Úvahy o úvahách???

7-8 2007 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Krásná parafráze na Kde domov můj Boženy Šamánkové, Domov, moc pěkná. Ale to vlastně není v ČD, nýbrž v Českém kalendáři, hned na začátku. To je přece správný tradiční almanach v duchu Václava Matěje Krameria, zábavný, poutavý a nesmírně poučný (opravdu!). Co se toho člověk nikdy nestačil dovědět, kolik podrobností zajímavých, v těch našich českých školách komunistické doby! V lecčems by se dalo možná s články V. Pechara, možná trochu romantickými, polemizovat, v jednom má ohromnou pravdu: jeho zdánlivě neaktuální články jsou ve skutečnosti pro nás právě dnes aktuálnější než kdy jindy!

K Libuši

Jak to bylo s tou Libuší, jedna věc, která mi leží v hlavě už dlouho, nepíše o ní Jirásek ve Starých pověstech, že když cítila blížící se smrt, "ulehla na zem" a zemřela? Proč právě na zem? Nebo už si tolik nepamatuji, myslím ale, že i Kosmas, jenž byl zřejmě na počátku tohoto znění, to píše latinsky podobně. Hm, nebylo v tom prapůvodním, ústním podání spíše "usedla na zem a zemřela"? V takovém případě by celá záležitost byla mnohem jasnější. Velká pramáti, ať mytická či skutečná, pak snad patřila k malému počtu oněch duševně (=duchovně) nejpokročilejších bytostí na této Zemi, jimž je dáno (spíše bylo dáno) privilegium vědomého, dobrovolného opuštění těla, tj. dobrovolné smrti silou vůle - vše podle staré jogistické filozofie hinduismu. Celá Libušina legenda by pak postoupila někam mnohem, mnohem výš. Libuše, kněžna, kněžka, by potom platila za velkého duchovního mistra, všemocného a vědoucího, bylo by snadné pochopit její respektované postavení mezi svými. Mnohem snadněji by však potom byla lokalizovatelná někam mnohem hlouběji zpátky do minulosti, i několik tisíciletí zpět. "Usednout a opustit tělo silou vůle" přece jen snad nebylo tolik vlastností doby kolem roku 500, 600 po Kristu (tím méně naší).

Libuše, Libuša kněžna, spíše kněžka, vědma s duchovními schopnostmi by pak byla spíše legendou starého indoevropského původu, a tudíž eventuálně i majetkem více současných národů. Hm, dostáváme se možná někam, kde jsme vlastně nechtěli být.

Naši sousedé Maďaři tvrdívají, ne bez určité jízlivosti, že pověst o Přemyslu oráčovi a Libuši mají jakousi prý oni také. (A to nejsou ani Indoevropany.)

Nevím, pravdu se asi jen tak hned nedovíme. Kosmovo podání Libuše zní v každém případě dosti přesvědčivě.

Ať tak či onak, spíše "kněžky", než kněžny, s něčím duchovním uvnitř tohoto slova. Ačkoli kdož ví, jak se, v době stěhování národů, titulovali slovanští kmenoví vůdci, neříkali si nakonec "kňjazi", a neznamenalo nakonec toto slovo jak kmenovou vůdčí osobu, tak profesionálního vykonavatele pohanských staroslovanských náboženských ritů? (Nebyly vždy zrovna nekrvavé.) Nepíše Dalimil (po 1300) "kněže" český?

Měl by se na to myslím podívat někdo, kdo se vyzná v historické lingvistice.

To krásné slovo národní charakter, který tedy nemáme, jak to, že ho nemáme, když se u nás vyskytuje tolik krásných charakterů, když je jich vlastně dost, hledáme-li je, známe-.i je.

Problém je pořád stejný, dobré srdce a charakter se stanou národní vlastností teprve tehdy, až se všeobecně rozšíří i v širokých masách národa až se stanou mentálním majetkem jednoho každého, nebo alespoň většiny z nás.

Morální kvality jako základ identity národa

Morálka, pro všechno na světě, co to vlastně je, každý o ní mluví a nikdo pořádně neví, k čemu je to dobré a kde se to dá sehnat.

Morálka je naštěstí jednoduchoučký pojem, přesto však pro lidskou bytost gigantického dosahu a nemusí se o ní psát dlouho. Pochází nejen z křesťanské mravouky, odkud jej známe my, nýbrž dokonce už z hinduisticko- jogistické filozofie staré vícero tisíciletí. A zřejmě i z jiných velkých světových náboženských systémů.

Morálku, náš způsob života ve vztahu k druhým, lze shrnout prostými slovy: co nechceš, aby druzí dělali tobě, nedělej ty jim.

Jak se toho nabývá? Pozor, to je prozatím jenom dobrá rada, dokonce velmi dobrá, než předmět k nalistování, ke koupi. Nabývá se toho ale tím, že se nad tím zamyslíme a vezmeme to vážně. Pozvolna začneme i sami chápat, k čemu je to dobré. Z dobra začne mít člověk radost, pociťuje satisfakci. Tímto způsobem lze fakticky změnit k lepšímu život nejen jednotlivce, nýbrž i celých společenství, národů. Jediný rozhodující faktor je, jak velká část národa už podle této rady dovede žít a věří na ni.

Akceptovali jsme tedy dobrou radu morálky, máme už charakter, tj. souhrn pěkných lidských vlastností ve vztahu k druhý, naše názory se ušlechtile vyhraňují a stávají se majetkem širokých mas veřejnosti, národní identita, pojem, který jsme chtěli mít, se stává skutečností? je však bohužel pozvolnější a často velmi komplikovaný, bolestivý. Lidé nejlepších charakterů, kteří činili druhým to nejlepší, ale sami sklidili to nejhorší. Tak by to nemělo být, kdo seje vítr, sklidí bouři, tito však seli dobré, pohodu a sklidili přesto bouři a vlastní utrpení. Stává se žel velmi často.

Ivan Trefný
Pokračovávní příště

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012