Molekuly v útoku aneb Legrace s vědou

9-10 2007 Ostatní česky
obálka čísla

Když jsem po letech blaženého bohémství v Českém dialogu, jen mírně kdysi narušeném náročnou korekturou rozhovoru s vědcem a odborníkem na pískové sedimenty Jiřím Březinou (S manželkou, nočníkem a kávovarem, ČD 2001), nastoupila do akademického prostředí seriózní vědecké novinařiny, měla jsem jen velmi chabou představu, co všechno to obnáší, co všechno se budu muset naučit.

Mimo „noblesní práce“, jak se jednou vyjádřila kolegyně ve zbroji píšící pro jakýsi bulvár, mě čekalo setkávání s nesmírně vzdělanými a často dnes už nezvykle galantními lidmi, neuvěřitelné množství nových informací a poznání, ale také spousta puntičkářsky přesného ověřování, dohledávání, autorizování a jiného ostražitého dohledu nad texty, fotkami i obrázky.

Stává se, že upravuji tak složitý odborný text, až mi z něj jde hlava kolem. Ačkoli jsou mnozí autoři či zpovídané osobnosti velmi vážní lidé, naštěstí jich spousta má obrovský smysl pro humor. A právě tehdy sbíráte lahodné třešničky na dortu, když upravíte do lidsky čitelné podoby text o jaderných elektrárnách, aniž byste záměnou větné konstrukce spáchali nějaké fyzikální zvěrstvo. Nebo se pokusíte nahlédnout do moderní obdoby alchymistické dílny k vědcům, kteří různě tlučou a trápí nebohé molekuly (a cokoliv jiného), aby zjistili, co to s nimi provede. Molekuly si většinou „jedou“ po svém, ale jejich trapiči se stávají svými vlastními obětmi, dostávají zasmušilý výraz a nedostane se jim klidu, dokud nepoodhalí alespoň kousilínek závoje skrývajícího záhadu (zřejmě ne nadarmo je molekula rodu ženského). A já se vám teď pokusím trochu přiblížit, jak někdy (bohužel zřídka) může taky seriózní článek vznikat.

Letos v létě přišla tisková zpráva o novém objevu, který možná přinese pokrok řadě vědních oborů. Už sám název zněl nebezpečně „propagating wavefronts“ nebo taky „self-propagating self-assembly fronts“. Hodně zjednodušeně jde o to, že se ty mrňavé molekulky někdy chovají jinak, než se od nich očekává a uspořádávají se do jakéhosi „postupujícího čela“.

Stane-li se něco takového, vrtá to pánům a paním (aby mě někdo nenařkl z genderové nekorektnosti) kdysi v pláštích, teď už zhusta v džínách, hlavou a nedá jim to spát. Ještě víc je pak rozhodí, když zjistí, že to není náhodou a že si z nich molekuly snad dělají legraci. Sejde se celá parta zarputilých zkoumačů (v tomto případě JG team – vysvětlení přijde zanedlouho), a když mají štěstí, na něco přijdou. Takhle nějak to tedy bylo i se zmíněnými molekulami a jejich „postupujícím čelem“, což neznamená nic menšího, než že se molekuly na bázi uhlíku, fluoru a křemíku umístěné podél okraje speciální křemíkové destičky začnou za určitých podmínek samy řadit, aby postupně pokryly celou její plochu. Uff! Princip zmíněného objevu je pochopitelně daleko, daleko složitější, ale nám to takhle plně postačí i s dovětkem, že členové JG teamu teď budou zkoumat, jak si objekt jejich zájmu poradí s překážkami, které mu záludně nastraží.

