Úvahy o úvahách???

9-10 2007 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Reinkarnace

Naše životní zákonitosti jsou mnohem složitější. jako dobré řešení problému navrhuji pojem reinkarnace (starého křesťanství a východních náboženských filozofií). Vysvětluje všechno, důsledně, beze zbytku, objektivně. Naše viny i zásluhy se prostě hromadí v průběhu reinkarnací, série lidských životů, které postupně žijeme, a přinášejí, materializují své plody, následky, kdykoli i v kterékoli následující inkarnaci, logicky a spravedlivě. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Pouze problém časové distance mezi činem a jeho následkem v jiném pozdějším životě, plus skutečnost ztráty (přirozené) paměti mezi jednotlivými životy stojí jaksi v cestě našemu pochopení systému. Ten je však všeobsahující a má logiku. Proto trpí nevinní, proto se mohou rodit děti postiženého těla nebo málo, špatně obdařené pro život.

Duše

Musíme ovšem předem pochopit, akceptovat, že naše tělo je produktem ducha a ne naopak. Že vůbec máme nějakou duši, a ta je naše vědomí, které přežije naše tělo, protože sama neumírá.

Resumé

Zašli jsme daleko. Naše národní identita, podmínka celonárodního pozvolného úspěchu je tedy produktem mentálně emocionální kolektivní vlastnosti národního charakteru, jenž sám je založen na základu morálky většiny (dostatečné většiny – většina rozhoduje) členů národa.

Mysli si o tom všem co chceš, věřit nemusíš, nechceš-li, můžeš si to nazvat sám jinak. Bez vnitřní zralosti našich politických reprezentantů to ale nepůjde, alespoň to je jisté, a ti nebudou zralí, dokud široká veřejnost nebude zralá, neb tito nás totiž reprezentují (pokud vůbec).

Filozofii morálky a charakteru národa, lze ji vůbec ostatně použít jako dobrou radu do života našim současným politikům? Sotva, politika se dělá z jiného těsta, bohužel, ale kéž by ji přece dovedli použít, alespoň většina z nich, jak už jsem pravil.

Demokracie

- ta velká hašteřivá dáma, kterou máme doma a která se zove demokracie, je věru taky taková slepá bohyně, která, kromě toho, že je slepá, dělá jenom jedno: sčítá hlasy – a nemyslí. Přijď za ní se sebevětší pitomostí a nesmyslem, třeba i s něčím nebezpečně zločinným, ale když si na ten svůj nebezpečný zločin seženeš dostatečný počet hlasů, prohlásí slepá (vpravdě slepá) bohyně tvou prolhanou demagogii za nejvyšší svatou pravdu a budeš s poctami uveden k moci. A sama se ochotně vyodhlasuje a zruší, když už tady, pravda, nebude zapotřebí.

Garant morálních kritérií?

Z této fatální perspektivy nazíráno není demokracie vůbec žádným garantem morálních kritérií. Morálku ještě můžeš uzákonit, a pak snad, snad, bude nějaká garantována, ale co když se vám, pánové, vůbec ani nikdy nepodaří tu morálku uzákonit? Slepá bohyně sčítá hlasy pomalu a často dosti neochotně, nutno říci.

Parlamentní demokracie je sice fascinující mocenský systém, až příliš často však připomíná těžkopádné, pomalé vozidlo, které je víceméně neřiditelné a na němž se lze vozit pouze na vlastní nebezpečí, neb jest snadno zneužitelné i k tomu nejhoršímu.

Pro okamžik a místo

Když tedy ne demokracie (chci říci kdyby), jaký jiný politický systém je ideální pro lidskou společnost na Zemi? Jako by nějaký vůbec existoval, jako by nějaký univerzální recept na moc ve státě existoval, proč kladeš takové otázky, ach jo. Jsou snad jen systémy pro daný okamžik a pro dané místo, je to jen nechat se překvapit, zdali to bude naše smrt nebo naše štěstí? Až doposud to byly, musíme podotknout, právě jen ty, které byly, punkt. Jako okamžitá výslednice karmicko-morálního souhrnu všech podmínek daného společenství.

Když tedy ne demokracie (chci říci kdyby), jaký jiný politický systém je ideální pro lidskou společnost na Zemi? Jako by nějaký vůbec existoval, jako by nějaký univerzální recept na moc ve státě existoval, proč kladeš takové otázky, ach jo. Jsou snad jen systémy pro daný okamžik a pro dané místo, je to jen nechat se překvapit, zdali to bude naše smrt nebo naše štěstí? Až doposud to byly, musíme podotknout, právě jen ty, které byly, punkt. Jako okamžitá výslednice karmicko-morálního souhrnu všech podmínek daného společenství.

