S Janem Páleníčkem a Jitkou Čechovou

Nesete slavné příjmení a břímě slavné tradice. Váš otec, Josef Páleníček, patří k legendám českého klavírního interpretačního umění a byl také jedním tří zakládajících členů stejně legendárního Českého tria. (Hrálo od roku 1930 původně pod názvem Smetanovo trio ve složení J. Páleníček-klavír, A. Plocek - housle, F. Smetana, později M. Sádlo a i A. Večtomov – violoncello).

A každý malý klavírista v hudebce se setkal s Páleníčkovými skladbami pro děti. Tak jsem se s tímto jménem potkala i já...

Jan P.: Můj otec byl velkým muzikantem, ale i organizátorem hudebního života. Jako jeden z prvních hájil u nás princip interpreta jakožto tvůrce, odměňovaného za každý jednotlivý koncert, tedy tvůrčí počin, oproti tomu, co sem chtěli implantovat soudruzi z Ruska. Ruský princip jej totiž posunul do role výkonného služebníka a tak ho také odměňoval. Například velikáni typu Rostropoviče či Richtěra dostávali měsíční fix plat a soudruh s nimi zametal dle libosti. Jeli třeba tisíc kilometrů kamsi na Sibiř skoro zadarmo odehrát recitál...

Zkrátka na úrovni jakéhokoli řemeslníka placeného od hodiny…

Jan P.: Přesně tak oni to brali. ...Vy toho Beethovena nevytváříte, vy ho jen zprostředkováváte, vy jste jenom služba... a to můj otec absolutně odmítal. Razil teorii, že bez interpretačního přínosu by nikdy konkrétní dílo nebylo opravdovým dílem – a měl pravdu. Podíl interpreta je pro oživení díla obrovský, ba přímo nezbytný. Vedli jsme s tátou celonoční zajímavé debaty na tato i jiná témata, ale nakonec jsem mu vždy říkal: „Kdybys namísto všemožného organizování natočil o jednu desku víc, udělal bys líp, tohle nikdo v budoucnu neocení!“

Váš tatínek taky dlouho pobýval v Paříži...

Jan P.: Patřil k pařížské meziválečné generaci, strávil tam po boku Martinů, Zrzavého, Muchy a dalších spoustu času a i po válce Paříž byla jeho… Je zajímavé, že tam odjel jako pravicově smýšlející student, a vrátil se jako levičák z gardy Nezvalů a dalších... Celý život se pak snažil napravovat zvěrstva soudruhů, kteří kalili jeho levicové ideály.

Nechtěl tatínek vlastně původně, abyste hrál na klavír jako on?

Jan P.: No, v pěti letech jsem chtěl na něco hrát. Bylo to proto, že jsem pravidelně doma na zkouškách slýchal České trio, tedy mého otce a v té době Sašu Večtomova, violoncellistu, a Alexandra Plocka, houslistu. A tenkrát jsem si říkal, že bych chtěl hrát na housličky. To byl takovej ten dětskej rozmar, netušil jsem totiž, jaká je to práce... (smích)

A cello není, nebo klavír není? (taky smích)]

Jan P.: No jo, ale začal jsem hrát na housle a po necelém roce, kdy mně ruce různě kroutili a lámali a deformovali do houslového držení a bolelo mne všecko, jsem je začal nenávidět a uprosil jsem rodiče, aby mě z těch houslí vzali. A že bych strašně rád hrál na klavír...

To bude určitě jednodušší, že jo…“ (smích) Zde do rozhovoru vstupuje Jitka Čechová, klavíristka, manželka.

Jan P.: Slyšel jsem ty krásné zvuky klavíru, zkoušel jsem hrát... no ale po dalším roce jsem zjistil, že to je taky práce... Takže jsem se pokusil do třetice umluvit rodiče, aby mne vzali z klavíru – no a na co jiného než na cello.

