Kdo lže, ten krade...

Takhle mi to říkali mí vychovatelé již v útlém dětství. A byli zřejmě vychovatelsky důslední, protože jakákoliv sebemenší lež, které jsem se dopustila, byť byla z dnešního dospěláckého pohledu směšná, mi nedala spát. Zalhala jsem například jako desetiletá na škole v přírodě, že jsem si vyprala batůžek, zatímco jsem se ho štítila, protože v něm zůstala houska, do které se dali červi a já jsem ho strčila pod postel. Jak vidíte, nezapomněla jsem na tuto děsnou událost ani v pokročilém věku. Ve třetí třídě „jsem ukradla“ spolužákovi plnící pero. Ono to tak ani nebylo. Mně se jenom moc líbilo a tak jsem si ho vypůjčila pod lavici a psala s ním tajně na list vytržený ze sešitu. Ale pan učitel to zpozoroval a já šla na pranýř před celou třídu. A protože jsem si kulatého pana učitele s housličkami, respektive správně pana řídícího Simína v naší škole v Podolí na Nedvědově náměstí v Praze moc vážila, byla to pro mne lekce na celý život.

Myslím dokonce, že v době mého dětství a mládí, i když nám komunisté zakázali kostely, převažovala taková přirozená výchova, že nelhat a nekrást je správné a normální. Pak sice nastala doba schizofrenní, kdy se jinak mluvilo doma a jinak mimo domov, například „holky, už to rupne!“, čímž nás se sestrou častovala v padesátých létech maminka (které komunisté ukradli keramickou dílnu a ještě ji přinutili splácet úvěr, který si na rozjezd té dílny půjčila – vlastně ji okradli najednou hned dvakrát), jsme nikde neopakovaly. Také se začalo říkat, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Byl to trochu specifický výklad bolševického hesla, že všechno patří všem. Tedy zedníci si nabrali cihly ze státního na svoje domky, rolníci v JZD si nabrali mléko, maso a co já vím, a kdo zrovna nebyl u zdroje, měl kámoše. Jeden druhému vypomohl, tu s těmi cihlami, tu se dřevem, tu s masem, tu s protekcí na kraji, třeba proto, aby „holka mohla studovat“. Dnes by se tomu mohlo moderně říkat klientelismus. No a ať to nazvem jak to nazvem, přežilo to i sametovou revoluci a ještě se to značně rozmnožilo, nabubřelo a přímo hromsky zvětšilo. Jestli znáte pohádku o Otesánkovi, víte, o čem mluvím.

Včera si v Lidových novinách stěžoval jeden učitel-elév na žáky. Prý je nic nezajímá, nemají sestavený žebříček hodnot, chybí jim rodičovská výchova a pozitivní vzory. To je pravda. Ale teď nevím, mám-li nejdříve odsoudit tu výchovu nebo vzory. Spíš vzory, protože i rodiče je potřebují!

Kde jsou? Nikde... Resp. máme takové vzory, co nacházíme denně v médiích. Například v tzv. seriózním denním tisku jako je MFDnes či Lidové noviny máme na prvních stranách aféry našich zvolených zástupců. Jak rodinné – dva přední státní představitelé si pořídili místo manželek mladší blondýny - tak politické. Místopředseda vlády a šéf lidovců Čunek se tak zapletl do lží kvůli podivným milionům, že musel odstoupit. Měl by to udělat i Paroubek, jehož přičiněním získala jeho manželka asi 14 milionů údajně pro charitu, přičemž si koupila od „kámošů“ penzion v Krkonoších za poloviční cenu. První peníze dostala prý na ruku od bohatého Rakušana sociálního demokrata aniž by měla založenou Nadaci. Tak to prostě donesla do své banky a „zapomněla“ to zdanit. Teď za to musí pykat. Totiž zaplatit pokutu 700 korun.

Topolánek, Paroubek i Čunek možná ani nelžou. Oni vlastně jen tak plácají co jim slina na jazyk přinese. Jeden den to, druhý den ono, třetí den zase to... Když se Paroubek rozváděl, byly plné noviny zoufalství, jak chudáček se svým platem dokáže vyžít, když bude muset své manželce asi něco dát... dokonce vznikla recesní sbírka na jeho chleba.

To Paroubková je jinčí kafe. Ta neplácá. Prostě neřekne nic, což ovšem uvede památnou větou: „Je vám do toho prd, kde jsem vzala tolik peněz.“

Sportovní rekové

Ale abych nekřivdila politikům a jejich manželkám či milenkám. Koukněme se na zadní stránky novin – sport. I tam, jako ve zkorumpované politice se točí velké peníze, od jistých dob zvané „kapříci“. Těmi byli (minulost je ovšem sporná) podpláceni rozhodčí, aby pískali prohru či výhru. A mladí velmi hojně zaplacení sportovní hrdinové už nevědí co roupama dělat. Tu si pozvou na pokoj prostitutky a pijí, když mají před důležitým zápasem, tu jezdí šílenou rychlostí po silnicích, mnohdy též opilí. Ale fotbalista Milan Baroš prý opilý nebyl, když jel před pár dny po silnici ve Francii rychlostí 271 km. Chytla ho však policie, sebrala mu auto i řidičák.

Kéž by bylo možné sebrat „řidičáky“ i všem těm plácalům ve vládě! Bohužel, když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. A tak naivní voliči s důvěrou hodí své lístky do urny nějakému sympaťákovi a pak se nestačí divit, co se z těch ptáčků ve zvláštní líhni zvané Parlament a vláda, vylíhne. Také jste si všimli, že všichni slušní poslanci a senátoři z posledních let jako byli Čestmír Hofhanzl, Václav Fischer, Eduard Outrata, Táňa Fischerová, Svatopluk Karásek, už v parlamentu nejsou? Na tu zvláštní atmosféru totiž musí být žaludek. Nejlépe volský se čtyřmi oddíly.

Hezké vánoce!

Ale teď si uvědomuji, že píšu předvánoční sloupek. Ach, ach, to vícenásobně bolí. Zkusím přidat něco pozitivnějšího. Ačkoli by je Václav Klaus před časem nejlépe zakázal, existují i u nás občanské organizace. Například Člověk v tísni, která pomáhá potřebným v různých zemích světa. Ředitelem je Šimon Pánek (právě to bude 18 let, co jako student pomáhal bořit komunismus a na Václavském náměstí se scházely davy s cinkajícími klíči). Organizace Člověk v tísni upořádala nyní „pod koněm“ velice potřebnou výstavu. Jmenuje se Příběhy bezpráví a ukazuje, čeho je člověk schopen, jak hluboko může klesnout a co všechno naopak vydrží... Výstava v podobě lágru s ostnatým drátem potrvá jen krátce, ale Příběhy bezpráví je projekt hlavně pro školy. O filmy s besedami pamětníků má zájem stále více a více škol. Hurá! O této ostudné době české historie se totiž ve škole téměř vůbec neučí! (Někde se to nestíhá, protože nejnovější historie je vždy až na konec, a někomu se to učit spíš nechce.)

A také byla konečně po asi 60 letech odsouzena žena, která tak hluboko klesla, že poslala na smrt nevinnou Miladu Horákovou. Stařena do vězení asi nepůjde, ale i tak je to dobrá zpráva. Že by se konečně po 18 letech hnuly ledy? Pojďme tomu věřit.

Přeji vám krásné prožití svátků míru a lásky.