Markéta Hejkalová o Finsku a o knihách, které zůstávají

9-10 2007 Rozhovory česky
obálka čísla

Spisovatelka, překladatelka z finštiny, nakladatelka a zakladatelka knižního veletrhu v Havlíčkově Brodě, jejímiž osudovými místy jsou také Praha a Helsinky. Tmavovláska s velkýma živýma očima, energickými gesty a neutuchajícím nadšením do další práce.

Také místopředsedkyně českého PEN klubu. V nakladatelství Hejkal, které založila s manželem, vydává knihy Jiřího Stránského, Hany Pražákové, Jiřího Lukeše a dalších českých autorů. Intenzivně se věnuje nejzajímavějším titulům finské literatury (Miky Waltariho, současného nejoblíbenějšího finského spisovatele Arto Paasilinny a jiných) a vydává i vlastní tituly. Je jich už pěkná řádka a často se věnují opět Finsku (ale zdaleka nejen), ženám (ovšem ve vztazích k můžům) i naší současnosti.

Za všechny jmenujme: Ženy a cizinci na konci tisíciletí, Vždycky jedna noc, Slepičí lásky.

O nejnovějším titulu Markéty Hejkalové, věnovaném spisovateli Waltarim, bude řeč obšírněji.

Nežijete sice nyní v Praze, ale rodinná historie a práce vás s Prahou trvale spojují…

Naše rodina měla kořeny v Praze, ale ne zas tak dlouhé. Můj dědeček spisovatel František Křelina koupil před válkou domek na Spořilově. Přistěhovali se sem s babičkou z Českého Dubu, který byl zabraný Němci. Zrovna tak rodina tatínka, který sem přišel také před válkou se svou maminkou z Jihlavy – v podstatě také utekli před německou atmosférou…

Moji rodiče se seznámili v Praze, ale to už domek na Spořilově maminčina rodina neměla, protože dědu zavřeli v 1951, domek komunisté zabavili a babičku s dcerami vystěhovali do Černé ulice do rozděleného bytu.

Až po roce 1968, kdy byl děda rehabilitován, se domek rodině vrátil. Já jsem narozená v Praze a první dva roky jsem bydlela v Černé ulici.

V bytě v Černé ulici se vlastně odehrává román o vaší rodině z pera vaší maminky, redaktorky a spisovatelky Hany Pražákové, který se jmenoval Nadějí tu žijem.

(Je právě o těch kritických letech, kdy sestry Křelinovy a jejich maminka statečně nesly tvrdé životní podmínky i otcovo věznění – pozn. autorky)

Ano, v Černé 15. Moje babička si sice na všem zlém hledala to dobré a i tady se spřátelila s lidmi z domu, byla ráda, že je to dům trochu literární - kdysi v něm žila Eliška Krásnohorská a naproti přes ulici byl Knižní velkoobchod, ale ve skutečnosti těžce nesla, že je komunisti připravili o domek na Spořilově, na který si vydělali a našetřili z dědových honorářů a z učitelských platů. Já si byt v Černé ulici pamatuju už hodně matně a docela ráda jsem tam za babičkou a dědou jezdila, ale asi byl dost hrozný: záchod společný se sousedy, v koupelně kuchyň, byl tmavý, vůbec tam nesvítilo slunce...

Vy jste ale pak vyrůstala v Brně…

Ano, ale pak jsem se vrátila do Prahy studovat finštinu. V tom mne zase ovlivnil můj tatínek, který kdysi ve Finsku byl na počátku 60. let – je totiž hungarista a studoval tam druhý ugrofinský jazyk. Finsko (kde jsem s ním nebyla) se pro mě od té doby stalo vysněnou zemí. Vystudovala jsem ji na Karlově univerzitě (a ještě ruštinu). V Praze jsem několik let pracovala, ale pak jsem odešla za manželem do Havlíčkova Brodu, kde od té doby hlavně působím.

Jak se žije v Havlíčkově Brodě? Pro mnohé rodilé Pražáky zvyklé na anonymitu jsou poměry v menších městech neznámým pojmem.

Myslím, že všechno má svoje dobré i špatné stránky. Kdysi jsem si taky neuměla představit život jinde než v Praze nebo maximálně v Brně, pak jsem žila i pár let v Helsinkách, ale v Havlíčkově Brodě jsem si zvykla a líbí se mi tam, lidi tam mají k sobě blízko (i když někdy až moc), znají se, mám tam přátele, a když zatoužím po větším městě, není problém rozjet se do Prahy nebo kamkoliv jinam. Havlíčkův Brod je můj domov, ale střídání různých prostředí se mi líbí, i postavy v mých knížkách žijí v různě velikých městech a v různých zemích.

