem omdlel. Pak začalo pršet, bylo chladno. A já se zeptal, co budeme dělat. A on doslova s černým humorem řekl: "no, ohřejeme se třeba v plynové komoře". Snažil jsem se dívat na vše jaksi z nadhledu, dávat věci do souvislostí.. Jsem člověk citlivý, někdy až přecitlivělý, ale naučil jsem se zvykat si i na nezvyklé věci.

Čili jsi se zřejmě velice soustředil na tu badatelskou stránku věci. Ale nejsi profesionální historik...

Nikoliv. Pracuji dlouhá desetiletí ve školství a přiznám se, že rád. Cítím se svobodnější a jediné, čím se řídím - je mé svědomí. Nejsem vystudovaný historik, ale zažil jsem mnohé autentické zážitky. Například: v padesátých letech, kdy zpitomělá veřejnost žila politickými procesy, podepisovala petici nad smrtí dr. Horákové, pak zase pro změnu nad smrtí Slánského a spol., zblble jásala v průvodech na 1. máje, odsuzovala USA a nenáviděla mandelinku bramborovou... tak my měli doma ve sklepě speciální, víceméně utajovanou místnost s projekční kabinou a 35 mm promítacím přístrojem. Tam jsme pro sebe a své nejbližší, prověřené přátele pouštěli tehdy zakázané filmy. I britské či německé válečné žurnály. Pro nás děti hlavně americké grotesky, kovbojky, atd.. Pro tu dobu to bylo absurdní, neskutečné. Ta doba - kdy komunisté pronásledovali mého otce, mého bratra - to je moje vysoká škola. Pravda - bez titulu!

Díky za rozhovor. Eva Střížovská