Vážení redaktoři Českého dialogu

7-8 2007 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

Vážení redaktoři Eeského dialogu, jsem občasným čtenářem Vašeho časopisu, neboť čas od času obdržím autorský či jiný výtisk, kde je článek o skautech od paní Fialkové. Velice si vážím Vaší práce a valná většina článků je velmi zajímavých, ať již s tematikou domácí či z exilové komunity.

V minulých dvou týdnech jsem byl díky nemoci delší čas doma a mohl jsem pouze číst, přečetl jsem tudíž celý český dialog číslo 1-2/2007. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v něm narazil na několik článků, které nejsou ani kvalitní, ani objevné a, nezlobte se, připomínají některými svými pasážemi štvavé články bulvárního tisku. Přiznám se, že některé z nich mě pobouřily natolik, že jsem se rozhodl Vám napsat.

Například článek dr. Volfové na str. 13 je typickým příkladem nevyrovnané úvahy, která bohužel poněkud nešťastně, alespoň z mého pohledu, směšuje zločiny a ohýbání zad v době komunistické diktatury se sametovou revolucí, kterou vyloženě zesměšňuje, aby nakonec, zcela v protikladu k dosavadnímu textu, proklamovala svou "optimistickou skepsi". Její úvaha není optimistická skepse, to je čirý pesimismus. To opravdu autorka úvahy nevidí v porevolučním vývoji nic pozitivního? Ještě více ukázkovým příkladem je článek pana Oty Ulče "Hodnocení zasloužilé tenistky amerického stavu věcí", kde autor pomocí informací z médií (sám jako novinář by měl mít k těmto zdrojům jistý odstup) a ne zcela souvisejících s osobností M. Navrátilové ("odmrštila naši snahu o získání pár dolarů strohým sdělením, že podporuje jen aktivity tenistek") ji pomlouvá až pavlačovým způsobem z pohledu pokladníka krajanského spolku. Věta "s určitostí nemohu tvrdit, kolik se o ni (= knihu "Já jsem já" M. Navrátilové) zasloužilo pero údajné autorky" snad nepotřebuje ani komentář. Titulování M. Navrátilové jako "zasloužilé" sportovkyně, tj. používání zcela zdiskreditovaného adjektiva vyjadřujícího ocenění za zásluhy v době socialismu, také úrovni článku nepřidá. Mimochodem, M. Navrátilová po roce 1989 poměrně výrazně pomohla rehabilitaci sportovišť v rodných Řevnicích u Prahy

Výkřik, poněkud vyvanulý a opravdu již mimo kvalitu ostatních článků v čísle, je v rubrice Dopisy, názory od Čestmíra Hofhanzla. Označovat V. Havla jako "malého pána" a častovat ho tak zdrcující kritikou bez jakýchkoliv příkladů či důkazů, včetně publikace 14 let starého projevu autora v Parlamentu, není zrovna výrazem mravní velikosti p. Hofhanzla, kterou v článku tak vzývá.

Vyloženou perlou, která nepochopitelně unikla redaktorům (článek je označen jako redakčně krácen) je pasáž od Jana Beneše na straně 41 - ...naše ÚDV ve správě pana plukovníka Ireneje Kratochvíla (u tohoto jména mě vždy napadá, že slušný člověk se prostě nemůže jmenovat Irenej; takové jméno mi zní až příliš sovětsky a podvrhuje se myšlenka mentality osob takové jméno volící a životní pravdy dítku vštěpující)...". Dále je v článku útočeno na hrazení služebních cest vysílající institucí a toto pokládáno skoro za mravní delikt těch, co si dovolili nechat si služební cestu proplatit v protikladu k těm "co přijeli za své".

Popsal jsem zde jen pár příkladů, které úrovni Českého dialogu podle mého názoru nepřidají. Posuďte sami, redaktoři, jaký byste si udělali obrázek o situaci v České republice, kdybyste si přečetli pouze Český dialog?

David Svoboda
Praha, 15. 5. 2007

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012