Za službu národu se neplatí

Echo 4. dubna - nezávislé noviny okresu Beroun 11/2007

Jan Šinágl po 68. roce emigroval do Švýcarska, kde se zúčastnil spolkového a sokolského života a jak mi líčili přímí účastníci, byl velmi obětavým aktivistou. V tom pokračuje i poté, co se vrátil domů, kde mu bylo odepřeno navrácení občanství a následovaly další konfrontace. Ty obvykle postihují lidi, kteří se nespokojí s formální a necitelnou prací úřadů. Ty platíme ze svých daní a mají pracovat pro nás. Často tomu je ale zcela jinak. A to Jan Šinágl, kterého známe z Mezinárodního českého klubu jako dobrého kamaráda, vzdělaného a věřícího člověka, a dokonce jako výborného zpěváka českých lidových písní, nemíní nechat jen tak. Své aktivity zaměřil na poukazování nešvarů a nespravedlností v naší společnosti. Někomu (hlavně těm, kterých se to týká) leze notně na nervy. Jiní mu pomáhají. Veřejnost Honzu zaznamenala především kvůli televiznímu přenosu na 1. máje 2005, kdy na něj syn zločinného trýznitele vězňů v padesátých letech (umřel než bylo možno jej odsoudit, k čemuž dopomohla velmi podivná justice v uhersko-hradištském kraji, která případě protahovala na mnoho let) M. Grebeníček, který je v čele zločinné organizace KSČM, poštval své policejní nohsledy a ti ho zatkli. On podal trestní oznámení, u jednoho soudu vyhrál, u druhého nikoli a třetí si to přehazuje jako horký brambor...prostě česká soudobá klasika.

A zde je rozhovor, který poskytl nezávislým novinám okresu Beroun, kde žije a který přebíráme zkrácený...

Rady České televize, kde se řešila i milicionářská minulost programového šéfa ČT Františka Lamberta, řekl jejímu předsedovi Jiřímu Baumrukovi, že je bolševický kádr a byla na Vás povolána ochranka. Proč volíte tento poněkud ostrý způsob vystupování?

Média mé výroky často překrucují. Veškeré mé vystupování je jen naplňováním článků a ducha Ústavy ČR. Problémy naší země se prohlubují nejen tím, že se neřeší, ale i tím, že se na veřejných místech často ani pravým jménem nepojmenují. Někde se začít musí. Přílišná slušnost, v současných poměrech v ČR, často nic neřeší a je považována za slabost. Je využívána a zneužívána – bohužel. Snažím se působit osobním příkladem, ne "kázáním". Je na ostatních, jak mé působení a názory přijmou. Nikomu nic nevnucuji. Při mých četných diskuzích s mládeží a studenty na školách různých stupňů je to její velké většině jasné. Často objevují nový svět. Působím zde jako zástupce generace, která zde chybí – mladí nevědí a neznají, staří už nemají sílu. Střední generace s dlouhodobými zkušenostmi z vyspělých demokracií zde hodně chybí.

Teď k Vašemu životnímu příběhu. Na začátku osmdesátých let jste emigroval do Švýcarska. Co Vás k tomu tehdy vedlo a jak vzpomínáte na léta strávená v zahraničí?

Po neustálých šikanách a potížích, provázejících naší rodinu už od mého dětství, jsem musel toto deformující a rozvoji svobodné osobnosti bránící prostředí opustit, měl-li jsem si zachovat naději na svobodný život. Svému druhému domovu, Švýcarsku, jsem především vděčen za to, že mně poskytl možnost poznat skutečnou demokracii, hodnotu občanské společnosti, svobodu jednotlivce – a jeho odpovědnost nejen za sebe samého a svůj život. Pobytem v zahraničí poznáváte i skutečnou hodnotu domova a rodné řeči. Prostým, denním srovnáváním poznáváte klady a zápory rodné i nové země. Stáváte se tak tolerantnějším a podstatně opatrnějším v hodnocení druhých lidí a zemí. Získáváte nový pohled na dění ve světě, ke kterému byste nikdy nemohl dojít pobytem v jedné zeni a jedné kultuře, zvláště bylo-li její prostředí tak deformované. Na Švýcarsko vzpomínám rád. Mám tam stále mnoho přátel, samozřejmě i mezi Švýcary, kde jsem se i v jejich spolcích dost angažoval, mimo svých sokolských aktivit. Mimochodem nepovažuji se za emigranta, ale exulanta. Neodešel jsem z materiálních, ale morálních a mravních důvodů.

Jaký máte názor na naší současnou politickou scénu? Co je pro Vás největším trnem v oku?

Na dnešní situaci je třeba se dívat ze širšího pohledu. Komunisté dokázali během krátké doby záměrně a účelově zlikvidovat paměť, duši, tradici, kulturu a elitu národa. Vyvraždili ji, vyhnali či jejím potomkům neumožnili studovat. Na odpovědná místa dosadili z velké části lůzu, neschopné, nezodpovědné a všehoschopné. Následky pociťujeme dodnes. Velký národ si ztrátu či úbytek elity dokáže nahradit, malý, ztrácí-li ji trvale už také nemusí a může se dostat na cestu postupného zániku. Naší zemi nyní chybí skutečná elita...

Zde je důležité působení občanů a občanské společnosti. Občané musí pochopit, že to za ně nikdo neudělá a že bez vlastní občanské aktivity nebude nikdy to co si všichni slušní lidé přejí. Nic dobrého se samo neudělá.

Jste neúnavným iniciátorem petičních akcí, demonstrací, vyjadřujete se k mnoha kauzám. Není toho na jednoho člověka příliš? Neplánujete si naordinovat volnější tempo?

Práce je moc, lidí málo. Dokud mi to zdraví a mé prostředky budou dovolovat, budu v potřebné činnosti pokračovat...

Tím spíše, jsme-li tak malou zemí. To už dobře věděl T.G. Masaryk a dobře to ví i Švýcaři. Má-li malý národ přežít, musí se snažit být nejlepším, vážit si těch nejschopnějších a umožňovat jim působit a pracovat na místech tomu odpovídajících.

Otázka na závěr. Jak Jan Šinágl relaxuje? Máte nějaký osvědčený způsob, jak si "dobít baterky"?

Děláte-li práci, která má smysl, máte-li pro ni alespoň trochu předpoklady a vidíteli její úspěchy, dává vám to energii samo od sebe. Samozřejmě si vždy najdu čas na návštěvu koncertů, kin, divadel, četbu a sport. Každé léto pracuji po dva měsíce školních prázdnin s mládeží od 7 do 15 let na Internetových táborech v Praskolesích www.horovice.cz/tabor – jezdí k nám dětí z mnoha zemí. To je ten nejlepší elixír na "dobíjení baterek" – smysluplná a potřebná činnost. Řešení problémů naší společností začíná u vzdělání a výchovy mládeže, nechceme- li jen stále a draze řešit následky. Sloužím své rodné zemi. Toť vše.