Žít v pravdě, bojovat železem, střežit minulost, zemřít vestoje…

9-10 2007 Aktuality česky
obálka čísla

Skaut a sokol. Občas nosil sombrero a připomínal spravedlivého kovboje. Nedokázal žít ve stádu. Byl nezařaditelný. Zásadový. Příliš nelichotil. Ale ani nefňukal. Rozpustile klukovský. Nebyl diplomatem. Byl prý „košatým“ člověkem. Ve vztahu ke komunistům pro něj platilo vždy a všude: Nezadat si s nimi! Knockauty ihned vracel. Neměl rád rektální horolezectví. Muž mnoha řemesel – JAN BENEŠ, spisovatel.

Benešův otec byl legionářem, ve třicátých letech se podílel na výrobě speciální betonové směsi pro stavby bunkrů. Na jaře 1952 z majora Ministerstva obrany soudruzi udělali pomocného dělníka. Otec synovi říkával: „Jestli opravdu kinžálem sekneš dobře, pak z bolševíčka na koni uděláš dva.“ A Honza, ke vší smůle, jakoby šel ve šlépějích otce.

Bojovného ducha prokázal již v šesti letech. Se stěny tehdy strhl otcův kinžál a napadl jím Mikuláše s čertem. Ač chtěl být vojákem, v zeleném prostředí se mu nedařilo. V roce 1955 se přihlásil do Ružomberoku, tamního důstojnického učiliště. Po „fackovacím“ výstupu s jistým majorem, který Honzu při mytí chodby častoval oslovením „soudruhu“, byl v „rámci snižování ozbrojených sil“ po šesti týdnech propuštěn. A vojensky se mu nezadařilo ani v Prešově, kam narukoval. Když v jeho skříňce našli vícero podvlékaček, nedovoleně se prý ozbrojoval, podlomil bojovou morálku mužstva a soudili ho pro „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“, aby mu rozsudek v roce 1962 tzv. zahladili.

Nevěřte reformním komunistům…

Armáda ho nechtěla, věznice mu otevírala svou náruč. Když v roce 1966, jak sám říkal, „splichtil“ petici na protest proti zavření Siňavského a Daniela v Moskvě a prosadil konání mimořádného sjezdu Svazu československých spisovatelů, skončil ve vězení. V kriminálu se uměl postavit tomu, jak říkal „kdo má větší svaly a sto vytetovanejch obrázků.“ Propuštěn z druhého věznění byl v březnu 1968, kdy mu prezident A. Novotný, v den složení své funkce, udělil amnestii.

Nevěřil reformním komunistům z doby Pražského jara a budování si jejich společenských postavení, protože „nám ukradli mládí“ a říkal: „Proč by najednou měli bejt tváře lidský, když dvacet let byli od prdele díry.“ Paradoxně dostal literární ceny Svazarmu (1963), Rudého práva (1964) a řadu dalších. Po okupaci naší země šly Benešovy knihy do stoupy. Ale asi nejvíce si vážil ocenění Presidental Medal of Merit 1980, které až později převzal z rukou Ronalda Reagana, prezidenta USA.

Nelze se divit, že v říjnu 1969 odešel do Francie a po roce skončil v USA. Byl tam zahradníkem, opravářem jeřábů ve slévárně. Zatím zločinný komunistický režim v ČSSR Honzovy a Šárčiny dvě děti držel jako rukojmí. Rodiče z USA sepsali skoro čtyřicet žádostí, trvalo deset let, než se mohli s dětmi setkat a společně začít žít...

Až později v Monterey, 19 let, do roku 1993, agenty CIA, FBI a diplomatický personál učil češtině.