Jenže tentokrát jsem narazil, rodiče prokoukli, že by se historie opakovala a nutili mne, abych hrál dále na klavír. Zachránil mě Saša Večtomov, který mě jednou odněkud někam vezl autem a shodou okolností se zastavil v krámku s hudebními nástroji, kde si potřeboval koupit kalafunu… a měli tam takové malé cello. A já to vidím jako dnes, jak jsem ho umluvil, jak jsem se do něj opřel…

Takže jsme přijeli domů a Saša mne takhle strčil do dveří a povídá rodičům. „Hele, tady jsem mu koupil cello, tak ať na to hraje.“ (Jitka Č. – výbuch smíchu)

Jan P.: Takže co našim zbejvalo. (Všichni smích.) A tak díky němu na cello opravdu hraju dodnes. Kruh se pak uzavřel na Akademii, protože Saša Večtomov, byl mým patronem celá studia, jak na konzervatoři, tak později, když jsem studoval u něj a Miloše Sádla na HAMU

A jak to bylo s vámi?

Jitka Č.: Na rozdíl od mého muže nejsem z muzikantské rodiny, nebyla jsem odkojená zvuky Českého tria či hraním rodičů. Nicméně hudba u nás – a ta klasická především – zněla doma zcela běžně, protože ji rodiče oba milovali. No a můj starší bratr chodil na klavír do hudební školy. Naši tenkrát pořídili pianino – a už mne od něj nedostali. Začala jsem si tak trošku komponovat a improvizovat a rodiče zjistili, že to má opravdu hlavu a patu a tak mne ve čtyřech letech zavedli také do hudebky. Tenkrát ale nebyl systém zaveden na takhle malé děti, takže nás v podstatě vykázali. V pěti mne konečně zapsali na klavír a já jsem mu zůstala věrná.

Změňme teď téma. Kam pojedete koncertovat v nejbližší době?

Jan. P.: Na přelomu října a listopadu hrajeme v JAR. Ne jako trio, ale sólově, já svoje cellové recitály a s Jitkou oba s orchestry.

Jak jste se dostali k příležitosti koncertovat v takto, pro našince nezvyklém koutu světa? Čeští interpreti míří často třeba do Japonska, ale čím vás láká nejjižnější cíp Afriky?

Jan P.: V Japonsku je česká hudba a interpreti neodmyslitelnou součástí dramaturgie koncertního života. Ale hrát v JAR je opravdu zajímavá zkušenost. Samozřejmě představa Evropana, že se setká s černou Afrikou, je úplně mylná. My se tam setkali s koloniální Evropou.

Jitka Č.: Samozřejmě, že je tam vyspělá společnost se vším všudy, ale nějak nejsou dotčeni tou deformací současné doby, člověk má pocit, že se najednou ocitá v úplně jiném století.

Ale jak jste se tam tedy ocitli vy?

Jitka Č.: Úplně náhodou. Na jednom z mých recitálů kdysi seděla dívčina z JAR, která za mnou pak přišla. Vyprávěla, že miluje českou hudbu a kulturu a je úplně zblázněná do českých skladatelů, jak hledala v hostinci u Tygra pana Hrabala a on tam opravdu seděl… To už je pár let. Jela jsem zrovna k rodičům na víkend na Podřipsko a pozvala ji k nám. Šly jsme Čechovou stezkou na Říp - začínala zima. Byla úplně nadšená ze sněhového poprašku a ptala se, co je to na obloze – neznala vůbec, jak vypadá zimní slunce.

Snažila se prosadit do Afriky českou hudbu a skladatele, a tak jsem ji zahrnula nějakým notovým materiálem. No a během pár let z toho vzniklo moje první turné v JAR a teď se tam vracíme společně podruhé.

A má ta koloniální Evropa v té Jižní Africe ponětí o české hudbě?

Jan P.: V obecné rovině ano. Potomci kolonizátorů jsou velmi vzdělaní lidé a tíhnou k evropské hudbě. Je to svým způsobem svět ve světě. Mají opravdu Afriku jako svůj domov, ale přenesli si tam tu Evropu jako kus kultury domovské. To, co tam z Evropy zbylo, je to lepší…

Jitka Č.: Taková zvláštní esence, například koncertní sály ve větších městech. Pro nás až konzervativní, pompézní, trochu těžkopádné. Ale oni mají asi pocit, že právě tam zažívají něco, co je s Evropou, s její historií propojuje. A mají zájem, sály jsou vyprodané, voní atmosférou, lidé se na koncert připraví se vším všudy včetně nádherných rób, takže je to opravdu důstojné prostředí. Ne jako u nás, s turisty v džínách.

To si myslím, že si musíte určitě užívat. Teď ale konečně musím představit vás oba a vaši momentálně nepřítomnou kolegyni Janu Vonáškovou - Novákovou jako současné Smetanovo trio.

