Antál

7-8 2007 Kultura česky
obálka čísla

Je předjaří roku 2007. Neobvykle horké počasí mne obdařilo mimořádnou leností. Předla jsem si na pražském balkoně jako spokojená kočka, když mne z letargie probudil telefon. Pan redaktor Josef Kučera se ptal, mám-li článek pro časopis Panorama s tematikou Orlických hor. Poctivě jsem musela přiznat, že jsem ještě nenapsala ani slovíčko a že to napravím.

Téma bude Antál (Antonientál, Antoniino údolí).

Člověk míní, ale pámbu mění. Místo za psací stůl mě posadil do letadla. Antál letí se mnou, pohodlně usazen v mé hlavě. Pod námi oblaka a středoevropská krajina jako pestrá látka na elegantní letní šaty. Než bys řekl švec, je tu ranvej pařížského Orly. Antál jako spoluzavazadlo se mnou nastoupil do taxíku, prohlédl si Lucemburské zahrady, osvěžil se u fontány, prošel se po bulváru Seint Germain des Prés, usnul v rozkošném domečku v ulici Giordana Bruna, na pár dnů zajel do zelené jaraplné Normandie, projel se na koníku a nakonec se vláčkem rozjel do kraje Centre, do departementu Loiret a definitivně zakotvil v obci Gidy, požehnané pro mne dávným přátelstvím. Život tu plyne zvolna při pěstování pšenice, cukrovky a slunečnic. Laboratoře, které poskytují servis zdejšímu zdravotnictví, také mnoho rámusu nenadělají. Jaro povzbuzené slunečním žárem vyšívá nedočkavou jehlou nádherný závoj nevěstě přírodě. Vyšilo už bílé střemchy, chudobky a třešňové květy. Navléklo žluté hedvábí pro pampelišky, řepku a zlatý déšť. Přidalo modré podléšky, fialky a růžové šeříky. To vše na svěže zelené kanavě z mladých lístků stromů a hebounké trávy. Rok co rok se koná tenhle květinový ples, co člověku rok co rok vyrazí dech. Radost vstoupí do duše a do srdce, když všechno živé děkuje za impuls k plození a k tvoření. Slovo tvoření.

Spěchám do rozkvetlé zahrady, zatímco zdejší vzdělaná kukačka svým mocným hlasem do zblbnutí připomíná Francouzům Máchův Máj, vlčák Songo s mým pantoflem v hubě soustředěně sleduje, jak vypouštím Antál z unavené hlavy. Antál si vybalil na zahradě své lesy, kopce, louky, chalupu, potok, řeku a hájovnu u silnice. A protože pro tohle všechno nebylo na zahradě místo, vypůjčil si i okolní svět. Najednou jsem v Orlických horách v Antoniině údolí.

Kde se vzal tu se vzal, přisedl si ke mně můj dědeček Jindřich Štemberka - zakladatel turistiky v Orlických horách - a začal mi diktovat: "Cesta údolím Alby od Skuhrova do Jedlové je snad nejkrásnější partií v horách Orlických?" a pokračoval: "Za půldruhé hodinky příjemné potulky stanete u roztomilé hájenky, přitulené k lesnatému svahu. Jsme v Antoniině dole, kterému místní obyvatelstvo říká zkrátka Dolík. Údolí Alby se zde poněkud rozšiřuje. Z obou stran ji lemují úzké loučky, proseté sty a sty plaménky nejrůznějších květů. Na stráni proti přívětivé hájovně táhne se mezi ševelivými lesy obdélník svěžího paloučku, z jehož středu pohlíží na nás milými očima dobré maminky prostorná chalupa, kterou chrání z jedné strany rozložitý dub a z druhé majestátní lípa jako důstojná matrona. Jinak kolem lesy a lesy? Usedával jsem zde mnohokráte do roka a pohlížíval zamyšleně k pěkné chaloupce na protější stráni. Táhlo mne k jejím prahům něco živelného, osudového."