Pro naše náročné akademické čtenáře jsem se snažila z anglické zprávy získat důležité informace, abych mohla chování již zmíněných molekul dostatečně složitě popsat, leč nebylo mi vše zcela jasné. I vznesla jsem dotaz na vedoucího té zvědavé party, kterou jsem pokřtila JG team, Jana Genzera (viz ČD 4/2007): „Milý Honzo, stvořila jsem jakési dílo, ale co je pro Tebe zcela jasné, je španělská vesnice pro mě. Při překladu jsem dolovala chabé útržky toho, cos mi před časem vysvětloval. Víš však, že jsem profesí seriózní pábitel, takže prosím o nemilosrdné upřesnění textu.“ A pan profesor mi složitě odpověděl (myslím, že plně postačí první věta a polovina čtenářů nalistuje jinou stranu): „Před několika lety se moje skupina začala zabývat přípravou povrchů, jejichž smáčivost (schopnost povrchu být smáčen nějakou kapalinou) se mění v závislosti na poloze: tedy zatímco jedna strana podložky je téměř kompletně smáčivá, protilehlá strana je téměř nesmáčivá.“ ...vodní kapka se dá tlačit proti gravitaci má gradient smáčivosti a její nesmáčivá strana je místo, s nímž vodní kapka poprvé přijde do styku.“ Pokračovalo to dál a dál, ale protože už jsem z toho byla sama smáčená potem, připsala jsem další dotaz: „Nerozumím – mám problém – asi gradient chápavosti!“ Dostalo se mi vysvětlení o smáčivosti a organokřemíkové – ne křemílkové – kapalině, která je v podstatě nesmáčivá, ale její reaktivní skupina je schopna reagovat s hydroxylovými skupinami připevněnými na povrchu podložky. To, že se kapalina záhy začne vypařovat, aby se po chvilce bloudění zase nalepila na podložku, už jsem přestala zvládat a musela jsem se odreagovat s tužkou v ruce – obrázkem.

Ovšem to byl pouhý začátek. Teprve nyní přišel na řadu JG team, který začal nebohé molekuly omezovat v prostoru, až vypozoroval, že právě ty uvězněné molekuly čelí svému osudu daleko rychleji, než jejich svobodnější kolegyně. V pro nás složitém, přesto značně zjednodušeném, Honzově popisu jsem se dočetla: „...Po mnoha měsících strádání, kdy jsme této záhadě nemohli přijít na kloub...“ Jistě chápete, že jsem se nemohla nezeptat: „Tys při bádání strádal, nebo bádal a strádal, nebo strádal, protože ses soužil? Taky věřím, žes strádal, žes na to nemohl přijít, přesto myslím, žes až tolik nestrádal, žes víc bádal“, komentovala jsem stav vědcovy duše. „Dejme tomu, že se ty molekuly přilepí. Vytvářejí plochu jen tam, kam jim ,ruce´ dosáhnou? Pokud jich je na danou plochu málo, můžou se ,rozplácnout´ natolik, aby ji pokryly?“ Dožadovala jsem se další odpovědi. „Well, to je dobrá otázka. Ano i ne. Některé molekuly jsou flexibilní v místech připojení na podložku, a ty to opravdu mohou udělat. To ale v případě organokřemíkových molekul nehrozí – ty se maximálně trochu natočí, ale jinak si asi nelehnou...“

Aspoň, že tak, oddychla jsem si.

Dalšího dlouhatánského popisu objevu, kudy čelo molekul postupuje a jak dlouho mu to trvá, vás, milí čtenáři, ušetřím. Také doplňující naivní otázky a nejapně žertovné odpovědi pana badatele vynechám. Důležitou součástí správného vědeckého textu jsou ovšem také obrázky, jimž nemohou chybět popisky. V tomto případě to byl opět, jak jinak, příšerně složitý dlouhatánský anglický popis zobrazeného jevu. I zaškemrala jsem: „Chceš mi říct, že to mám přeložit sama? Budu potit krev a pátrat, kde by šlo krátit – Ty bys to napsal hned.“ Odpověď: „Yes, zkus to,“ jsem vzala jako odporný podraz a volnou parafrází jsem vyjádřila své dojmy po neúměrně mnoha hodinách strávených s molekulami – nejprve nad křemíkovou podložkou plujícími, posléze přilepenými a nakonec postupujícími v čelné vlně – teď už zcela jistě chápete, že ty molekuly vytvářejí „propagating wavefronts“. Přiznávám, že jsem po ocenění „Very close to the original translation! A good start indeed.” zbaběle vzdala další vydatné popichování, abych svou verzi popisku ve vědeckém časopise použila. Vám ji ale dopřeji, tím spíš, že sám vrchní velitel JG teamu nevěří, že ji uveřejním.

V závěru článku pro Akademický bulletin (abicko.avcr.cz) vyjadřuje prof. Genzer naději, že výsledky práce jeho skupiny mohou dalekosáhle obohatit studium „soutěživosti“ v přírodních jevech. Říká, že silnější vyhrává, a jeho zajímá, kdo to bude a proč.

A já zas říkám, že v tomhle žánru zvítězím já! Český dialog mi vždy umožnil s lehkým perem popustit uzdu nadsázce, a to jsem s radostí učinila i nyní. Někdy je i s vážnou vědou vážně legrace.

Marina Hužvárová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012