Krajanské spolky na Ukrajině aneb sladká a vzdálená

9-10 2007 Naši ve světě česky
obálka čísla

S láskou k vlasti je to podobné, jako s láskou k milence. Když o ní sníme a je pro nás vzdáleným cílem, jsme ochotni neobyčejných skutků a obětí, avšak když toho cíle dosáhneme, stane se nám samozřejmostí. Jakoby pro nás bez potřebného odstupu ani neexistovala. Ale jakmile se jí zase na nějaký čas vzdálíme, najednou je zase živá, zase v nás vyvolává stesk a lásku a hrdost, náš vztah se zase stává vědomým. A to tím více, čím více a déle jsme od ní vzdáleni. Naše milenka, naše láska, naše vlast.

Tohle všechno jsme si uvědomili po té, co jsme navštívili naše krajany na Ukrajině s projektem nazvaným Krajanský dialog. Naším původním cílem bylo naučit české krajany českým národním písním, protože jsme z předcházejících cest věděli, že mnohé z nich už zpívají s pozměněným textem či melodií. A tak jsme se vydali s pěveckým sborem Camera Chabra a s pěveckým sborem Moravských učitelů (z každého souboru cca 8 lidí), abychom šířili pod vedením dirigenta profesora Lubomíra Mátla českou píseň mezi krajany.

Když jsme přijeli na první místo naší cesty, do České rodiny v Oděse, čekalo nás společné vystoupení u příležitosti Dne nezávislosti a tomu předcházelo samozřejmě několik zkoušek a velké přípravy. Ale čekalo nás také překvapení, nelíčený zápal našich krajanů pro českou píseň, hudbu, tanec a vůbec o vše, co souvisí s českou kulturou a tradicí. Bylo úžasné být svědky vlastenectví, které z krajanů na Ukrajině přímo sálá! Když jsme viděli to úsilí, obětavost, vynalézavost, s jakou připravují české kroje, čas, který věnují po léta nácviku vystoupení, začínali jsme se postupně stydět a klást si otázku, zda my jsme schopni projevit ve svém každodenním životě tolik lásky k vlasti, jako lidé, kteří svou zemi již před mnoha generacemi opustili. Vždyť mnozí z nich Čechy dodnes znají jen z vyprávění rodičů či prarodičů nebo těch šťastnějších, kteří se dostali na stáže do Čech.

Krajanský festival je pro mnohé z nich první příležitostí, která jim umožní přijet do své pravlasti a ukázat, že po celá léta nezaháleli, šili a vyšívali české kroje, sbírali a nacvičovali národní písně a tance. Ve svém volném čase, ze svých úspor, celé rodiny, celé vesnice.

Aby se mohli zúčastnit 1. krajanského festivalu v Praze, budou muset sáhnout hluboko do svých úspor, protože jenom cesta do Čech a zpět představuje částku vyšší než průměrný plat za celý měsíc. Ale pojedou! Z Ukrajiny je dokonce přihlášeno k účasti 6 souborů.

Druhé naše zastavení bylo v Čechohradu, vesničce o 1400 obyvatelích, z nichž většina jsou Češi. Tady jsme bydleli v prostých domcích krajanů, kteří se s námi po celý týden dělili o vše, co měli (a že na zahrádkách v tomto kraji právě dozrávaly melouny všech druhů, obrovské hrozny vína, švestky, jablka, nebylo toho málo, naopak, domácí mléko, máslo, med a vajíčka už mnozí z nás ani neznají). Každý den večer jsme se scházeli ke zkouškám pěveckého sboru a tady se ukázalo, že stále ještě platí staré rčení, že co Čech, to muzikant. Malá vesnička má nejméně stovku aktivních zpěváků, tři sbory a stovky zpěváků, kteří se alespoň přidávají v hledišti. Závěrečný koncert byl velkolepý, při tolika vystupujících souborech byly dvě hodiny zaplněny hudbou a tancem a plný sál diváků se často přidával k refrénům českých národních písní.

Pravda, přijeli jsme s úmyslem učit naše krajany novým písním, ale nakonec se ukázalo, že česká píseň je v krajanských srdcích živá, že patří k jejich každodennímu životu (babičky se dodnes scházejí ke zpěvu vždycky večer po dojení) a nějaká malá odchylka od textu nebo melodie zase tolik nevadí.

Když jsme se loučili, pochopili jsme, že jsme možná něco krajanům přinesli, ale daleko více jsme si odvezli. Začali jsme přemýšlet o své vlasti, o vlastenectví v nás, pro které je život doma samozřejmostí a trochu jsme se polepšili.

Nedávno někdo položil Jiřině Šiklové otázku, co že jsme na té Ukrajině vlastně dělali a ona lakonicky, avšak velmi trefně odpověděla: „ Jeli jsme se tam učit vlastenectví!“

Ano, tak sladká a tak vzdálená. Naše milenka, naše vlast.

Věra Doušová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012