Hlavním důvodem ke vzniku tohoto rozhovoru je totiž letošní dvojitý veleúspěch poslední nahrávky Smetanova tria ve světovém měřítku, který však doma veřejnost téměř neměla možnost zaznamenat. Nahrávka obsahující Dvořákovy Dumky a Trio f moll, dvě proslulé a interpretačně velmi náročné skladby, byla vyhodnocena jako deska roku 2006 (v celosvětovém výběru!) v BBC Music Magazine, nejprestižnějším hudebním médiu. Podobný význam mělo i ocenění dalším prestižním periodikem Diapason ve Francii, rovněž s celosvětovým dosahem.

S Janou Vonáškovou – Novákovou (housle) tvoříte dnes jedno z nejúspěšnějších komorních těles v České republice.Všichni vystupujete zároveň i sólisticky a dosáhli jste individuálně řady vynikajících úspěchů.

Společně jste navázali na tradici slavného Českého a Smetanova tria předchozí generace a vaše nahrávky dobývají svět. Máte dojem, že se i v komorní hudbě projevuje také cosi jako móda?

Jan P.: Nemyslím si, že podle nějaké módy by byl preferován jeden soubor nad jiným, ani co do repertoáru nejsme tlačeni do něčeho, co bychom nedělali rádi.

Bohužel je tady jiný princip určující preference – a to je mediální móda. Já občas říkám kolegyním s nadsázkou, že kdyby hrály nahoře bez...to jsou jediné módní trendy, které zabírají. Senzace, mediální atrakce, aby si vás všiml Blesk (český Bulvár, pozn. autorky), televize – a když to uděláte, začnou po vás toužit pořadatelé. Někdy to vypadá, že dnešní posluchač nechce slyšet dobrou muziku, on chce vidět mediálního šášu..

Jistě nemáte zapotřebí podbízet se – ale zeptám se jinak. Když si volíte repertoár, je to vždy jenom tak, že právě tohle si chcete zahrát nebo je to podle toho, co se děje ve světě v téhle oblasti, že přece jenom to nějaké „módě“, možná v uvozovkách, podléhá?

Jitka Č.: Tak například repertoár na oceněném CD byl vybrán Supraphonem, který má samozřejmě svoje marketingově-tržní cíle. Koncipovali jsme spolupráci tak, že na každé desce bude nějaké velké české trio – a tady se nám sešla ta dvě Dvořákova nejslavnější.

Jan P.: Nedávno jsme dotočili třetí CD pro Supraphon s ve světě méně známými českými autory. Například Zdeněk Fibich má jedno překrásné skoro neznámé klavírní trio, také Bohuslav Martinů si bohužel stále místo ve světě teprve hledá. Obě jsme hráli teď ve Francii, lidé byli nadšení. Jsme strašně rádi, že takto můžeme pomoci méně známým dílům do světa. A věřím tomu, že někteří muzikanti se nechají inspirovat a tato díla se objeví v jejich repertoáru. Třetím triem zmíněné nahrávky je méně slýchané trio Dvořáka B dur op. 21.

Nahrávkou se uzavírá kruh českých autorů a teď nám nabídl Supraphon natočit jedno z největších trií všech dob, tedy co do rozměru – Trio Čajkovského, kolos, supervirtuózní záležitost, ale úžasná hudba – nosná, která odpovídá našemu naturelu. Na to se moc těšíme, protože duší inklinujeme k romantické muzice. A k tomu natočíme poslední z Dvořákových trií, g moll, jímž tak uzavřeme dvořákovský komplet.

Zažíváte právě světový úspěch s vaší poslední nahrávkou, která vznikla u Supraphonu. Dvořákovy dumky jsou velice často hrané a existuje bezpočet jejich nahrávek. Trio f moll je značně náročné na interpretaci a velmi populární. Vaše nahrávka obou děl podle světových kritiků i posluchačů z celého světa triumfovala nad ostatními. To by měla být prestižní záležitost pro celou českou hudební scénu a především pro Supraphon. Nezdá se však, že by se o nevídaném úspěchu této nahrávky příliš mluvilo či psalo, že by jej Supraphon dokázal nějak výrazně zhodnotit jak ve svůj vlastní tak ve váš další prospěch.