Dále pak dědeček, nejen advokát a turista, ale též zemský poslanec na vídeňském sněmu, spolupracovník prezidenta Masaryka, který byl říšským poslancem, své pocity vysvětluje: "Dítě Podkrkonoší (narodil se v Pecce u Nové Paky stejně jako jeho bratr Josef Štemberka, lidický farář. 10. 6. letošního roku je 65. výročí ode dne, kdy byl zastřelen.) zatoužil jsem v mládí po Praze. Po pěti létech mě učarovala mateřídouška vonných mezí tak neodolatelně, že jsem dal výhost mladým snům a uchýlil se na venkov. Život zpracoval si svého člověka, nasel stříbrných šedin do skrání a nakapal trpkosti v důvěřivou duši. Odvrátil se od problémů kulturního, sociálního i politického života současnosti a zahořel touhou po prostém údělu člověka, jemuž slunečný úsměv, skotačivá hra jasných pramenů, šumná modlitba zadumaných lesů a dětský pozdrav kvetoucích luk jsou smyslem života. Usaditi se aspoň na několik týdnů v roce v odlehlém koutě zasněné samoty, odpočinouti si od života intelektuálního, nebádati a nedrásati srdce hořkými otázkami dne, žíti životem šťastného barbara a ve slunečném oparu horských hvozdů povznášeti duši k blankytným výšinám, stalo se mi neodolatelným příkazem sestárlých dnů. Proto jsem se od hájovny v Antoniině dole díval tak vzrušeně k jasným oknům šedé chaloupky na protější stráni? V chaloupce v té bydlil dědeček Pohl se svojí stařenkou. Každému z nich bylo hodně přes sedumdesát, jak si to nedávno vypočítali. Oba byli místními rodáky a nedostali se nikdy přes hranice nejbližšího okolí. O světě měli sotva jiný názor než nedospělé dítě. Přijímali život, jeho řídké radosti a časté bolesti prostě, jak se jim podával, žádnou záhadou si nelámali hlavy. Chodívali v neděli buď do českého kostela v Dobrém, nebo do německého v Deštném či Velkém Uhřinově. Každý z nich byl asi hodinu vzdálen?"

Dědeček Pohl byl od jinošských let drvoštěpem. Pracoval v revíru michovském. Zamiloval se do Barbory Abelové, která se narodila kolem roku 1830 v chaloupce, která se zmíněnou sousedila přes potok. Výborně se učila ve škole, byla znalkyně léčivých bylin a vždy úspěšně vyhojila časté rány tamních dřevařů.

V době, kdy v údolí nebyla ještě ani silnice, ani hájovna a na stráních rostly jen samé buky, dělal její tatínek drvoštěp Abel louče. Uměl to tak pěkně, že si pro ně chodili lidé z celého okolí. Když se Pohl s Barborou vzali, koupili si chalupu na stráni nad hájovnou od pana Šmída, který jim ji rád prodal, protože chtěl poznat svět.

Chalupa Abelova, sto kroků odtud, zůstala po smrti Abela prázdná.

Dědeček Štemberka koupil tuto chalupu, nastěhoval do ní Pohlovy (takže se Barbora dostala opět pod rodnou střechu) a o prázdninách roku 1913 vtáhl s celou rodinou slavnostně do vytouženého letního sídla v Antoniině dole a tak se dědeček stal prvním chalupářem v Orlických horách (jak před časem výstižně napsal ve své studii o něm PhDr Václav Šplíchal).

Tehdy bylo údolí pokřtěno na "Antál". Dědeček o tom vypravuje: "Antál, toť Antonientál, Antoniino údolí, či lidově Dolík. Dokud ještě malá pusa Věřina nezmohla najednou tolik slabik, pokřtila rozkošné toto místečko v horách Orlických slabikou první a poslední. A od té doby jsme i my je nazývali Antálem."

Věra, rozená Štemberková, moje maminka, byla tehdy ještě malé dítě. Co v Antále zažila, to už by bylo další vyprávění.

(Citáty použity z brožury Jindřicha Štemberky Antoniino údolí, z edice Naše otčina, č. 36- 37, která vyla v nakladatelství Karel Vačlena v Mladé Boleslavi roku 1925)

Ludmila Lojdová

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012