Bambini di Praga

1-2 2008 Kultura česky
obálka čísla

Před časem vyšla v nakladatelství Mladá fronta kniha Jitky Škápíkové, která mapuje práci a život našeho nejlepšího dětského sboru. A nejen našeho – mnozí odborníci to potvrdí – sbor Bambini di Praga je i nejlepším dětským pěveckým tělesem na celém světě! Je to především zásluhou jeho zakladatele Bohumila Kulínského staršího, který vedl dětské zpěváčky k lásce k hudbě, ale i ke kázni a píli, zatímco mnohé jiné sbory preferují více filosofii: ať si děti jen tak zazpívají, vyplní tím hezky čas a nezlobí. Pan Kulínský to bral jako vážný a odpovědný úkol a stejné žádal po malých i větších zpěvácích. Jistou zajímavostí je, že nikdy neuznával, že dítě nemá tzv. hudební sluch. Podle něho se může naučit zpívat naprosto každý. Však o tom napsal i několik studií...

Jak se to stalo

Chceme-li vyprávět příběh sboru Bambini di Praga od začátku, musíme se vrátit do roku 1910, kdy se 25. srpna v Petřvaldě v okrese Karviná narodil Bohumil Kulínský starší, osobnost, která vedle Františka Líska a Jana Kühna patří do trojice zakladatelů dětského sborového zpěvu u nás. Pocházel z velmi chudé dělnické rodiny a jeho dětství mělo daleko k idyle. Jeho otec pracoval jako horník na dole Pokrok, zároveň byl zapáleným amatérským muzikantem a malého Bohumila učil od čtyř let hrát na tahací harmoniku. Ve svém životopise Bohumil Kulínský napsal:

"Matka byla v domácnosti a zemřela, když mi bylo čtrnáct let a nejmladšímu bratrovi šest měsíců. Bylo nás šest dětí a otec nás nemohl uživit, proto bylo rozhodnuto, že starší bratr Alois a já budeme pracovat v dole...

Při nočních směnách jsem se soustavně vzdělával, takže za dobu hornického povolání jsem absolvoval 3. a 4. třídu školy měšťanské, 2 ročníky hornické pokračovací školy a 3 ročníky hudební školy, oddělení houslového a violoncellového."

Po čtyřletém studiu učitelství nastoupil Bohumil Kulínský starší prezenční vojenskou službu a po ní ho konečně čekalo jeho vytoužené učitelské povolání.

Na měšťanské škole v Hrabůvce pak zakládal a vedl Hrabůvské zpěváčky. Dobu okupace tedy prožil na Ostravsku a se svým sborem pořádal koncerty a organizoval pomocné akce ve prospěch uvězněných osob...

Z hornické Hrabůvky do pražského rozhlasu

Co napomohlo tomu, že se z učitele na malé škole kdesi na Ostravsku, navíc v těžké době fašistické okupace naší země, stal světově uznávaný sbormistr a pedagog? V rukopisných vzpomínkách Milouše Slamjáka, jednoho ze zakládajících členů hrabůvského dětského pěveckého sboru, najdeme dokumentární záznam událostí, které byly na počátku. Dýchá z nich i kolorit doby vzdálené od té naší bezmála sedmdesát let.

Ačkoliv byl Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu založen k prvnímu září 1945, jeho kořeny sahají až do počátku třicátých let. V únoru 1931 totiž Československý rozhlas zahájil pravidelné vysílání pro školy. Pro jeho potřeby sestavil režisér, sbormistr a zpěvák Jan Kühn skupinu dětí z pražských škol, z níž se o rok později vyvinul dětský pěvecký sbor, který dodnes nese jméno svého zakladatele. Kühnův dětský sbor účinkoval v rozhlase příležitostně podle potřeby. Vedle něj se ve vysílání objevovali také Lískovi Jistebničtí zpěváčci a později Hrabůvští zpěváčci Bohumila Kulínského.

Manželka Blanka a syn Bohumil mladší pokračují

K zakládajícím členkám Dětského pěveckého sboru Československého rozhlasu patřila také světlovlasá holčička Blanka, tehdy jí bylo deset let a jmenovala se Bicanová. Pocházela z Písecka a pěkně zpívala, měla to od své maminky, která zpestřovala všední dny při práci písničkami.

Sama na to vzpomíná: "Znala jsem od ní spoustu jihočeských lidových balad, třeba U Zborova na vršíčku a Malý hošík černovlasý. Dodneška je mám všechny ráda. A taky Osiřelo dítě, tu jsem vždycky proplakala. Maminka pomocí té písničky občas zjišťovala, jak moc ji mám ráda. Když jsem začala plakat, bylo to v pořádku. Když ne, divila se, co to, že nereaguji."

