Stockholm a Hradčany

7-8 2007 Ohlasy a názory česky
obálka čísla

V roce 1973 došlo na předměstí Stockholmu k přepadení banky, při kterém lupiči vzali zaměstnance banky jako rukojmí, drželi je několik dní a hrozili jim smrtí, zatímco vyjednávali s policií o možnosti úniku.

Přitom dávali zajatcům naději, že může všechno dobře dopadnout, budou-li spolupracovat. Tento vztah vyvolal psychologickou odezvu, která byla už předtím známá a po této události dostala jméno Stockholmský syndrom. Zajatci se stali na banditech závislými a začali je vidět jako své blízké přátele, takže když došlo k přepadu policií, začali se o život lupičů strachovat a později dokonce proti nim odmítali svědčit. K vzniku syndromu přispělo několik okolností, které byly později identifikovány: Byla to hrozba a obavy, že násilník může hrozbu splnit a menší nebo větší ústupky a projevy laskavosti.

Nedávným příkladem Stockholmského syndromu byla Patty Hearstová, dcera jedné z nejbohatších amerických rodin, která se se svými únosci natolik sblížila, že jim pak pomáhala při loupeži banky.

Výsledkem takového prožitku je, že člověk, který podobnou situací projde, ztratí jasný úsudek o dobru a zlu a stále cítí sympatie k zločincům, kteří mu projevili trochu lidskosti. Narušení stupnice hodnot takových lidí může trvat po celý život. Jejich smířlivé chování k zločincům není projevem humanity ale výsledkem traumatu, který prožili. Takoví lidé, jejichž psychika je takto narušená nejsou vhodní k tomu, aby působili ve vedoucích veřejných a politických funkcích.

Je zde nápadná podobnost se situací, v které se nalézal Václav Havel. Odpůrce komunismu, který byl vězněn po delší dobu, ale po dobu věznění měl podmínky zcela výjimečné, dostával balíčky s jídlem, ovocem a různé jiné výhody, což ho naladilo ke kladnému vztahu k jeho věznitelům. Je zcela jisté, že sovětská i česká tajná služba znaly psychologické účinky takového přístupu, a že si tak vychovali příštího politika, který byl ochoten všechny své útrapy i útrapy celého národa zapomenout a omluvit. Jak jinak by mohl člověk chránit své věznitele a mučitele celého národa? Jak jinak by bylo možné, aby chránil majetek obětí, kterého se zločinci zmocnili, když řekl: "Já jsem také pro restituce, pokud se nebudou měnit stávající majetkové vztahy?"

Podívejme se i na osudy Václava Klause, kterému bylo z neznámých důvodů umožněno se volně pohybovat po západním světě a dokonce tam studovat, když celý národ žil po několik generací za ostnatými dráty. Není pak divu, že potom propaguje tlustou čáru za minulostí a prohlašuje, že on není antikomunistou.

Jan Sammer, Kanada

Vydavatelem Českého dialogu je Mezinárodní český klub

Informace o webu

jeja.cz 2012