Vzpomínka na sudeto-českého Němce

9-10 2007 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Jeho jméno jsem už dávno zapomněl. Setkal jsem se s ním v době, kdy jsem pracoval na podnikovém ředitelství Restaurací a jídelen v Radotíně a dělali jsme tenkrát třídenní inventuru v Hotelu U tří korun v Berouně. Byl to velice mladý a velice šikovný číšník, který mne zaujal jak svým vystupováním, tak znalostí svého oboru.

Čas v Československé socialistické republice ubíhal, přišel Dubček a po něm bratrské armády, které nás okupovaly. Já s ostatními jsem odešel do Švýcarska, on - jak jsem se později dozvěděl - do Západního Německa.

Jednou - bylo to kolem roku 1980 - jsem jel do Frankfurtu navštívit dobrého přítele, Čecha, který tam bydlel a pracoval. Samozřejmě, že mne zavedl do České hospody, kde se točilo plzeňské pivo, pila becherovka a hrál mariáš. Bylo tam plno, veselo, mluvilo se jen česky a pilo přespříliš.

seděl docela sám, nikým nerušen, zadumaný mladík. Poznal jsem ho hned. Byl to ten číšník z Berouna. Sedl jsem si k němu, ale než jsem mohl začít rozhovor, varovali mně ostatní hosté: „Toho si nevšímej! To je Němčour.“ Přesto jsem zůstal, poručil dvě becherovky a nechal si vykládat jeho životní osud.

Jeho rodiče byli Sudeťáci, německy mluvící, táta esesman. Po ukončení války nebyli odsunuti, ale postaveni před český soud, kde táta dostal trest smrti a máma zemřela v českém vězení. Jeho jako tří-čtyřleté dítě dali na „převychování“ české rodině, později navštěvoval české školy, vyučil se číšníkem a v době, kdy jsem ho poznal, pracoval u „U tří korun“. Chtěl se dál zdokonalovat, navštěvovat kurs provozářů apod. Ale nebylo mu to nikdy dovoleno, neboť byl „oštemplován“ jako Sudeťák, syn esesmana. Po okupaci naší země sověty utekl do Západního Německa s ostatními. Zatímco jeho spoluutečenci museli zůstat v uzavřeném utečeneckém táboře, on dostal okamžitě německou státní příslušnost a byl na volné noze. Žil s ostatními odsunutými Sudeťáky, mluvícími pouze německy, a byl jimi nenáviděn, protože mluvil pouze česky, nebyl odsunut po válce jako oni a byl pro ně nenáviděný Čech.

Ve frankfurtské „české“ hospodě ho zase nenáviděli Češi, neboť dostal okamžitě německé občanství, zatímco oni museli dlouho „trpět“ v německých utečeneckých táborech.

Nezůstalo pouze při jedné rundě becherovky. Roztočili jsme to pořádně, až z jeho strany došlo k nadávání a vyhrožování nám Čechům - mně nevyjímaje - a ke rvačce. Využil jsem paniky a bez rozloučení zmizel.

Kolikrát přemýšlím nad tím, jak opuštění republiky utvářelo a měnilo naše charaktery. Mám zde mnoho přátel z minulosti. Mnoho českých manželů a bývalých snoubenců, kteří společně opustili naši zem, ale ani jeden pár zde nezůstal pohromadě. Jiní, většinou ti, kteří odešli sami, bez přívěsků, zde našli nový domov a „heimweh“ - touha po domově - postihla pouze ty tenkrát velice mladé, kteří se buď vrátili, nebo skončili ve zdejších psychiatrických ústavech... ale o tom až někdy jindy.

A ten „můj“ sudeťáček? Jak ten se asimiloval „v nepřátelském Německu“ a „s nepřátelskými“ Čechy? Možná, že se naučil víc světových jazyků a vyhledal přátelštější prostředí ve Švýcarsku, na Novém Zélandě, v...

Asi se s ním už nikdy nesetkám, ale přeji mu to nejlepší. Byl tak mladý a velice šikovný číšník, který mne zaujal jak svým vystupováním, tak znalostí svého oboru.

Pro Český dialog napsal
Oldřich Steiner
ze švýcarského Luzernu

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012