Bohumil Kulínský se později s Blankou Bicanovou oženil a ta mu byla nenahraditelnou pomocnicí, vlastně sbor vedla s ním. Mají spolu syna, který po smrti otce matce s vedením sboru pomáhal, ale hlavně dirigoval. Asi před třemi roky se však stala nepříjemná věc: byl obviněn ze sexuálního obtěžování mladých dívek ve sboru. Soudní jednání se táhnou, přerušují a obnovují. Ať je to jak chce, tento stín, který bohužel padl na výtečnou pověst sboru, nic nemění na tom, že sbor Bambini di Praga má stále vynikající kvality.

Nahrávky

Sbor Bambini di Praga je známý a jezdí po celém světě, kde je velmi žádaný. Natočil spoustu alb.

Mezi nejznámější patří soubor písní s názvem Letem světem s Bambini di Praga. Tento repertoár je takzvaným tajemstvím sboru a skládá se z lidových písní celého světa. Dále, díky spolupráci s folklórní kapelou Hradišťan, byla nahrána CD Zpívání o lásce a Moravské koledy. V letech 1994–1999 vznikala tzv. pentalogie s názvem Já písnička I-V. Následuje nespočetné množství CD s vánočními koledami a vážná tvorba, například Mozartovy ukolébavky Lullaby, CD se sopranistkou Gabrielou Beňačkovou a Carolling, Ave Maria a Moravská dueta od Antonína Dvořáka.

Vzpomínání

11. dubna 2003, přesně v den patnáctého výročí úmrtí sbormistra Bohumila Kulínského, se ve Smetanově síni pražského Obecního domu konal slavnostní ples u příležitosti výročí založení sboru. Na oslavě se sešli bývalí i současní členové sboru, znovu se vypočítávala slavná jména zpěváků, herců, hudebníků, spisovatelů, politiků i jiných významných osobností, které vyrostly z rodiny Kulínčat a Bambíňat. Vzpomínalo se na Zdenu Salivarovou-Škvoreckou, Martu Vančurovou, Jiřího Korna, Janu Koubkovou, Věru Novákovou, Zdenku Lorencovou, Petra Jandu, Jaroslava Uhlíře i našeho současného prezidenta Václava Klause, na nejmladší úspěšná Bambíňata, na světoznámou harfistku Janu Bouškovou a zpěvačky Lenku Dusilovou a Martinu Čechovou, také na pány Davida Kollera, Petra Maláska, Jana Čenského, Tomáše Trapla, Martina Kumžáka a Radka Krejčího, bývalé členy Chlapeckého sboru Pražského mužského sboru FOK a Dětského pěveckého sboru ČKD Praha, které v osmdesátých letech také vedla Blanka Kulínská. Mnozí z nich se plesu zúčastnili, zahráli, zazpívali a zavzpomínali. Jednotlivé ročníky se shromažďovaly po skupinkách a všichni byli nostalgičtí.

"Největší odměnou pro mě je, když mi dnes už dospělí lidé řeknou: Kdybych nepoznala sbor, žila bych úplně jiným životem, vy jste nám dali nejen hudební základ, ale i pracovní návyky, společenský rozhled. To jsem ten večer slyšela téměř z každých úst, i když se na to neptám, nejsem člověk, který potřebuje slyšet pochvalu. Ani nevím, jak se na ni tvářit," říká Blanka Kulínská.

Čas letí, ale písnička zůstává

Kromě známých jmen se ten večer sešly také takzvané Bambini di Demínka. Původně jich mělo dorazit asi čtyřiadvacet, ale na poslední chvíli se množili další a další zpěvuchtiví pamětníci. Někteří přijížděli do Obecního domu přímo z letiště, vzali si noty a šli rovnou na jeviště. Nakonec jich bylo na pódiu na půl sta. A kdo že to jsou Bambini di Demínka? Tak si říkají členové jednoho z nejsilnějších ročníků Dětského pěveckého sboru Československého rozhlasu, dnes padesátníci až šedesátníci. Tehdy, když byli ještě Kulínčaty, nosili při koncertech tmavomodré kalhoty či skládané sukýnky, bílé ponožky, bílé halenky všechny stejně ušité, tmavě modrého sametového motýlka, znak sboru – notovou osnovu s houslovým klíčem – a dívky bílou mašličku ve vlasech. Ač roztroušeni po celém světě, stále jsou v kontaktu. Sešli se totiž po letech na padesátém výročí založení sboru a dostali chuť se potkávat pravidelně. Nejprve se scházeli na Vinohradech v kavárně Demínka a podle toho si začali říkat Bambini di Demínka. Zhusta už babičky a dědečkové, kteří s sebou nosí fotky vnoučat, se nescházejí proto, aby si povídali o dětech, jako to na podobných setkáních bývalých spolužáků bývá. Oni skutečně dosud zpívají a opakují si repertoár. Scházejí se jednou za dva měsíce, mají pravidelný kalendář a v něm přesná data. Setkání organizuje bývalá členka sboru Jiřina Hanzlová a všechna Kulínčata, dnes rozsetá v nejrůznějších městech, zemích i světadílech, organizují čas podle toho, aby se mohla v přesně dané datum sejít se svými kamarády z dětství, které spojilo dohromady jediné: sborové zpívání.

