ČÚZ - Čeština zní na všech kontinentech

1-2 2008 Ostatní česky
obálka čísla

Mezi několika stovkami národností, které dnes ve světě existují, řadí se Češi a Moravané, co do početnosti do první padesátky. Zdaleka se tedy nedá říct, že jde o malý národ, obývající pouhých 87 tisíc kilometrů čtverečních z celé obrovské rozlohy Zeměkoule. Češtinu, ač je považovaná za jeden z nejtěžších jazyků, můžeme totiž dnes zaslechnout na území všech kontinentů. Včetně Antarktidy, kde patnáctičlenná expedice českých polárníků na výzkumné stanici Johana Gregora Mendela na ostrově Jamese Rosse od letoška zkoumá klimatické změny a jejich vliv na rostliny a živočichy.

Češtinu ale zdaleka nemusíme slyšet jen z úst oněch desetitisíců podnikatelů, diplomatů, vědeckých pracovníků, expertů či lidí, kteří do zahraničí odešli za zaměstnáním nebo studiem v několika posledních letech a pro které je to mateřský jazyk. Svou češtinou nás může překvapit i rodilý Afričan, Arab, Vietnamec, Afghánec, který kdysi vystudoval v Československu a dnes je doma významným obchodníkem či politikem. V neposlední řadě můžeme češtinu, byť někdy v poněkud archaické formě, slyšet v mnoha zemích od jejich státních příslušníků, kteří se hlásí ke svým českým kořenům, přestože jejich rodiny žijí v nejrůznějších koutech světa už několik století. Vždyť už v polovině 19. století Karel Havlíček Borovský ve svém Králi Lávrovi soudil, že "po Češích je doma vždycky malý sled však všude jinde naplňují svět". Jen v USA se dnes k českým kořenům hlásí víc než jeden a třičtvrtě miliónu amerických občanů. Krásnou starou češtinou mluví mnoho Texasanů v Houstonu, San Antoniu, Dallasu ale také 1800 obyvatel šesti vesnic v rumunském Banátu, či stovky chorvatských občanů na Daruvarsku, o Vídeňanech nemluvě.

Jazyk udržují české školy

Zejména účastníci těch nejstarších emigračních vln, ať již náboženští exulanti z dob Komenského, političtí emigranti po bouřlivém roce 1848 či ekonomičtí vystěhovalci úzkostlivě dbali o to, aby se jejich děti naučily česky. Mateřštinou se tedy důsledně mluvilo doma, ale to nestačilo. Jazykové a vlastivědné vědomosti se od generace ke generaci rozmělňovaly, řeč se kazila, tradice ztrácela a bez řádné školy a literárního spojení s vlastí hrozilo krajanům zlhostejnění, nebezpečí asimilace a pozvolného národního zániku. O českou školu v cizím prostředí bylo ale třeba svádět tvrdý a ne vždy úspěšný zápas.

"Péče o školu byla vždycky určitým bojem. Dlužno míti na zřeteli, že menšinové národy nejsou nikde živlem vítaným a i při sebevětším a hlubším přátelství národů a států kulturní ani hospodářský pokrok menšin neděje se bez obtíží, často velmi tuhých", charakterizoval situaci ve své studii o českém školství v zahraničí z roku 1937 Dr. Josef Folprecht, člen Československého ústavu zahraničního, který si pomoc krajanskému školství předsevzal již při svém vzniku v roce 1928. Situaci poněkud zlepšily dohody o ochraně menšin podepsané po první světové válce. České školy pak vznikaly v Jugoslávii (14 státních českých obecných škol s pobočkami), Bulharsku, Itálii, Rumunsku, Polsku, Německu, Nizozemí, Belgii, Francii, Švýcarsku, Anglii, Kanadě, Brazílii, Argentině a rozvíjely se školy ve Vídni, v Rusku a USA, které existovaly už dříve. Škola v cizině měla za cíl zachovat vědomí národní sounáležitosti a jazyk, ale jinak vychovávala k velké loajalitě ke státu, kde působila. Přesto některé státy povolovaly jen výuku češtiny a bránily výuce dějin, literatury a dokonce i národních písní.