Úvaha nad našimi dějinami

Až doposud jsme hloubali nad tím, co se dělo a děje v nás. Další zajímavou otázkou je, co se za celou tu dobu trvání národa dělo s námi.

V roce 1918 se nám podařilo dramaticky odtrhnout od Rakouska, což bylo jistě statečné a vlastně zcela pochopitelné, za vydatné pomoci velkého T. G. Masaryka, snad té jediné velké osobnosti na naší politické scéně 20. století.

Virus!

Co tehdy ještě nikdo nepozoroval, bylo, že náš národ, jenž měl světu předvést ideální demokracii, byl už tehdy stižen virem. Občanská revoluce, kterou náš národní odboj proti Habsburkům byl, byla zpočátku vedena bezpečně a stabilně zkušeným, zralým Masarykem a několika jinými kompetentními osobnostmi. Pravou demokracii jsme v každém případě na celých dvacet let měli, a svobodu a život. Malý hlouček pochybovatelů (historik Pekař) byl přediskutován, TGM obdržel pravdu, alespoň po dobu svého vůdcovství a života.

Po jeho smrti začal virus pozvolna, ale jistě působit. Pochybovačů jiného destruktivnějšího druhu začalo začalo přibývat a osudový kolos národní revoluce se dal pozvolna znovu do pohybu – a začal hrozit rozdrcením toho dobrého, co mezitím stačilo vzniknout.

První krize

Napřed na nás, 20 let po vzniku republiky, nepěkně přilítli Němci, kterým zrovna v té době šeredně přeskočilo ve věži – náš starý latentní problém se Sudety, jejž jsme zavčas nedovedli obratně sprovodit ze světa. Měli pochybovatelé přece jenom trochu pravdy?

Navzdory hlasitému sebeujišťování o našich vojenských tradicích jsme nakonec dali přednost kapitulaci a raději se nechali pasivně masakrovat nepříčetnými okupanty. Přes 100.000 Čechů umučených/zastřelených bez soudu, zavražděné Židy nepočítaje, kterých bylo ještě mnohem víc.

Morálka odboje

Náš pokus o 2. národní odboj, tak trochu pozdě a s křížkem po funuse, nicméně indikoval, že se stále ještě bereme vážně. Bylo to zoufalé, vlastně již bezmocné gesto (na našem území), přesto však, ještě se stoprocentní morálkou v pozadí. Je to právě tato morálka národa, kterou vlastně stále sledujeme, a o které si dovoluji tvrdit, že je to něco, co je vždy rozhodujícím faktorem úspěchu každého národa. O něco později za komunistů, kdy se beznaděj našeho postavení stává stále zřejmější, z nás už náš virus (cestou působení režimu) nadělal apatické cynické šašky, švejky a nepoctivé egoisty.

Byla tu však v průběhu války přece jenom perfektní morálka i našeho 1. odboje v zahraničí, těchto vpravdě statečných mladých mužů našeho národa – naše armáda už nebyla, tu jsme pravda poslušně složili nehodným Němcům do klína – která nám nakonec ještě projednou zajistila přežití našeho státu se ctí, alespoň na krátký okamžik.

Je boj nutný? Ohnisko zla na východě

Armády občas někomu zadarmo do klína spadnout mohou, svoboda však do klína obvykle sama nepadá. Jenom ten, kdo bojuje, je jí hoden, kdo nebojuje, volí osud raba.

Virus mezitím zesílil, vytrvale rozdmýcháván supermocí lži a zla na východě, která nastolila peklo na Zemi a provolala proto slávu sama sobě, a kterou šílený Adolf nedokázal udolat, protože sám nebyl lepší. Lhář a vrah se prorokem stát nemůže, leda falešným.

Black out dějin

Kolos národní revoluce, původně ještě smysluplné, nyní vykolejil definitivně, stal se neřiditelným a jako pravý Moloch živící se lidskými oběťmi začal požírat své tvůrce. Závěrečná, degenerovaná fáze revoluce, při níž morbidní, lákavé lži a zvůle komunismu uchvacují moc ve státě, se u nás stává úděsnou skutečností.

Normální lidská společnost přestala existovat, v období sociálního hororu, neodvolatelného, každodenního, započalo. Vše normální a dobré prohlášeno za ubohost, přežitek a špatnost samu, solidní základ společnosti povalen ve jménu vylhaného, imaginárního pokroku, který neexistoval.