Vzpomíná herečka Marta Vančurová:

Ve sboru jsem začínala až v deseti letech. Zájmy, které jsem měla předtím, postupně odpadly, protože jsme často zkoušeli a koncertovali, jezdili jsme na zájezdy. Ale vůbec mi to nevadilo, protože jsem se ve sboru učila disciplíně a práci v kolektivu. Tam jsem pochopila, že jeden bez druhého není nic, a to pro mě bylo velmi důležité i v divadelní práci. Nikdy jsem nezpívala sóla, neměla jsem ty pravé ambice, ale vždycky jsem zpívala ráda. Před panem profesorem jsem měla trému. Ale strach to nebyl. Způsobovala ji velká ctižádost, aby můj výkon byl co nejlepší. Moc ráda na ty roky vzpomínám.

Se sborem jsem poznala spoustu krajů a spoustu lidí, měla jsem fůru zážitků. Myslím, že mě to nasměrovalo. Odmalička jsem měla představy, že chci být námořníkem, hvězdářem a tak. Celý život jsem tíhla k přírodě a nebýt sboru, moje cesta by směřovala jinam. A asi bych nikdy nezkusila herectví. I to způsobilo právě zpívání ve sboru, protože jsem se takto setkala s panem režisérem Josefem Henkem, který mě obsadil do jedné pohádky. Když jsem v osmnácti letech musela přestat chodit do sboru, protože už jsem byla velká, pocítila jsem strašnou prázdnotu.

Setkání s krásou a s absolutnem je při sborovém zpívání tak intenzivní, že to děti musí poznamenat. Je to velký dar. Myslím, že i ty děti, které ve sboru zlobí, jsou bohatší než ostatní. Myslím, že tam jsem poznala krásu. Začala jsem si uvědomovat, že muzika je od boha."

(Citace z pořadu Českého rozhlasu "Letem světem s Kulínčaty", premiéra 13. 6. 1993, autor Jiří Vejvoda)

Jana Koubková:

"Co pro mě, jazzovou zpěvačku Janu Koubkovou, znamenal Dětský pěvecký sbor Československého rozhlasu pod vedením dr. Bohumila Kulínského? Základ mé pěvecké podstaty. Já vím, zní to suše, ale je to fakt. Když mi bylo šest let (v roce 1950), na konkurz ke Kulínskému mě přivedla prababička. Má volba to nebyla, v šesti letech toho mrňous moc neví a nechá se vést dospělými. A ti si mysleli, že mám hudební talent. Pan Kulínský si to myslel taky, protože jsem měla sluch i rytmické cítění – tak jsem byla přijata. Naše zkušebna byla na Žižkově v Chelčického ulici. Kdykoli jdu kolem, zastavím se tam jako u nějakého památníku a zavzpomínám na krásné chvíle dětství i dospívání, které jsem tam zažila. Zpívala jsem druhé a třetí hlasy a naučila se ty nejzákladnější věci, které zpěvák potřebuje. Správně dýchat, dobře intonovat, zpívat podle not a hudební teorii vůbec. Zároveň jsem poznávala i sama sebe při zkouškách, natáčení, koncertech, zájezdech. Pod vedením osobností, kterých jsem si vážila a vážím dodnes, protože při zpívání nejde jen o zpívání. Jde o celý komplex vlastností, které člověka utvářejí. Pamatuji si všechny ty krásné písně, které jsme tenkrát zpívali, a když se my, "Kulínčata", po letech někde sejdeme, s chutí si zazpíváme každý ten svůj hlas... A kdykoliv vstoupím do karlínského rozhlasu, kde jsme často nahrávali, vytanou vzpomínky. Jak jsme například vyplňovali prezenční listiny a za natáčení jsme dostávali buď 5,- Kč nebo 10,- Kč, jak jsme trávili přestávky venku na balkoně, jak se ve studiu při natáčení jeden kluk "upšouk" tak, že se dlouho nemohlo začít znova, protože když byla červená, vždycky někdo vyprskl smíchy... Prostě děti, ale už v tomhle věku jsme se učili zdravé profesionalitě, která nás provází celý život. Být slušný, dodržet to, co se slíbí, umět úkoly, umět se ovládnout a tak dál. Panu dr. Bohumilu Kulínskému jsem pořád vděčná za to, čemu mě naučil. To mi nikdo nevezme. Proto jsem taková, jaká jsem. Howgh."

Kniha má na 300 str. a je k dostání ve větších knihkupectvích nebo na adrese vydavatelství:

Mladá fronta
Mezi Vodami 1952/9, 143 00 Praha 4
tel. 225 276 284
Podle knihy Bambini di Praga připravily Helena Karasová a Eva Střížovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012