Dynastie Fričů

9-10 2007 Dějiny česky
obálka čísla

Za mého kantorského působení jsem dávala svým studentům za domácí úkol zjistit, od které doby jejich předci žijí v Praze. Vzhledem k pohnuté historii 20. století studentů, jejichž předci žili v Praze již od 19. století, bylo pramálo. A to jsme na Akademickém gymnáziu měli štěstí, neboť díky jeho více než čtyřistaleté existenci se čas od času najde žák, jehož prapředek žil v Praze a jeho potomek navštěvuje nebo navštěvoval naše gymnázium. Například prapotomek Josefa Jungmanna, básníků F. L. Čelakovského či Š. Hněvkovského, chodila k nám i praneteř slavného vojevůdce maršála Radeckého, a podobně i potomek revolucionáře, básníka a novináře J. V. Friče. Proto vám chci přiblížit osudy několika členů této rodiny, kteří prosluli v řadě velmi různých oborů a neváhám tento měšťanský rod nazvat dynastií, neboť podobná dynastie je v našich zemích velmi vzácná, a to především díky tomu, že naše země leží v oblasti, které se občas vzletně říká „Srdce Evropy“.

Otcem zakladatelem pražské rodiny Fričů byl Josef František narozený 6. března 1804 ve Slaném. Světlo světa spatřil v rodině váženého měšťana. Na studia práv byl poslán na pražskou Karlo-Ferdinandovu univerzitu. Byl nejen vynikající student, ale později i právník, podnikatel a politik. Získal místo zemského advokáta a také přednášel na své alma mater – pražské univerzitě. Poněvadž pocházel z české rodiny, tak záhy prosazoval zavedení češtiny do soudní praxe. Spolu s. K. J. Erbenem a A. Strobachem přeložili do českého jazyka soudní řád a ten se stal základem českého právního názvosloví. Politické názory juris doktora J. F. Friče byly přirozeně konzervativní. V bouřlivém roce 1848 se stal členem Svatováclavského výboru a podílel se na formulování a stylizaci jeho petic a prohlášení posílaných vídeňské vládě. Navrhl osnovu konstituce (ústavy) a nového mužského zřízení, které mělo nahradit nařízení pocházející ze středověku. Ústava se měla stát základním zákonem konstituční monarchie. Bohužel veškerá jednání byla přerušena svatodušními bouřemi. Doktor Frič byl zatčen, internován na Hradčanech. Po propuštění byl členem pražského zastupitelstva. V roce 1849 se ujal zastupování v recesu novináře a spisovatele K. H. Borovského. Po pádu Bachova absolutismu v r. 1860 se stal aktivním členem městské rady a na sklonku života hájil české zájmy jako poslanec Zemského sněmu. Zemřel v květnu 1876. Salon rodiny Fričů byl jedním z mála, které existovaly v Praze 19. století. Byl společenským centrem českých vlastenců.

Ještě pohnutější byl osud jeho syna Josefa Václava Friče. Ten se už v době studií na Akademickém gymnáziu rozhodl stát se básníkem a novinářem. V roce 1848 jako devatenáctiletý obhajoval po boku spolužáků barikádu u Klementina. Účast se zbraní v ruce ve svatodušním povstání rozhodla o jeho dalším osudu. Po porážce uprchl a krátce se skrýval. V roce 1849 inspirován ruským anarchistou Bakuninem připravoval spiknutí. Byl zatčen a odsouzen k mnoha letům žaláře v tehdy uherské pevnosti Komárně. Po amnestii a návratu do Prahy spolu se Sabinou a dalšími autory vydali almanach s poetickým názvem „Lada – Nióla“ a o pár let později slavný almanach „Máj“. Přihlásili se tím k odkazu romantického básníka K. H. Máchy, bez něhož by nevznikla moderní česká poezie. Režimu Bachova absolutismu byl mladý J. V. Frič krajně nepohodlný, a proto byl stále sledován tajnou policií nakonec sám požádal o vystěhování. Rakouské úřady ochotně vyhověly.

Vidíte, milí čtenáři, jak se historie o sto let později v Čechách opakuje. Během více než dvaceti let J. V. Frič pobývá střídavě v Paříži, Londýně, Berlíně. Stále doufá, že v Evropě, a především v Rakousku, dojde k takovým změnám, které umožní vznik samostatného českého státu. Na své pouti Evropou poznává většinu vůdců revoluce. Včetně Bakunina, maďarského L. Kossuta i slavného Itala Garibaldiho. Pokus vydávat v cizině časopis neuspěl. A naprostým nezdarem, a to oprávněně, byla jeho myšlenka využít vítězství Pruska v prusko-rakouské válce 1866 k vytvoření samostatného českého státu pod pruskou patronací. Nakonec tohoto jistě odvážného, pilného muže mnoha nápadů a plánů život v cizině, odloučení od rodiny a trochu i věk udolaly a on zatoužil po návratu. Bylo mu jednapadesát, psal se rok 1880. Vrátil se do společnosti, která byla úplně jiná než ta, kterou jako mladý muž opustil. Byly pryč romantické a nadšené představy a naděje roku osmačtyřicátého. Dále se věnoval literatuře, psal do novin, ale vrchovatě se naplnilo antické „Nevstoupíš dvakrát do téže řeky“. Zemřel 14. října 1890.

Jana Volfová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012