Únor ´48

1-2 2008 Aktuality česky
obálka čísla

V té době mi nebylo ani pět let. Nechápala jsem nic z toho, proč se rodiče a jejich přátelé snažili před námi, dětmi, ztišit a zmlknout, když jsme se objevily v blízkosti jejich vzrušených debat. Chápala jsem jen, že se děje něco divného, nepříjemného. Ale velmi dobře se pamatuji na to, jak mojí mladé, milé a hezké mamince přišli (opět divní, ale spíš odporní) pánové v dlouhých kožených kabátech "zabavit živnost". Stála jsem s ní tehdy v naší tmavé předsíni, držela se jí za sukni a byla jsem šokována tím, jak přísně s ní hovořili. Vůbec se mi to nelíbilo. Jako by něco špatného provedla. A já jsem tehdy jasně věděla, že moje maminka je hodná, pracovitá a nic neprovedla. Ty pány jsem odsoudila a nemám je ráda dodnes a nikdy mít nebudu.

Když se moje maminka v roce 1942 vdávala, dostala od svého tatínka věnem malou (spíš úplně malinkatou) keramickou dílnu kdesi pod Vyšehradem. Pamatuji si, jak jsme tam chodili s ní i s tatínkem a já jsem pod jejich dohledem či později i sama, plácala všelijaká zvířátka, nejvíce kočičky a pejsky, koníčky, ale také zvonky, andílky, kytky v květináči apod. Moc se mi to líbilo hníst hlínu v rukou a vidět pak výsledek jako keramiku, protože mí rodiče byli uznalí a má dobrá dílka vypálili v peci se svými.

Když maminka s tatínkem začínala podnikat, samozřejmě si musela vzít úvěr od banky. Jak by jinak mohla nakoupit hlínu, pece a to všechno co je k dobré keramice potřeba. A když jí komunisté živnost zabavili, přinutili ji splatit ten dluh. Maminka byla mladá a povahy optimistické. Nenechala si kazit náladu nějakými blbými komunisty. Našla si práci, nás, děti, dala do školky a splácela a splácela. Přitom však občas zapomněla před námi, dětmi zavřít pusu a tak jsme sem tam vnímaly se sestrou i to, co jsme vnímat neměly.

Bydleli jsme tehdy v Podolí a nakupovali potraviny v krámku pana Jakubů. Když mu soudruzi ukradli krámek, oběsil se. Jeho dcera, učitelka Marie mě pak několik let učila dějepis. Chudinka, tak hodná a milá paní učitelka.

tom příšerném Únoru jsem získala z knihy Lubora Zinka ÚNOR.

Je tam všechno o tom, jak se lidé postižení strachem změní na ubohé lidské trosky, schopné třeba zabít svého bližního, jak se zamindrákovaní blbečkové dovedou vyšphat po zádech kamaráda k velmi pofiderní moci (za chvíli třeba spadnou hluboko dolů), prostě je to příběh ze vzrušených dnů, kdy se prala o moc lúza, plná závisti a nenávisti ke schopnějším a jistě i pilnějším spoluobčanům.

Musím také vzpomenout milého pana Mirka Janečka (letitého vydavatetele Kanadských listů), který mne před lety navštívil se svým kamarádem (jméno bohužel už nevím) a vyprávěli mi, jak to bylo, když se jako studenti po děsném vyhlášení Gottwalda vypravili na Hrad a poté byli perzekvováni a posléze vyhozeni ze studia. Většina jich musela nastoupit místo do škol do tzv. Pomocných technických praporů. To byla vojna, kde vojáci nesměli mít zbraň atd., já o tom moc nevím, ale byly o tom natočeny filmy a napsány knihy.

Zkrátka Únor ´48 - a to vím úplně jistě - byl velký podvod na důvěře většiny občanů tohoto státu a zločinná komunistická organizace z toho tyje dodnes. Je vám to jedno?

Eva Střížovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012