Vydrancovaným bohatým byla vnucena chudoba, perzekuce a ponížení, což bylo prohlášeno za vrchol spravedlnosti, zatímco dřívější národ svobodných, hrdých bytostí redukován na …… hlídaných otroků. Od těch se nyní ještě ke všemu vyžaduje, aby předstírali vrchol spokojenosti a zářili nadšením, zatímce ve skutečnosti byli brutálně obráni o svůj majetek, svobodu a lidskou důstojnost. Černé prohlášeno za bílé a naivně oslavováno, bílému veřejně utrháno na cti a prohlášeno za černé.

Demokracii, ušlechtilý systém Masarykův, bylo nyní nicméně nařízeno předstírat, a pravidelně „volit“ na 99,5 % hlasů, přestože už dávno žádná neexistovala.

Zhroucení lidského rozumu

Uvědomil si někdy velký Masaryk, jakým smutným zkroucením lidského rozumu jeho vlastní revoluce jednou skončí? Jakým očistcem jeho národy už brzy budou muset projít? (Myslel tím snad tohle, když mluvil o své lhůtě padesáti let českému národu?)

Jiným národům se tohle přihodit nemuselo, nám ano, my jsme se museli zařadit mezi národy s osudem vyšinutým z kolejí, na které Bůh zanevřel. Tolik vnitřního duševního zdraví a niterné rovnováhy – a morálky, hlavně té! v nás nebylo, aby se rudý očistec u nás nemusel stát nutností.

Soudnost!

Náš národní virus, tj. naše nezralost, politická naivita a nesoudnost, nás během pouhých třiceti let od vzniku republiky 1918 neomylně strhl až na nejnižší možnou úroveň politického jakobinismu, myšlenkového a morálního úpadku, destrukce společnosti a lidského života.

Příliš!

Příliš mnoho těch, kteří se nechali zlákat, oklamat, zneužít. Málo těch, kteří si dokázali udržet normální lidský úsudek, odolat, prohlédnout sliby–chyby. Příliš mnoho nemoudrosti, špatných lidských vlastností, nepřejícnosti, nelaskavosti, nenávisti.

To malé slovíčko příliš je zde pro nás rozhodující. Zla jako takového je dost i všude jinde na tomto světě, nejen u nás. Teprve když zla začne být mezi lidmi právě příliš a jeho míra v lidské společnosti překročí určité hranice akceptovatelnosti a začne se přelévat přes okraj, teprve tehdy začne být zlo nezvládnutelné normálními prostředky, nestačí být resorbováno společností a začne pohlcovat nás samy, nás všechny ostatní, lidskou společnost.

Nevyhnutelnost, karma

Historické tragédie národů a jejich osudové nezdary jsou nevyhnutelnou výslednicí souhrnného koeficientu všech jejich špatných vlastností, myšlenek a činů. Činů dávných i nedávných v průběhu celé jejich minulosti. Máme-li obtíže s reinkarnačními názory o lidském karma, zůstaňme raději u těch nedávných, pak se to bude zdát jaksi pochopitelnějším, tato teorie však vysvětluje problematiku osudu jedinců i národů mnohem lépe a důsledněji, jde o souhrn nepřetržitého počínání v čase jak jednotlivce, tak celého společenství, a o jeho nevyhnutelné důsledky, rovněž v čase. Přičemž záleží právě na míře morálnosti v tomto nepřetržitém řetězci jednání, počínání.

Princip morálky

A lidská morálka, pro zopakování, je velmi jednoduchý princip: nedělej druhému, co nechceš, aby druhý dělal tobě. Každodenní kritérium všech našich malých i velkých rozhodnutí na nějž, žel, většina z nás (?) většinou stále ještě kašle. Nesmíme se pak ovšem divit, že se nám často daří podivně, neboť, dosti logicky, ani druzí se nenamáhají brát ohledy na nás.

Reinkarnace

Náš hlavní problém je, že nevěříme na reinkarnaci (už od 4. století po Kristu), a je nám tudíž zatěžko smířit se s představou, že můžeme za něco, čeho jsme se předpokládaně dopustili v některém ze svých životů před tímto naším současným.

Reinkarnace má ovšem smysl spíše pro pochopení osudu jednotlivce. Pro výklad osudu národů se musíme jistě spokojit s předpokladem jejich minulostí, těch „skutečných“, dávných i nedávných.