Řízeček jako kvíteček

Podobal se svým literárním hrdinům: Dosáhli svých tužeb, ale spokojeni nebyli. Před kamarády občas srazil paty, řka: „Poslušně hlásím…“ Politiky přirovnával k prodejné děvce: „To je mentalita prostitutky, která říká, že se sice kurví, ale dostala kartáč zasazený ve zlatě.“ Když v listopadu 1989 potkal udavače Janouška, chtěl mu namlátit, ale nechtěl prý kazit Václavu Havlovi revoluci. Havel mu byl kdysi jako svědek na svatbě, ale po roce 1989 prý poznal „jiného člověka, ješitného, zahleděného do sebe.“ Vždy tvrdil, že v politice nejde o to, co umíte, ale koho znáte. „Prazákladem zdejší politiky, společenských vztahů, je obyčejná lidská chtivost. Tedy právě to, na co zašel komunismus…“ Když se vrátil zpět do vlasti, navštívil zámek spisovatelů na Dobříši, v kovbojských holinkách zvolal na číšníka: „Řízeček jako kvíteček, prosím…“

Tak například na protest v roce 1997 vystoupil z Obce spisovatelů, když zjistil, že je tam funkcionářem člověk, který za politický „zločin“ kdysi nechal na sedm let poslat do vězení svou vlastní sekretářku. Při vzpomínkovém aktu na Miladu Horákovou v České Lípě, 27. června 2006, jako člen předsednictva KPV ČR, Beneš řekl: „Nacismus i komunismus se provinily shodnými zločiny. Mezi nacistickými zločiny není žádný, kterého by se nedopustili rovněž komunisté.“

Z literatury četl Praseckiho, Greena, Poláčka, Centrarse, Faulknera. Miloval hudbu Armstronga, Peggy Lee, Johnyho Cashe a obdivoval obrazy Degase, Miróa a své ženy, výtvarnice Šárky. A samozřejmě filmovou tvorbu Elia Kazana.

Rozptylte mne v Pacifiku

Když mne jednou, už po několikáté, zbili komunisti, přerazili mi nos a utrhli blesk z foťáku, Honza mi do redakce přivezl elektrický paralyzér a pravil: „Je to výrobek z USA. Odzkoušenej na padesátikilovým zvířeti. Ihned vyhodilo kopyta. Nemohu dopustit, aby tě bolševici bili…“ Vzpomněl jsem si, jak jsme kdysi s Honzou a druhým Honzou, Vyčítalem, jeli do Brna. V autě jsme pouštěli CD s jeho písničkami, které mělo vyjít, a Brňáci na ulici z toho byli paf a my měli ohromnou prču. Nebo když jsem s Honzou na Moravě týden bydlel v jakémsi údolí na samotě, a večer jsme jako malí kluci na stěnách pozorovali plameny, šlehající z otevřených dvířek kamen. Jednou mne také navštívil v budově Arcibiskupského semináře. V Pokoncilní knihovně, kde jsem brigádničil, si sedl, dal nohy na stůl a začal nadávat na komunisty. Personál se za nás tiše začal modlit...

V úterý 12. června, se Honzova rodina, kamarádi a známí, sešli na zádušní mši v břevnovském klášteře Sv. Markéty. Účastna nebyla jediná televize. Té „primácké“ se nedivím, vždyť Honza na ni podal žalobu kvůli opakování Třiceti případů „magora“ Zemana. A aby ani poslední rozloučení s Honzou nebylo tak jednoduché, vrata kostela, jimiž kdysi v rakvi nesli tělo Karla Kryla, byla otevřena. Mše byla rušena mužem, který kolem jezdil na traktůrku a ke konci mše na nedalekém oválu ploché dráhy začali jezdci tůrovat motorky. Stejně, jako když zde pohřbívali jednoho z prvních mluvčích Charty 77, filosofa Jana Patočku, kterého utrápila Státní bezpečnost. Kryl i Patočka tu mají hroby. Nedaleko Patočkova leží i jeho udavač. Lze se potom divit, že Benešovým posledním přáním bylo, aby byl jeho popel rozptýlen v Pacifiku?

Pepíno Maraczi

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012