Věčný problém - peníze

"Česká škola v cizině měla by svým vnějškem být ukázkou toho, jak jsou vybaveny školy v Československu či jak jejich výbava jest dokladem péče a vážnosti, jíž se škola u nás těší", zdůrazňoval záměr prvorepublikové československé vlády Dr. Folprecht. České školy v zahraničí byly ale zpočátku financované a provozované zejména spolky nebo podniky, kde Češi pracovali, například cukrovary či doly. Teprve později na základě menšinových smluv na ně přispívaly i jednotlivé státy, někde ale byly povoleny jen školy doplňovací, kam směli ve vyhrazených hodinách v týdnu chodit jen ti, kteří zvládali řádnou školu.

Jeden z hlavních problémů byl a dodnes je sehnat dostatek peněz. "Každý rok musíme žádat vládu o subvenci na jazykové programy či divadelní představení a nikdy nevíme, zda je dostaneme," svěřuje se Thadious Polasek, který vyučuje na státní škole v texaské Flatonii a kromě toho učí děti z rodin s českými kořeny jazyk jejich předků. Několik desítek žáků z malých obcí u něj studuje češtinu na dálku pomocí počítačových programů.

"Jsme slušný střední podnik s ročními výdaji 900 tisíc eur, kromě učitelských platů, na které od roku 1986 přispívá rakouská vláda", charakterizuje českou školu ve Vídni na Sebastianplatz 3 mající kolem 400 žáků ing. Karl Hanzl, starosta Školského spolku Komenský, který školu provozuje. Také on prožívá vždy před začátkem roku napětí z obav, zda u sponzorů najde dost prostředků. Zatím se to daří a škola se rozrůstá. Zájemce do ní může chodit od školky až po maturitu.

"Udržet a rozvíjet české národní školství a kulturní činnost v zahraničí je doslova umění", říká i ředitelka nejstarší české školy v chorvatském Daruvaru Lenka Janotová. Škola dostává peníze z chorvatského státního rozpočtu, ale ty ne vždy stačí na realizaci všech plánů.

Spolupráce s Českou republikou je významná

Československý ústav zahraniční začal české školy v Chorvatsku a ve Vídni od začátku tohoto tisíciletí podporovat systematicky. "Významnou součástí práce ČSÚZ je zprostředkování informací, tedy jakási metodologická pomoc pro krajanské spolky či školy, aby si udržely stálý kontakt s děním v kultuře a školství v ČR. Ale krajané potřebují i knihy, CD, DVD, moderní techniku, hudební nástroje, kostýmy, výtvarné pomůcky - i to je třeba v rámci spolupráce poskytnout", zdůrazňuje předseda ČSÚZ Jaromír Šlápota. Díky této dlouhodobé a promyšlené podpoře z Československého ústavu zahraničního jsou tak dnes všechny třídy škol v Daruvarské oblasti, kam chodí děti našich krajanů, vybaveny počítači, DVD a barevnými tiskárnami a podle ředitelky Lenky Janotové se tak řadí k nejmoderněji vybaveným školám v Chorvatsku. Stejný záměr sleduje ČSÚZ i ve Vídni.

Další pomocí jsou pak vlastivědné a jazykové kurzy, které ČSÚZ pořádá každoročně v Praze a zve na ně studenty a budoucí učitele češtiny z krajanských škol či novináře krajanských periodik. Na nich si osvojují současnou češtinu, nové poznatky si odvážejí domů a předávají je svému okolí, aby čeština dál mohla znít na všech kontinentech.

(Hebr)

Československý ústav zahraniční
Karmelitská 25, 118 31, Praha 1
E-mail: krajane@csuzkrajane.cz
Web: www.csuzkrajane.cz

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012