Zasvětila jste svoji práci knihám v tom nejširším slova smyslu. Knihy píšete, vydáváte (rozumí se především knihy jiných autorů, ale i ty svoje), knihy překládáte, založila jste před 17 lety Podzimní knižní trh, z nějž se postupem času stal druhý nejvýznamnější knižní veletrh v ČR. Neláká vás zkusit si třeba časem něco úplně jiného?

Vlastně ano. Něco úplně jiného mne občas láká – a už jsem to i zkusila, to byla ta diplomacie, když jsem pracovala jako kulturní atašé v Helsinkách v letech 1996 - 99. To byla dost jiná práce, i když samozřejmě měla i něco společného s tím, co jsem dělala. Líbilo se mi to, byla to hodně zajímavá zkušenost, ale stejně jsem se chtěla vrátit ke knihám. Pak jsem také nedávno učila finštinu na Masarykově univerzitě v Brně, což se mi také líbilo, ale ne natolik, abych chtěla změnit svůj život. Čím jsem starší, tím si víc uvědomuji, že času není neomezeně. Mám danou dobu, po kterou mohu udělat něco pořádného, co po mně třeba zůstane. A pro mne jsou to ty knihy. Za nejdůležitější považuji autorství, psaní knih, ale to třeba zrovna nepřetrvá, možná to bude něco jiného, třeba přetrvají knihy jiných autorů, které vydáváme, nebo veletrh, který nějakým způsobem bude pokračovat. Ale jsou to ty knihy, kterým se chci věnovat, nic jiného mne tak strašně neláká. Ovšem člověk nikdy neví, co přinese budoucnost…

Tak trochu osudovou zemí se vám stalo Finsko. Začněme u Egypťana Sinuheta – díla proslulého finského spisovatele Miky Waltariho. Sinuheta jste sice nepřekládala, to až několik dalších Waltariho románů a novel, ale hádám, že pro vás byl stejně jako pro mnohé jiné čtenáře vstupní branou do Waltariho světa.

Sinuheta jsem četla jako prvního – to byla téměř povinná četba hned v 1. ročníku na vysoké škole, ale Waltari mne oslovil pragmatickým způsobem až o mnoho let později, když jsme s manželem založili nakladatelství. Musela jsem trochu opustit své sny, že budu objevovat pro české čtenáře jenom neznámé, nové, finské autory a překládat je. Musela jsem hledat i knihy, které se budou dobře prodávat. Zjistila jsem, že Waltari pro mnoho Čechů rovná se pouze Egypťan Sinuhet. On je ale o hodně mnohovrstevnatější autor, z velké části neobjevený. Psal i díla ze současnosti, která mohou oslovit mladší lidi, a proto stojí za pozornost. Je to vlastně ideální autor pro nakladatele, protože je skutečně světový, ačkoli je někdy chápán hlavně jako autor poutavé dobrodružné četby. Je ale velmi známý a skutečně kvalitní, o tom není pochyb, a zároveň se dobře prodává.

Nedávno vyšla vaše poslední kniha - Fin Mika Waltari. Představuje tohoto spisovatele jako velkou, mnohdy rozporuplnou osobnost, a spolu s Waltariho životem (1908 – 1979) čtenář projde i finskými dějinami 20. století. Zjistí s překvapením některé podobnosti s našimi dějinami. Jak dlouho vám trvala práce na poslední knize? Co na ní bylo nejtěžší a co nejzajímavější?

Idea napsat něco o Waltarim mne napadla v době, kdy jsem překládala jeho nejrozsáhlejší dvoudílný román z 16. stol. Krvavá lázeň a Šťastná hvězda, který se odehrává v Osmanské říši. Hrdinové, Mikael a jeho druh Antti, doputují z Finska přes Evropu do Osmanské říše a Mikael je jí napřed zcela okouzlen - třeba tím, že všichni jsou si rovni - ale postupně dospívá k hořkému prozření, vidí, že všichni jsou si rovni proto, že všichni jsou sultánovi otroci, a nachází v Osmanské říši čím dál víc rysů totalitního státu. Mě zaujal hlavně Waltariho protitotalitní patos, odsouzení totalitních ideologií, což souviselo s dobou po druhé světové válce, kdy jeho romány vznikly. Bylo to pro Finsko hodně složité období, kdy se převlékaly kabáty a přepisovaly dějiny, a tenhle bod zlomu se pak ve všech Waltariho románech nějak objevuje. A to téma zlomu, náhlé změny hodnot, je myslím blízké i nám Čechům.

