Slovo šéfredaktorky - Jarní?

Původně jsem chtěla psát o kvetoucích sedmikráskách a zlatém dešti a pominout český "Kocourkov". Ale nedá mi to. Po nedávném ostudném způsobu volby prezidenta republiky, kdy se těsně dostal zpátky na hrad narcis Václav Klaus místo Jana Švejnara, bych ráda zmínila pár tiskových informací.

Předně knihu novináře Erika Taberyho s názvem Vládneme, nerušit a s podtitulem Opoziční smlouva a její následky...

Velice seriózně zde provází čtenáře "porevolučními léty" plnými afér, lhaní politiků, rozkrádáním národního majetku, podivnými kamarádčofty našich volených zástupců s gaunery z podsvětí a s gaunery minulého režimu. Zvláštní pozornost věnuje tzv. Opoziční smlouvě dvou stran ze zcela odlišnými, opačnými programy, navíc s veřejně často projevovanou osobní záští až nenávistí jejich zástupců Zemana a Klause. Ale buch, když jde o moc a o peníze, najednou se stárnoucí ješitové shodnou jedna dvě. Korýtka sobě a svým věrným rozdělí, vrcholné funkce si prohodí a jede se v tom marastu dál. Že se to "lidu" nelíbí? Že se srocuje na Václavském náměstí a mává transparenty s Děkujeme, odejděte!?

Cha, to je přece lůza, s tou se nebavíme. (Roztomile přitom autor připomenul situaci v roce 1997, kdy naopak Livie Klausová na stejném náměstí vykřikovala emotivní hesla na obranu svého muže, když jeho ODS musela maličko couvnout kvůli aférám "mrtvých" sponzorů.)

Zkrátka, v té knize je srozumitelně a objektivně popsáno to, co už je všem občanům této země, kteří mají mozek alespoň o trochu větší než třešni, jasné dávno.

Dvě velké strany plné namyšlených hamounů (nikoli slušných vzdělaných osobností, které by zastupovaly své voliče jak by to mělo být v demokracii) si uzurpují moc, přičemž ještě malinko ze svých prebend nechají několika dalším stranám, které jim zato musejí být vděčné a skákat jako ony pískají. Menší strany, které by chtěly politickou změnu a které se alespoň zpočátku zdají být slušné, absolutně nepustí do svého hájemství.

Vládnoucí strany si drží pod palcem celou justici (což je vskutku tragédie) i veškerá větší média jako televizi, rozhlas a deníky.

Nicméně tato velmi cenná kniha končí mírně optimisticky v tom smyslu, že se již občané trochu naučili se ozývat. Že se přece jen sem tam podařilo pod jejich nátlakem zbrzdit či zmenšit nějakou levárnu vládnoucích papalášů.

Podobně vyznívá článek publicisty a historika Jana Urbana Beztrestná "šibalství", uveřejněný v MFDnes. "Z politiků a jejich kamarádů se stává nedotknutelná kasta, až příliš často chráněna slepotou policie a aktivními zásahy nejvyšších pater státního zastupitelství," píše například v článku. A hlavně nakonec dodává, že občané se musí bránit.

Řekla bych, že souhlalsím. S přicházejícím jarem by se opravdu měli probudit z letargie a nenechat si všechno líbit.