Obrozenectví, Dějiny jako projev objektivního, karma

Naše národní dějiny moderní doby se zdají být učebnicovým příkladem bezprostředního působení kolektivního karma. Začněme pro jednoduchost obrozenectvím: všechny výkony, ne nemalé, české kultury, vědy, literatury a umění celého 19. století se stávají bezpečným morálním zázemím českému národnímu sebevědomí, jeho vítězství nad tradičním konkurentem německé národnosti ke konci století. Logika (karmického) působení příčiny a následku je zřejmá. Virus, byl-li již jaký, prozatím nepůsobí navenek. Začínáme se spíš stávat něčím, bylo se již nač postavit.

Národní odboj

V okamžiku předstupujeme před světovou veřejnost a žádáme o uznání naší státní samostatnosti. Kdybychom na podporu svého snu měli jen naši kulturu, vědu a umění, drbali by se asi šéfové států Francie, Anglie a USA za ušima, a teprve jejich asistenti po chvíli horečného listování v encyklopediích by jim nakonec vysvětlili, že tito Češi a Slováci jsou „jakousi etnickou menšinou v severní části Rakouska-Uherska“, dál bychom se nedostali. Dobojováno.

Zásluhy na bojištích

K prosazení suverenity Československa bylo ještě nutno přihodit na váhu něco podstatnějšího, a tím byla naše účast na bojištích 1. světové války, kde jsme udivili všechny svou efektivností, morálkou a rozhodností vzít se za svou věc.

Začali jsme existovat. Teprve potom měly vývody starého moudrého pána, profesora Masaryka, o právech malého evropského národa se slavnou minulostí svou váhu – a Československo se mohlo začít zobrazovat do map. Češi a Slováci se podíleli s námi na rozhodování o osudu světa, dokud trvala válka a nejistota, obdrží teď svůj podíl výhod a mají mít, čeho si žádali.

Ještě jednou se projevila věčná pravda dějin: kdo nebojuje, nemá nárok na svobodu.

Nuže, jednoduchá karmická závislost: obětavý čin vojenského vystoupení bez zaváhání vyplodil svůj krásný zasloužený výsledek vzniku nového státu.

Ne každá válka (co je válka, to slovo může znamenat různé věci) je jenom „bestiální a zbytečná“, jak se rádo často říká, a často ne neprávem; boj za svobodu národa je však zřejmě vždycky osudovým buď – anebo a dilematem bytí, či nebytí.

(1. světová válka sama o sobě bestiální byla, musíme-li tak říci.) Tedy bojovali jsme, nakupili pozitivní energii morálních zásluh, v důsledku čehož se naše dobrá věc a náš sen zdařil.

2. národní odboj

O něco později jsme bojovali ještě jednou na straně vítězů a přispěli jsme ke zničení mocnosti zřetelně démonické a vražedné: nacistického Německa. Ještě jednou nám vítězové s ulehčením rádi vrátili samostatnost a integritu, uloupenou zlodějem. A ještě jednou by k tomu sotva stačilo obratné vyjednávání vyjednávačů s iluzemi v ústech. E. Beneš se svou ostatně dobře míněnou diplomacií před válkou dokázal svým domnělým spojencům akorát zhnusit. Teprve když jeho stateční letci začali z Anglie startovat, ve stále větším počtu proti Němcům, začala česká hvězda opět stoupat.

Pád národa 1948

Rozštěp uvnitř českého národa však mezitím vzrůstal a pošilhávání po Sovětech, velkém zloději lidských dějin, a komunistické sympatie, chorobné dítko českého národního viru, kvapem urychlovaly pád českého a slovenského národa, pád, který počal být neodvratný.

3. národní odboj

Ke třetímu národnímu odboji proti komunistickému režimu po roce 1948, nikdy ve skutečnosti prakticky nedošlo. Představa „občanské války“ zřejmě odrazovala průměrnou mysl, sovětský kolos, notorický geroj a pravá ozdoba dějin, vsunul své baganče, páchnoucí arogancí a bolševismem, do dveří a nemínil dát nohu zpátky. Skutečných hrdinů, kteří se alespoň pokusili, byla hrstka (Mašínové!) a český národ ještě i po padesáti letech před nimi prchá, pronásledován svým svědomým, studem – a svým virem.

Kdo nebojuje, není hoden svobody, ubohý český národ…

Naděje pokračujícího nerušeného rozvoje národa a státu, sen svobody, štěstí a života se nadlouho (na jak?) beznadějně zhroutil do hnojiště dějin, do marastu lidské pomatenosti a nenávisti. Masaryku, vidíš, dvanáct let po tvé smrti, a je všem konec, tvoje revoluce propadla amoku a rozšlapala všechno, co se tobě podařilo začít.

Ivan Trefný
Pokračování příště

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012