Příprava k napsání knihy o Waltarim byla dlouhodobá, dá se do ní započíst i to, že učím na Masarykově univerzitě úvod do finské literatury a kultury. S finskými dějinami jsem se dostala do kontaktu již v době studií a pak i za svého působení ve Finsku, takže i to se dá započíst do přípravy. Intenzivní práce trvala přibližně dva roky.

Co na ní bylo nejtěžší? Asi právě zpracovat Waltariho život na pozadí dějin a nezabřednout do podrobností, nerozebírat každou novelu a současně události, za kterých vznikla, protože Waltari toho napsal moc. A taky z těch finských pramenů vytáhnout to, co je zajímavé pro nás a přijatelně to zjednodušit. To bylo nejsložitější.

Nejzajímavější bylo samozřejmě setkání s Waltariho dcerou Satu (v roce 2001 a 2006) a také s jinými lidmi, kteří spisovatele znali, například s novinářem Hannu Marttilou, který byl v dětství Waltariho sousedem.

S Waltariho dcerou jsem strávila několik hodin, pojala ke mně zvláštní důvěru a mám pocit, že jsme spolu v jakémsi zvláštním spojení.

Zmínila jste v knize také krátce souvislost Waltari – Čapek . V rozsahu a charakteru tvorby je můžeme přirovnat. Ale zatímco Čapka můžeme bezvýhradně přijmout kvůli čistotě jeho odkazu – okamžitému rozpoznání hrozby fašismu i komunismu, Waltari to má s fašismem sporné.

Ano, lidé se často ptají, s kým bych Waltariho srovnala. Oba spisovatele lze ale srovnat jen částečně: co do mezinárodního ohlasu a šíře jejich tvorby.

Waltari byl zpočátku skutečně fašismem do jisté míry fascinován. Musíme si ale uvědomit, že finská zkušenost s fašismem byla úplně jiná. Nebyly tam například vůbec koncentrační tábory, ani se o nich nevědělo. Německo Finy nenapadlo, naopak to byl Sovětský svaz, ten je zavlekl do války, a proto pro část Finů je - logicky - komunismus větší nebo stejně veliké zlo jako fašismus, což se u nás dosud moc nepřipouští. Waltari ovšem z určitého okouzlení nacistickým Německem brzy vystřízlivěl a vyrovnal se s tím ve svých románech, kde velmi výrazně varuje před jakýmikoli ideologiemi.

Vydáním knihy o Waltarim jste si splnila jeden svůj sen. Co máte v plánu v nejbližší budoucnosti? Píšete už nějakou další knihu?

Ano, támhle na stole ji už mám rozepsanou, bude ze současnosti a bude se odehrávat v několika zemích (včetně Finska samozřejmě). Waltari je pro mne v tuto chvíli v zásadě uzavřené téma – i když se ještě chystám přeložit některá jeho menší díla. Těší mne ale, že se o jeho biografii zajímají i zahraniční nakladatelé (Francouzi, Finové).

Před sebou mám další, už 17. knižní veletrh v Havlíčkově Brodě. Letošním tématem je maďarská literatura a také akce Dopište… tentokrát jde o povídku Ivana Klímy, kterou mohou čtenáři dopsat podle svého. Doufám, že se veletrh vydaří stejně jako ty minulé, to znamená, že přijede asi 180 nakladatelů a přijde se podívat asi 13 000 návštěvníků. Myslím, že i návštěvníci z Prahy by tam mohli objevit leccos nového, protože na Podzimním knižním veletrhu vystavuje i mnoho malých a nekomerčních nakladatelů, jejichž knihy nejsou tak snadno k sehnání ani ve skvěle zásobených pražských knihkupectvích.

Zmiňovala jste se, že ráda cestujete… a jak vlastně odpočíváte? Ještě mi řekněte, že také s knihou…

Smích. No ano, cestuji ráda, s manželem podnikáme pěšky a vlakem výlety po Vysočině, autem po Evropě a letadlem třeba do Finska nebo do vzdálenějších zemí.

Ale vážně si myslím, že nejlépe strávený volný čas je s knihou (smích).

Já zase myslím, že to je krásný konec rozhovoru (smích), za který děkuji.

Martina Fialková

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012