Pozdrav Evě do jazzového nebe

9-10 2007 Ostatní česky
obálka čísla

V srpnu uplynulo 14 let od úmrtí naší legendární zpěvačky Evy Olmerové. Posledních deset let jejího života jsme se často vídaly, neboť jsme spolu „psaly knížku“. Moc času na ni však nebylo, protože jsme měly plno momentálně důležitějších záměrů a zážitků. Když Eva umřela, bylo to jakoby Slunce zhaslo dojetím... jak zpívala v jedné písni. S textařkou (pro Evu napsala řadu krásných věcí) a spisovatelkou Aidou Brumovskou jsme si slibovaly, že tu knížku spolu skutečně napíšeme. Jenže, jak šel čas, každá z nás měla spoustu jiné práce...

Mezitím se o její životní příběh a pěveckou kariéru začal velmi seriózně zajímat pilný mladý muž Jaroslav Kříženecký a knížka je téměř hotová. Vyjde v listopadu t.r., můžete si o ni napsat i do naší redakce. Je mi ctí, že do ní mohu přispět několika svými vzpomínkami. Tady je jedna malá z nich:

Třebsín

Eva s láskou vzpomínala na své mladší doby, kdy jezdila trampovat na Posázaví na Třebsín a tam jezdila na koních apod.

Ráda jsem jí plnila její sny, pokud to bylo v mých silách, což sem tam bylo a bylo to krásné.

Jednoho dne jsme se domluvily, já jsem měla možnost ji vzít rodinnou oktávií do Slap. Tam jsme šplhaly do kopců a hledaly houby. I když se Eva chvástala jaká je houbařka, bylo to trošku (hodně) jinak. Jednak měla silné brýle, které si samozřejmě zapomněla doma. A také, i kdyby je měla, stejně by asi sebrala stejné prašivky, které sbírala s velkou radostí a s velkými vítěznými výkřiky pokaždé, když našla jakoukoliv houbu.

Když jsme šplhaly (od prostředku štěchovického kopce, kde jsme zaparkovaly auto) do těch strašlivých vrchů, sem tam jsem ji dohonila (ona byla stále vepředu a křičela radostí nad těmi houbovými úlovky) a vyrvala jí z tašky prašivky, poprosila mne, jestli by si mohla dát to jedno pivo, co si veze sebou. Dovolila jsem. Pak jsme si daly housku ze sýrem a rajče a pak si paní umělkyně sedla do mechu a smutně a neodolatelně řekla: „Víš, Evo, já bych se tak ráda podívala do Třebsína, kam jsem dřív jezdila… a ono odsud nebude daleko.“

No to se také nedalo odmítnout, zvláště, když Třebsín byl skutečně docela blízko.

A tak jsme se tam odpoledne ocitly. A to přímo v hospůdce, která tam stála stejně jako léta předtím. Vstoupily jsme dovnitř a světě div se - všechno bylo jako před dvaceti lety. Ve staré hospodě s dřevěnými lavicemi seděli stejní štamgasti jako dříve a vítali Evu radostnými výkřiky: „Hele, vem kytaru a šáhni do strun!“

A to Eva radostně učinila. A následovaly posílané panáky rumů, skleničky vína, zpěvy veselé i smutné a poté i pláč a dojetí, které často přichází po těch panácích a skleničkách…

Nicméně, frajeři ze Třebsína byli stále jako frajeři. O půlnoci jsme se dopravily celkem šťastně domů a Eva, které bylo dosti špatně od těch vypitých panáků různého druhu a kvality, dostala geniální nápad: přestane pít.

Jaroslav Kříženecký
Eva Olmerová

Těkavá, náladová, ale zároveň přímočará, citlivá a neuchopitelná, okouzlující i nesnesitelná rozevlátá bytost, u které nic nešlo předvídat, zobecnit, definovat, považovat za jistotu – kromě její totální, často sebezničující upřímnosti – ve vztazích k lidem, světu i muzice. To byla Eva Olmerová – zpěvačka, jejíž rozporuplný příběh se snaží tato kniha načrtnout. Především z vyprávění přátel, ale také z dobových textů, zpráv a rozhovorů v tisku, z filmových dokumentů, knih a dalších zdrojů. Pro někoho zůstane Eva Olmerová Bohem obdařenou zpěvačkou světových kvalit, která tyto dary nedokázala naplno zúročit – ať už vinou svou či druhých. Pro jiné především okouzlujícím bohémem, který se nedal nikým a ničím srovnat do lajny, zahnat do davu, proměnit v loutku – a žil naplno a pravdivě. A všichni budete mít pravdu.

Eva Střížovská

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012