Jan P.: Je to stále stejné. Doma není nikdo prorokem. Pořádná odborná hudební kritika u nás vlastně není , a tak pár řádek někde o našem CD vyšlo, ale v podstatě se tato mimořádná událost doma přešla bez většího povšimnutí. Paradoxně v ten den, co jsme si ocenění vezli z Londýna, se na všech titulních stránkách českých periodik psalo o mladé Češce, která vylezla na Mount Everest. Nic proti tomu výkonu, je určitě také úctyhodný. Je škoda, že ten náš pomyslný Everest zůstal ve stínu, jako bychom si neuměli vážit naší velké hudební tradice…

Přišly nám ale gratulace z celého světa, ...i od některých superstar v našem oboru. To nás samozřejmě potěšilo. Já to ocenění vnímám především jako skvělou možnost posloužit české hudbě, připomenout světu, jaké poklady pro něj máme!

Dvořákova hudba je nádherná, ale dá se jako každá jiná dobrá hudba zkazit nevýraznou interpretací. Vy jste z ní ale vydolovali maximum citu, vášně, radosti i smutku… Domlouváte se při počátečních zkouškách nového repertoáru i slovně o tom, jak by měl výsledek nakonec vypadat co do výrazu? Nebo je vyznění nahrávky spíš výslednicí muzikantské intuice a bohatých zkušeností vás všech tří?

Jan P.: Musím říci, že v této současné formaci Smetanova tria zažíváme velmi šťastné období. Při práci si toho nemusíme moc říkat. Obě kolegyně, jak moje žena Jitka, tak kolegyně Jana, která je nejmladší, ale má již také velké zkušenosti, jsou silné individuality. Všichni navzájem krásně korespondujeme a tak cítíme, že není nutné ani příliš společně zkoušet. Těšíme se na pódiovou inspiraci a impuls každého z nás.

Myslíte, že by vás za tuhle oceněnou nahrávku pochválil taky tatínek z obláčku nebo by byl spíš přísným kritikem?

Jan P.: Věřím, že ano. Tatínek byl pozoruhodný. Měl hrát (nedlouho před smrtí) na koncertě Janáčka. Hrál ho tisíckrát, byl jeho interpretací pověstný, měl ho ohmatanýho, prozkoumanýho ze všech stran...

A on mne tenkrát přivolal se slovy: „Honzíčku, podívej se na tu nádheru – celej život jsem to hrál a až teď jsem na to přišel!“ Zahrál mi spojení dvou, tří akordů, jež vytvořily barevný svět, který celý život hledal.

A to je ten moment věčného hledání, na kterém si i my s triem zakládáme. Přestože nepatříme k těm, kteří by repertoár „drtili“ každý týden, vždycky se vracíme i k obehraným štykům a vždy znova a znova se snažíme dílo nazírat a zkoumat, hledat, jestli se tam neobjevilo něco, co jsme minule přehlédli. A to je to, co nás na tom děsně baví, co vyvolává napětí a co je tím pelem interpretačního vzrušení, kdy prostě hrajete a čekáte, že to bude ještě trochu lepší.

Manželé Jan a Jitka kromě přemnohých hudebních aktivit vychovávají i tři syny. Jan Páleníček mimo sólové hraní a působení v triu vede ještě hudební agenturu TRIART Management spoluorganizující deset festivalů v českých městech - České kulturní slavnosti. Jitka Čechová letos měla vlastní recitál na Pražském jaru se smetanovským programem a souborné klavírní dílo B. Smetany právě natáčí pro firmu Supraphon, Jana Vonášková- Nováková hrála v Praze s orchestrem Chačaturjanův houslový koncert. Společně pak letos vystoupili několikrát v Beethovenově trojkoncertu, který na podzim natočí s Voříškovým trojkoncertem na CD za doprovodu Moravské filharmonie Olomouc.

Rozhovor vznikl v červenci v příjemné atmosféře domácího prostředí venkovské rezidence v Senohrabech u Benešova. Během povídání se odehrávalo krmení nejmladšího miminka, čtyřletý Alex předvedl svoji stavebnici a dostal malou výchovnou lekci. Zapojil se i sedmnáctiletý syn Jana Páleníčka Kryštof. Smetanovo trio přijelo asi dvě hodiny předtím z Francie.